Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Krvelační Turci proti proradným Arménům. Proč 103 let stará genocida paralyzuje Malou Asii

Krvelační Turci proti proradným Arménům. Proč 103 let stará genocida paralyzuje Malou Asii

Genocida, nebo (zasloužené) vyhnání? Dnes je to sto tři let od vydání osmanského přesídlovacího dekretu, v jehož důsledku zahynulo na jeden a půl milionu Arménů žijících v Osmanské říši. Podle Arménů mělo masové vraždění a pochody smrti mířící do Sýrie jediný cíl: organizovaně vyhladit osmanské Armény. Proto nešlo o nic jiného než o genocidu. To se ovšem nelíbí Turkům, protože jakmile dostanete jednou flastr toho, kdo prováděl genocidu, už se ho nikdy nezbavíte (Němci by mohli vyprávět). Připouštějí, že došlo ke zvěrstvům, ale tvrdí, že na obou stranách - jak u křesťanů, tak u muslimů. Také počty mrtvých jsou v jejich podání podstatně nižší a především - podle jejich tvrzení v žádném případě nešlo o systematické vyhlazování příslušníků konkrétního národa.

Strach z páté kolony

Velkou náhorní plošinu ve východní Anatolii obývali křesťanští Arméni už ve starověku a ve středověku se dělili o území s muslimskými Kurdy. Vládly tu arménské dynastie, které si musely umět poradit s různými nájezdníky. V jedenáctém století se oblastí převalily migrující turkické kmeny a bylo po arménské politické nezávislosti. Během 15. a 16. století se východní Anatolie stala definitivně součástí Osmanské říše. Arméni si ovšem zachovali díky vlastnímu jazyku a příslušnosti k arménské katolické církvi silný pocit národní identity. Na počátku 20. století žilo v Osmanské říši podle encyklopedie Britannica na dva a půl milionu Arménů. V žádné z šesti provincií, v nichž Arméni žili, netvořili většinu, nicméně obvykle obývali stejné vesnice, případě městské čtvrti. Původně se jednalo převážně o chudé zemědělce, ale v 17. a 18. století se některým podařilo úspěšně zapojit do mezinárodního námořního obchodu a zbohatnout. Několik arménských rodin zastávalo prominentní pozice v bankovnictví, již zmiňovaném obchodu a také ve vládě. Z arménských kruhů pocházeli také význační umělci, například hlavní dvorní architekti osmanských sultánů. A stejně jako v případě německých židů, i mezi muslimy začali kosmopolitní, vzdělaní a vlivní příslušníci arménské elity budit podezření (a závist). V 19. století museli bojovat s čím dál rozšířenějším postojem, podle něhož nebyli Arméni v rámci Osmanské říše nic jiného než cizí element, jenž ji dříve či později nevyhnutelně zradí a vytvoří si vlastní, národní stát.

Na konci 19. století skutečně vznikly dvě nacionalistické organizace „Zvon“ a „Federace“, které založili mladí arménští aktivisté původem převážně z Kavkazu - ty toužily po samostatném státu. Většina osmanských Arménů však zůstávala loajální a doufala, že křesťanská Evropa přiměje Osmany provést reformy, jež by jim zajišťovaly větší ochranu. Na přelomu dvacátého století se protiarménské nálady rozhořely naplno, nejvíce obětí si vyžádaly tzv. Hamídijské masakry v letech 1894 až 1896, při nichž bylo povražděno v závislosti na zdroji mezi 80 a 300 tisíci Armény. Další tisíce lidí zahynuly při pogromech.

Po převratu v roce 1913 se v zemi dostali k moci Mladoturci. Po prohrané první balkánské válce, v níž přišla Osmanská říše o téměř veškerou půdu v Evropě, se nevraživost vůči křesťanům ještě vyhrotila. Mladoturci z prohry obviňovali zrádné balkánské křesťany, do Anatolie z někdejšího osmanského Balkánu proudily davy muslimských uprchlíků a napětí mezi tamějšími křesťanskými zemědělci a majiteli půdy a nově příchozími se stupňovalo. Po bitvě u Sarıkamışe, nejhorší porážce, jakou Osmané za první světové války utrpěli, padla vina na Armény. Spolu s ostatními vojáky netureckého původy byli demobilizováni a přesunuti k pracovním jednotkám. Ve stejné době bylo v Istanbulu zatčeno na 250 nejvýznamnějších intelektuálů a politiků arménského původu. Stalo se tak 24. dubna 1915, zatčení byli deportováni do oblasti dnešní Ankary a většina z nich byla povražděna. Toto datum se obvykle uvádí jako počátek arménské genocidy. Záhy poté začaly deportace Arménů z východní Anatolie, kde měla údajně jejich přítomnost poblíž frontové linie představovat riziko pro národní bezpečnost. Během léta a podzimu roku 1915 byly arménské rodiny vyhnány ze svých domovů a poslány pěšky do koncentračních táborů v syrské poušti. Kdo přežil cestu, nepřežil hlad a další masakry v táborech. Konzervativní odhady počtu obětí se pohybují mezi 600 tisíci až jedním milionem mrtvých.

Důkladná „očista“

Na konci války zmizelo z území, z něhož se posléze stalo moderní Turecko, 90 procent Arménů. Jejich domovy a půdy dostali muslimští uprchlíci z Balkánu. Mnohé arménské vdovy a sirotci se také údajně vzdali arménské identity a konvertovali k islámu.

Tak alespoň zní konvenční (západní) náhled na dějiny Osmanské říše. Arménské podání je podstatně dramatičtější, čísla mrtvých jsou vyšší (až 1,5 milionu) a Turci krvelačnější. Ty turecké zase naopak prezentují trochu jinou verzi událostí a počet mrtvých se zastavuje na 300 tisících. Turci si navíc striktně stojí za tím, že Arméni představovali nebezpečí a jako takoví museli být eliminováni. V tureckých učebnicích jsou dodnes Arméni z té doby popisovaní jako „nečestní a proradní“. Podle Turků nejsou obvinění z genocidy na místě, jsou podlá a Turecko kvůli nim ztratilo v 80. letech prestiž, jak píše například Alaeddin Yalçınkaya z Marmarské univerzity. „Členové teroristické organizace ASALA (Arménské tajné armády pro osvobození Arménie) zabili celou řadu tureckých diplomatů a předložili tím světu obvinění z genocidy.“ Podle Yalçınkaye, který je profesorem sociologie a mezinárodních vztahů, ale nikdy nebyly události první světové války uznány podle mezinárodního práva jakožto genocida a tím pádem jsou „Turecko a turecký lid oběťmi pomluvy“.

Spor o genocidu, kterou se podle druhého článku Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy OSN z roku 1948 rozumí jakýkoliv z činů „spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou“, se točí na tom, zda bylo vraždění Arménů zorganizované či nikoli. Podle Arménů ano, podle celé řady odborníků to není zdaleka tak jisté, a podle Turků (nepřekvapivě) ne.

Arméni jsou jedním z nejrozptýlenějších národů na světě – a po světě. Téma genocidy je považováno za nejzásadnější událost jejich moderních dějin, je to něco, co Armény sjednocuje. V Turecku ovšem jejich vraždění za první světové války genocidou raději nenazývejte. Podle článku 301 tureckého trestního zákona je totiž urážení „Turecka a tureckého národa“ trestné – a pod ně spadá i označování onoho válečného „přesídlování“ za genocidu. Své o tom ví mimo jiné nositel Nobelovy ceny za literaturu Orhan Pamuk a ještě mnohem víc novinář Hrant Dink, jenž byl v roce 2007 zastřelen (jeho vrah, v té době teprve sedmnáctiletý ultrapravičák Ogün Samastm, si za to odsedí třiadvacet let).

Hra se slovy

Více než dvacet zemí, například Francie, Kanada, Belgie, Itálie, Rusko nebo Vatikán, tragédii arménského národa oficiálně považují za genocidu. Spojené státy, Velká Británie nebo třeba Izrael používají pro popis událostí jinou terminologii – zvěrstva, ohavnosti nebo třeba ukrutnosti. Bývalý americký prezident Obama ještě jako senátor hovořil o arménské genocidě, jako prezident už toto označení nikdy nepoužil (arménská lobby ve Washingtonu je silná, ale Turecko je přece jenom užitečný spojenec). „Nejde tu o spor Turků s Armény, jde o uznání toho, co se stalo, o přiznání naší historie,“ prohlásil u příležitosti stého výročí genocidy ředitel Armenian General Benevolent Union Nicolas Tavitian.

Za tahanicí o slova panuje mezi oběma zeměmi nepřátelství, jež má reálný dopad na regionální politiku. Hranice mezi Tureckem a Arménií zůstává zavřená a tvoří nepropustnou ekonomickou překážku pro celou oblast. „Když si budete pořád strhávat strup, nikdy se nezahojí, je smutné, že si Turci nepřestávají ubližovat tím, že nehodlají uznat, co se stalo,“ vysvětloval pro New York Times Charles Hajinian, jeden z Arménů žijících ve Spojených státech. „My a celý zbytek světa víme, co se stalo. My nepotřebujeme turecké uznání, abychom se mohli uzdravit.“

 

Většinu velkých měst získalo ANO, neovládlo ale Prahu. Významně ztratila ČSSD

Hnutí ANO získalo v letošních komunálních volbách nejvíce velkých měst. Ztratilo ale Prahu, kde vyhrála ODS před Piráty, ANO tam skončilo páté. V Brně, Ostravě a řadě dalších měst však zvítězilo. Významné ztráty zaznamenala sociální demokracie. V celé republice pak tradičně nejvíce zastupitelských křesel získala nejrůznější místní sdružení nezávislých kandidátů. Volební účast se pohybovala mírně nad 47 procenty, což je zhruba o tři procentní body víc než v roce 2014. Vyplývá to z údajů na volebním serveru.

Občanští demokraté sice v Praze vyhráli, ale mohou i tak skončit v opozici. O koalici chtějí totiž další subjekty, jež v hlavním městě uspěly - hnutí Praha Sobě a Spojené síly pro Prahu (TOP 09, STAN a KDU-ČSL) - jednat s Piráty. Do pražského zastupitelstva se poprvé od roku 1990 nedostanou zástupci ČSSD a KSČM. Sociální demokraté nebudou poprvé od roku 1990 ani v zastupitelstvech některých dalších měst, kde dosud měli vliv na chod radnic. Platí to například pro Hradec Králové, Ústí nad Labem a Zlín.

ODS, která v Praze vyhrála komunální volby, získala v 65členném zastupitelstvu 14 mandátů. Druzí Piráti mají 13 mandátů stejně jako třetí Praha Sobě a čtvrtá koalice TOP 09 a STAN. Hnutí ANO, jež mělo v minulém období primátorku, v Praze skončilo na pátém místě. Bude mít 12 křesel.

Volby

V Brně vyhrálo hnutí ANO s 23,03 procenta voličů a v pětapadesátičlenném zastupitelstvu získalo 18 mandátů. Na druhém místě skončila ODS s podporou Svobodných s výsledkem 18,55 procenta, což znamená zisk 14 mandátů. Primátor a lídr ANO Petr Vokřál jednal už s jedničkou ODS Markétou Vaňkovou. Ani jeden spolupráci nevyloučil, ale ani ji nepotvrdil.

V Ostravě vyhrálo ANO s velkým náskokem. Získalo 32,72 procenta hlasů a 21 mandátů v zastupitelstvu, které má 55 členů. Na druhém místě skončilo hnutí Ostravak, volilo ho 11,49 procenta lidí a má sedm mandátů. Ostravský primátor a lídr vítězného hnutí ANO Tomáš Macura už před volbami tvrdil, že by uvítal pokračování nynější koalice s hnutím Ostravak, ODS a lidovci. Dnes ČTK řekl, že to platí.

ANO zvítězilo ve valné většině krajských měst, na prvním místě skončilo také v Plzni, Olomouci, Jihlavě, Hradci Králové, Karlových Varech, Ústí nad Labem, Pardubicích, Českých Budějovicích a Zlíně. V Liberci skončilo ANO druhé, vyhráli tam Starostové pro Liberecký kraj.

Link

Z dalších statutárních měst zvítězila například v Karviné a ve Frýdku-Místku ČSSD. V Třinci vyhrálo sdružení Osobnosti pro Třinec, v Kladně Volba pro Kladno a v Mostě hnutí ProMOST. Občanští demokraté zvítězili v Jablonci nad Nisou, Mladé Boleslavi a Teplicích. ANO vyhrálo v Chomutově, Přerově, Prostějově, Havířově, Děčíně a Opavě.

Drahoš a Čunek se můžou smát, o Senát zápolí ODS s ANO. Rath s Paroubkem propadli>>>

Premiér a předseda ANO Andrej Babiš označil výsledky v krajských a okresních městech za úspěch. ANO podle něj mění Česko k lepšímu. Pražský výsledek předseda ANO a premiér považuje za důsledek toho, jaké bylo působení zástupců hnutí v hlavním městě v uplynulých čtyřech letech. Neočekává, že by výsledek voleb ovlivnil fungování koaliční menšinové vlády ANO a ČSSD.

Podle předsedy ODS Petra Fialy občanští demokraté ve volbách jasně posílili a ukazuje se, že strana jde krok po kroku správným směrem. V příštích volbách do Poslanecké sněmovny by podle něj měla ODS bojovat o směřování Česka proti "levicovému hnutí ANO". Babiš předtím při hodnocení voleb levicovou orientaci svého hnutí odmítl a Fialu kvůli podobným vyjádřením kritizoval.

Link

Předseda ČSSD Jan Hamáček bere výsledek voleb jako signál, že se sociální demokracie už odrazila ode dna, na které dopadla v loňských sněmovních volbách. Úspěchy se dostavily tam, kde je strana konsolidovaná, řekl. Vyzdvihl výsledky v Karviné, Frýdku-Místku či Náchodě, naopak pro velká města chce hledat nová témata, za vhodné považuje dostupné bydlení.

Volby se podle komisí obešly bez větších problémů. V Ústeckém kraji ale policie přijala několik podnětů kvůli podezření z možného pokusu o ovlivnění voleb, všemi se zabývá. Kriminalisté zasahovali ve volebních místnostech v Ústí nad Labem a Bílině na Teplicku, podrobnosti ale zatím policie sdělovat nebude.

Sto třicet mega v hajzlu a Prahu nemáme. Komentář čtěte zde>>>

Po volbách už padají hlavy. Rezignovat se chystá místopředseda ČSSD Foldyna>>>

-1