Krvelační Turci proti proradným Arménům. Proč 103 let stará genocida paralyzuje Malou Asii | info.cz

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Krvelační Turci proti proradným Arménům. Proč 103 let stará genocida paralyzuje Malou Asii

Krvelační Turci proti proradným Arménům. Proč 103 let stará genocida paralyzuje Malou Asii

Genocida, nebo (zasloužené) vyhnání? Dnes je to sto tři let od vydání osmanského přesídlovacího dekretu, v jehož důsledku zahynulo na jeden a půl milionu Arménů žijících v Osmanské říši. Podle Arménů mělo masové vraždění a pochody smrti mířící do Sýrie jediný cíl: organizovaně vyhladit osmanské Armény. Proto nešlo o nic jiného než o genocidu. To se ovšem nelíbí Turkům, protože jakmile dostanete jednou flastr toho, kdo prováděl genocidu, už se ho nikdy nezbavíte (Němci by mohli vyprávět). Připouštějí, že došlo ke zvěrstvům, ale tvrdí, že na obou stranách - jak u křesťanů, tak u muslimů. Také počty mrtvých jsou v jejich podání podstatně nižší a především - podle jejich tvrzení v žádném případě nešlo o systematické vyhlazování příslušníků konkrétního národa.

Strach z páté kolony

Velkou náhorní plošinu ve východní Anatolii obývali křesťanští Arméni už ve starověku a ve středověku se dělili o území s muslimskými Kurdy. Vládly tu arménské dynastie, které si musely umět poradit s různými nájezdníky. V jedenáctém století se oblastí převalily migrující turkické kmeny a bylo po arménské politické nezávislosti. Během 15. a 16. století se východní Anatolie stala definitivně součástí Osmanské říše. Arméni si ovšem zachovali díky vlastnímu jazyku a příslušnosti k arménské katolické církvi silný pocit národní identity. Na počátku 20. století žilo v Osmanské říši podle encyklopedie Britannica na dva a půl milionu Arménů. V žádné z šesti provincií, v nichž Arméni žili, netvořili většinu, nicméně obvykle obývali stejné vesnice, případě městské čtvrti. Původně se jednalo převážně o chudé zemědělce, ale v 17. a 18. století se některým podařilo úspěšně zapojit do mezinárodního námořního obchodu a zbohatnout. Několik arménských rodin zastávalo prominentní pozice v bankovnictví, již zmiňovaném obchodu a také ve vládě. Z arménských kruhů pocházeli také význační umělci, například hlavní dvorní architekti osmanských sultánů. A stejně jako v případě německých židů, i mezi muslimy začali kosmopolitní, vzdělaní a vlivní příslušníci arménské elity budit podezření (a závist). V 19. století museli bojovat s čím dál rozšířenějším postojem, podle něhož nebyli Arméni v rámci Osmanské říše nic jiného než cizí element, jenž ji dříve či později nevyhnutelně zradí a vytvoří si vlastní, národní stát.

Na konci 19. století skutečně vznikly dvě nacionalistické organizace „Zvon“ a „Federace“, které založili mladí arménští aktivisté původem převážně z Kavkazu - ty toužily po samostatném státu. Většina osmanských Arménů však zůstávala loajální a doufala, že křesťanská Evropa přiměje Osmany provést reformy, jež by jim zajišťovaly větší ochranu. Na přelomu dvacátého století se protiarménské nálady rozhořely naplno, nejvíce obětí si vyžádaly tzv. Hamídijské masakry v letech 1894 až 1896, při nichž bylo povražděno v závislosti na zdroji mezi 80 a 300 tisíci Armény. Další tisíce lidí zahynuly při pogromech.

Po převratu v roce 1913 se v zemi dostali k moci Mladoturci. Po prohrané první balkánské válce, v níž přišla Osmanská říše o téměř veškerou půdu v Evropě, se nevraživost vůči křesťanům ještě vyhrotila. Mladoturci z prohry obviňovali zrádné balkánské křesťany, do Anatolie z někdejšího osmanského Balkánu proudily davy muslimských uprchlíků a napětí mezi tamějšími křesťanskými zemědělci a majiteli půdy a nově příchozími se stupňovalo. Po bitvě u Sarıkamışe, nejhorší porážce, jakou Osmané za první světové války utrpěli, padla vina na Armény. Spolu s ostatními vojáky netureckého původy byli demobilizováni a přesunuti k pracovním jednotkám. Ve stejné době bylo v Istanbulu zatčeno na 250 nejvýznamnějších intelektuálů a politiků arménského původu. Stalo se tak 24. dubna 1915, zatčení byli deportováni do oblasti dnešní Ankary a většina z nich byla povražděna. Toto datum se obvykle uvádí jako počátek arménské genocidy. Záhy poté začaly deportace Arménů z východní Anatolie, kde měla údajně jejich přítomnost poblíž frontové linie představovat riziko pro národní bezpečnost. Během léta a podzimu roku 1915 byly arménské rodiny vyhnány ze svých domovů a poslány pěšky do koncentračních táborů v syrské poušti. Kdo přežil cestu, nepřežil hlad a další masakry v táborech. Konzervativní odhady počtu obětí se pohybují mezi 600 tisíci až jedním milionem mrtvých.

Důkladná „očista“

Na konci války zmizelo z území, z něhož se posléze stalo moderní Turecko, 90 procent Arménů. Jejich domovy a půdy dostali muslimští uprchlíci z Balkánu. Mnohé arménské vdovy a sirotci se také údajně vzdali arménské identity a konvertovali k islámu.

Tak alespoň zní konvenční (západní) náhled na dějiny Osmanské říše. Arménské podání je podstatně dramatičtější, čísla mrtvých jsou vyšší (až 1,5 milionu) a Turci krvelačnější. Ty turecké zase naopak prezentují trochu jinou verzi událostí a počet mrtvých se zastavuje na 300 tisících. Turci si navíc striktně stojí za tím, že Arméni představovali nebezpečí a jako takoví museli být eliminováni. V tureckých učebnicích jsou dodnes Arméni z té doby popisovaní jako „nečestní a proradní“. Podle Turků nejsou obvinění z genocidy na místě, jsou podlá a Turecko kvůli nim ztratilo v 80. letech prestiž, jak píše například Alaeddin Yalçınkaya z Marmarské univerzity. „Členové teroristické organizace ASALA (Arménské tajné armády pro osvobození Arménie) zabili celou řadu tureckých diplomatů a předložili tím světu obvinění z genocidy.“ Podle Yalçınkaye, který je profesorem sociologie a mezinárodních vztahů, ale nikdy nebyly události první světové války uznány podle mezinárodního práva jakožto genocida a tím pádem jsou „Turecko a turecký lid oběťmi pomluvy“.

Spor o genocidu, kterou se podle druhého článku Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy OSN z roku 1948 rozumí jakýkoliv z činů „spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou“, se točí na tom, zda bylo vraždění Arménů zorganizované či nikoli. Podle Arménů ano, podle celé řady odborníků to není zdaleka tak jisté, a podle Turků (nepřekvapivě) ne.

Arméni jsou jedním z nejrozptýlenějších národů na světě – a po světě. Téma genocidy je považováno za nejzásadnější událost jejich moderních dějin, je to něco, co Armény sjednocuje. V Turecku ovšem jejich vraždění za první světové války genocidou raději nenazývejte. Podle článku 301 tureckého trestního zákona je totiž urážení „Turecka a tureckého národa“ trestné – a pod ně spadá i označování onoho válečného „přesídlování“ za genocidu. Své o tom ví mimo jiné nositel Nobelovy ceny za literaturu Orhan Pamuk a ještě mnohem víc novinář Hrant Dink, jenž byl v roce 2007 zastřelen (jeho vrah, v té době teprve sedmnáctiletý ultrapravičák Ogün Samastm, si za to odsedí třiadvacet let).

Hra se slovy

Více než dvacet zemí, například Francie, Kanada, Belgie, Itálie, Rusko nebo Vatikán, tragédii arménského národa oficiálně považují za genocidu. Spojené státy, Velká Británie nebo třeba Izrael používají pro popis událostí jinou terminologii – zvěrstva, ohavnosti nebo třeba ukrutnosti. Bývalý americký prezident Obama ještě jako senátor hovořil o arménské genocidě, jako prezident už toto označení nikdy nepoužil (arménská lobby ve Washingtonu je silná, ale Turecko je přece jenom užitečný spojenec). „Nejde tu o spor Turků s Armény, jde o uznání toho, co se stalo, o přiznání naší historie,“ prohlásil u příležitosti stého výročí genocidy ředitel Armenian General Benevolent Union Nicolas Tavitian.

Za tahanicí o slova panuje mezi oběma zeměmi nepřátelství, jež má reálný dopad na regionální politiku. Hranice mezi Tureckem a Arménií zůstává zavřená a tvoří nepropustnou ekonomickou překážku pro celou oblast. „Když si budete pořád strhávat strup, nikdy se nezahojí, je smutné, že si Turci nepřestávají ubližovat tím, že nehodlají uznat, co se stalo,“ vysvětloval pro New York Times Charles Hajinian, jeden z Arménů žijících ve Spojených státech. „My a celý zbytek světa víme, co se stalo. My nepotřebujeme turecké uznání, abychom se mohli uzdravit.“

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Čekají nás teploty nad 40 stupňů, oteplování nejde zastavit, varuje klimatolog z Matfyzu

Vlna veder, která zasáhla v posledních dnech Českou republiku, je důkazem, že klimatická změna dorazila i k nám. Peter Huszár z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy tvrdí, že oteplování lze zastavit jen drastickým snížením emisí. I kdyby se to ale podařilo, nepůjde to hned. Huszár zároveň předpovídá, že pokud nastavený trend bude pokračovat, budeme se stále častěji setkávat s extrémními projevy počasí, a teploty nad 40 stupňů už ani v Česku nebudou výjimkou. Jak nebezpečné je sucho? Proč je ve střední Evropě aktuálně takové vedro? A proč mají lidé dojem, že přicházíme o jaro a podzim? Podívejte se na rozhovor.