Genocida, nebo (zasloužené) vyhnání? Dnes je to sto tři let od vydání osmanského přesídlovacího dekretu, v jehož důsledku zahynulo na jeden a půl milionu Arménů žijících v Osmanské říši. Podle Arménů mělo masové vraždění a pochody smrti mířící do Sýrie jediný cíl: organizovaně vyhladit osmanské Armény. Proto nešlo o nic jiného než o genocidu. To se ovšem nelíbí Turkům, protože jakmile dostanete jednou flastr toho, kdo prováděl genocidu, už se ho nikdy nezbavíte (Němci by mohli vyprávět). Připouštějí, že došlo ke zvěrstvům, ale tvrdí, že na obou stranách - jak u křesťanů, tak u muslimů. Také počty mrtvých jsou v jejich podání podstatně nižší a především - podle jejich tvrzení v žádném případě nešlo o systematické vyhlazování příslušníků konkrétního národa.
Strach z páté kolony
Velkou náhorní plošinu ve východní Anatolii obývali křesťanští Arméni už ve starověku a ve středověku se dělili o území s muslimskými Kurdy. Vládly tu arménské dynastie, které si musely umět poradit s různými nájezdníky. V jedenáctém století se oblastí převalily migrující turkické kmeny a bylo po arménské politické nezávislosti. Během 15. a 16. století se východní Anatolie stala definitivně součástí Osmanské říše. Arméni si ovšem zachovali díky vlastnímu jazyku a příslušnosti k arménské katolické církvi silný pocit národní identity. Na počátku 20. století žilo v Osmanské říši podle encyklopedie Britannica na dva a půl milionu Arménů. V žádné z šesti provincií, v nichž Arméni žili, netvořili většinu, nicméně obvykle obývali stejné vesnice, případě městské čtvrti. Původně se jednalo převážně o chudé zemědělce, ale v 17. a 18. století se některým podařilo úspěšně zapojit do mezinárodního námořního obchodu a zbohatnout. Několik arménských rodin zastávalo prominentní pozice v bankovnictví, již zmiňovaném obchodu a také ve vládě. Z arménských kruhů pocházeli také význační umělci, například hlavní dvorní architekti osmanských sultánů. A stejně jako v případě německých židů, i mezi muslimy začali kosmopolitní, vzdělaní a vlivní příslušníci arménské elity budit podezření (a závist). V 19. století museli bojovat s čím dál rozšířenějším postojem, podle něhož nebyli Arméni v rámci Osmanské říše nic jiného než cizí element, jenž ji dříve či později nevyhnutelně zradí a vytvoří si vlastní, národní stát.
