Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Kuba se může dočkat redesignu politického systému. Role se rozdělí, říká pro INFO.CZ kubánský odborník

Kuba se může dočkat redesignu politického systému. Role se rozdělí, říká pro INFO.CZ kubánský odborník

Kuba prochází v poslední době přelomovým obdobím nejen ve vztahu k USA. Prezident Barack Obama pracoval na oživení vztahů mezi zeměmi, jeho nástupce Donald Trump se naopak snaží některé z jeho kroků zvrátit. Ostrov také čekají volby. Po několika desítkách let nebude stát v čele země rodina Castrů. „Existuje tu možnost, že se v roce 2018 dočkáme redesignu kubánského politického systému. Role se třeba nějakým způsobem rozdělí,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro INFO.CZ kubánský odborník na historii a ekonomii Enix Berrio Sarda. Jak poznamenala ekonomiku země venezuelská krize? A sílí na ostrově tlak občanské společnosti? O tom všem mluvil během své návštěvy Prahy.

Poslední období na Kubě je převratné. Prezident Barack Obama se snažil o navázání kontaktů mezi ostrovem a Spojenými státy. Jeho nástupce Donald Trump naopak některé z kroků ruší. Kam se podle vás země v poslední době posunuje?

Změny, které se udály ve vztazích mezi Kubou a USA po více než padesáti letech (Barack Obama například osobně navštívil Kubu – pozn. redakce), hodnotím pozitivně. Stejně jako většina Kubánců. Snížily tenzi, která mezi oběma státy existuje. Obě strany se také mohly začít bavit o tématech jako migrace, pomoc v případě přírodní katastrofy nebo boji proti obchodu s drogami. V USA se pak ale k moci dostali republikáni, kteří se snaží tyto výsledky zvrátit. Dalo by se tedy nyní mluvit o určité krizi vztahů Spojených států s Kubou.

Kuba navíc trpí ekonomickou krizí, která u obyvatel způsobuje obavy z budoucnosti. K tomu se ještě přidává fakt, že Kuba prochází volebním obdobím, které skončí v únoru. Po zhruba šedesáti letech odchází jedna důležitá rodina (Raúl a Fidel Castrovi – pozn. redakce). To samozřejmě dál prohlubuje nejistotu z toho, co bude dál.

Ze strany USA stále platí vůči Kubě embargo. Obama se snažil i jemu navzdory obchodní vztahy do určité míry oživit. Co v této oblasti znamená nástup Donalda Trumpa?

Ekonomická krize byla způsobena ne jen, ale především špatně nastavenou vnitřní politikou. To neznamená, že by embargo situaci ještě nezhoršilo, ale hlavním důvodem jsou opravdu interní důvody. Pokud vím, tak žádná důležitá zahraniční investice do země nepřišla. S Trumpem, za jehož vlády obchodní vztahy dále mrznou, ani zřejmě nepřijde. Soukromý sektor téměř neexistuje. Operují tu pouze malé byznysy, tzv. cuentapropistas. Ty ovšem nemají téměř žádný prostor pro rozvoj. V zemi platí zákon o investicích ze zahraničí. A ten není vůbec atraktivní. Investorovi nedává žádné záruky. Dalším přetrvávajícím problémem je zestátnění majetků, k nimž došlo po nástupu Fidela Castra. Musí se také znormalizovat dialog o migraci. Dnes žije kolem dvou milionů Kubánců v zahraničí.

Kdo je Enix Berrio Sarda?
Odborník na historii a ekonomii Kuby a mezinárodní vztahy, publicista, zakladatel Centra politických studií pro demokratickou tranzici (CEPATD ve španělštině), kubánské neziskové a nevládní iniciativy, která usiluje o nezávislý společenský výzkum. Někteří členové Centra byli vystaveni státní represi kvůli své občanské angažovanosti. Do Prahy přicestoval v rámci konference FORUM2000.

Kuba je dnes závislá na svých ideologických partnerech jako Venezuela nebo Čína. Prvně jmenovaný stát nyní ale sám prochází velkou krizí. Jaký to má dopad na Kubu?

Venezuela je pro Kubu důležitá jak ekonomicky, tak politicky. Ideologicky se země identifikují. Jsou to velmi důležití strategičtí partneři. Kuba Venezuelu velmi podporuje. Domnívá se, že co se může stát tam, k tomu může dojít i na ostrově. Venezuela je navíc našim hlavním obchodním partnerem. Zásadní je ropa. Dříve posílala Venezuela Kubě 200 tisíc barelů ropy denně. Dnes se to samozřejmě snížilo. Kuba na oplátku posílá do Venezuely lékaře, profesory a další profesionály. Venezuelská vláda té kubánské platí měsíčně za člověka částku 40 až 50 tisíc dolarů. Současná venezuelská krize je tak na Kubě cítit. Vláda se tomu snaží přizpůsobit a hledat zdroje jinde. Nachází je například v Rusku.

Tvrdíte, že na ostrově se musí rozvíjet soukromý sektor. Co může přinést nová hlava státu? Zatím se spekuluje o místopředsedovi vlády Miguelu Díaz-Canelovi.

Ten, kdo zná politickou kulturu na Kubě, by se nikdy neodvážil s jistotou říct, že to bude Diáz-Canel. Je to nejisté, nikdo to neví. Nicméně je jasné, že to určitě bude člen komunistické strany a také to, že nebude mít příliš na výběr, co dál. Na posledním sjezdu strany v červenci 2017 se odsouhlasil národní plán Kuby až do roku 2030. Projekt země už je tedy nalinkovaný. Definuje například, že Kuba bude nadále socialistickou zemí a že malí byznysmeni cuentapropistas budou až druhořadí. Tím pádem nedojde k jejich rozkvětu. Ekonomický model, který je nastaven do roku 2030, nebude schopen krizi vyřešit. Naopak si myslím, že ji ještě zhorší. Za posledních deset let rostla kubánská ekonomika jen málo, v průměru okolo dvou tří procent HDP ročně. Aby se z krize dostala, tak by potřebovala růst alespoň pěti až sedmi procenty v průběhu pěti až deseti let.

A co se týče politických změn?

Existuje tu možnost, že se v roce 2018 dočkáme redesignu kubánského politického systému. Role se třeba nějakým způsobem rozdělí. Systém, který byl nastaven v roce 1976, sdružoval veškerou moc pod osobu Fidela Castra. Dnes už nikdo takový neexistuje. Role bude potřeba rozdělit mezi několik lidí, kteří se budou věnovat jednotlivým oblastem.

Jaký dopad měl na situaci v zemi hurikán Irma? Poškodil nějak turistický ruch, který je pro zemi důležitý?

Po Irmě se situace stala ještě chaotičtější. Irma zničila infrastrukturu. Úřady to přiznaly. Mluvilo se nicméně jen o turistickém ruchu, ale už ne o biotechnologickém průmyslu, který je rovněž velmi důležitý. Export léků je pro Kubu zásadní. Vůbec se navíc neuznává poškození soukromého sektoru. Oficiálně to není problém. Velký problém kubánské vlády představuje fakt, že i když se země nachází v zóně, kterou hurikány prochází, nedělá žádný riskmanagement. Ostrov tak bude bit i v budoucnu.

Velkou pozornost na sebe také strhl případ amerických diplomatů na Kubě. Ti měli čelit útokům zřejmě sonických zbraní. Kolik se o tom v zemi ví?

Kubánci na ostrově mají přístup k informacím jen skrze oficiální zdroje, takže jediný diskurs je ten vládní. A ten říká, že Kubánci nemají za situaci žádnou zodpovědnost. V realitě si ale Kubánci všimli, že je ambasáda zavřená. Vízové žádosti jsou zastavené, což je hlavním zdrojem obav. Lidé si také všímají toho, že dochází k ochlazování vztahů s Američany. Toho se obávají, ale ne příliš, protože jsou na konfliktní vztahy zvyklí.

V zahraničních médiích se mluví o tom, že Kuba byla využita třetími zeměmi k sonickému ataku. Na Kubě se o tom ale nediskutuje. Oficiální diskurs je ten, že si Kuba přeje větší zapojení Američanů, aby se případ opravdu vyšetřil. Znovu se vracíme k otázce nejistoty. Nikdo si nepřeje, aby se vztahy úplně zničily.

V jakém stavu je kubánská občanská společnost?

Mluvíme-li o kubánské občanské společnosti, tak bychom měli zmínit oficiální aktéry. Ti jsou velmi úzce propojeni s vládnoucí strukturou. Nejde tedy o úplně nezávislou občanskou společnost, ale tzv. GONGOs (nevládní organizace, které jsou ale napojené na oficiální struktury – pozn. redakce). Nijak nezpochybňují státní politiku. Poté máme sérii aktérů, kteří nejsou systémem uznáváni. A ti jsou velmi různorodí: bojují za práva LGBT komunity, rovnost pohlaví, malé podnikatele nebo práva Afrokubánců. Na Kubě se říká, že tu neexistuje diskriminace, ale není to pravda. Silné předsudky přetrvávají.

Nezávislé občanské aktéry se stát snaží diskvalifikovat. Šíří o nich všemožné pomluvy, aby k nim Kubánci neměli sympatie. Vykresluje jejich zástupce jako žoldáky zahraničních zájmů. A snaží se limitovat jejich mobilitu, nemohou se pohybovat z jednoho místa na druhé třeba ani v rámci země. Existuje tu represe. Ale není tak klasická jako v některých zemích, kde je člověk rovnou zavřen do vězení. Modus operandi se za poslední roky změnil, takže není tak do očí bijící. V současné době voleb se ale porušování lidských práv zintenzivnilo.

Vidíte naději do budoucna?

Tak 80 procent lidí se narodilo už za tzv. kubánské revoluce, takže ani nic jiného neznají. Kubánci umí spočítat, kolik je dva plus dva, ale nelze mluvit o vzdělanosti jako takové. Na 11 procent lidí má univerzitní vzdělání, ale jeho kvalita se snižuje. Občanská společnost ale i tak zvyšuje své požadavky a tlačí na změnu. Roste nespokojenost mladých lidí. Dokud vláda nebude reagovat na tyto požadavky, tak se země nikam nepohne. Kritické hlasy na univerzitách, ale třeba i od umělců porostou. Ve společnosti je energie změny.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718