Květiny v hlavních pušek a v klopách uniforem. K výročí „karafiátové revoluce“ a zrodu moderního Portugalska

V posledním dubnovém týdnu a na počátku května 1974, tj. před šestačtyřiceti lety, se v Portugalsku psaly dějiny. Po téměř půlstoletí se zhroutil autoritativní režim, spojený se jménem dlouholetého ministerského předsedy Antónia de Oliveiry Salazara (1889–1970; premiérem v letech 1932–1968). Symbolem úspěšné rebelie, jež se v některých ohledech podobala budoucí „sametové revoluci“ v Československu, se staly rudé karafiáty, které odpůrci režimu, podporující vzpouru mladých levicových důstojníků, připínali na uniformy a vkládali do hlavní pušek vojáků hájících vládu. Právě tak se zrodil celosvětově známý název revolty – „karafiátová revoluce“ (Revolução dos Cravos), jež stála na počátku vzniku moderního portugalského státu.

K pochopení toho, co se vlastně v Portugalsku na jaře 1974 stalo, se musíme vrátit poměrně hluboko do dějin země, téměř na počátek „krátkého dvacátého století“, které pro „syny Lusitánie“ začalo roku 1910, kdy byla v Lisabonu vyhlášena republika. Politická situace v zemi byla velmi nestabilní, a to jak před první světovou válkou, v jejím průběhu (1914–1918; kdy Portugalsko stálo na straně dohodových mocností, tj. Velké Británie a Francie a jejich spojenců), tak po jejím skončení. O politické křehkosti tzv. první republiky vypovídá nejlépe fakt, že se během prvních patnácti let její existence vystřídalo u moci stěží uvěřitelných pětačtyřicet kabinetů. Připočteme-li k tomu ještě chronicky slabou ekonomiku, postiženou navíc poválečnou hospodářskou krizí, není se co divit, že na konci května 1926 došlo ke státnímu převratu a k nástupu vojenské diktatury (Ditadura Militar), která posléze přerostla v dlouholetou autoritativní vládu (tzv. národní diktatura; Ditadura Nacional). V čele této diktatury sui generis posléze stanul již zmíněný António Salazar, jedna z opomíjených, avšak pozoruhodných osobností evropských dějin dvacátého století. Vzhledem k tomu, že Salazarův životní příběh je z velké části i příběhem „jeho“ Portugalska, pojďme se na něj podívat podrobněji.

Narození a dětství Antónia Salazara v zemi, kde mezi chudými a majetnými, či, jinak řečeno, privilegovanými a „obyčejnými lidmi“ zela zdánlivě nepřekonatelná propast, ani v náznaku nepředurčovalo k velké kariéře. António přišel na svět v dubnu 1889 jako „vymodlený“ synek v rolnické rodině ve vesničce Vimieiro (kromě něj rodiče vychovávali ještě čtyři dívky), a snad právě proto se pečlivé matce podařilo dosáhnout toho, že mohl v deseti letech nastoupit do katolické školy ve Viseu. O rok později začal studovat v semináři katolické církve, následně pokračoval ve studiu teologie a poté, to hlavně, práv na starobylé univerzitě v Coimbře. Třebaže působil skromným, nenápadným až plachým dojmem, patřil vždy k nejlepším studentům v ročníku, stejně jako k aktivním „novinářům“, byť zatím převážně pouze v rámci školních periodik. Po skončení studií zůstal na univerzitě jako asistent a později jako docent, když přednášel zejména o politické ekonomii a o národním hospodářství; sílící zájem o politiku jej nakrátko přivedl i do parlamentu (1921).

Colossus 21. století: USA a neformální impérium v dnešním světě

sinfin.digital