Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Kvůli Okamurovi mi šlo o život. Tisíce lidí mi vyhrožovaly smrtí, tvrdí europoslanec Zdechovský

Kvůli Okamurovi mi šlo o život. Tisíce lidí mi vyhrožovaly smrtí, tvrdí europoslanec Zdechovský

Politické plácnutí do vody, které přerostlo ve štvavou kampaň na sociálních sítích. To bylo podle evropského poslance Tomáše Zdechovského lživé prohlášení Tomia Okamury, že Zdechovský v Evropském parlamentu hlasoval pro zavedení takzvaných uprchlických kvót. „Kvůli tomu se proti mně a mé rodině na facebooku obrátily tisíce lidí, vyhrožovaly mi smrtí,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ Zdechovský. 

Jste jeden z europoslanců, který podával na Tomia Okamuru trestní oznámení za pomluvu – podle vás mylně tvrdil, že jste hlasoval pro přijetí uprchlických kvót. Jaký je nyní stav toho oznámení?

Policie to trestní oznámení v současné době stále standardně prověřuje, o žádných podrobnostech nemám informace. Řeší to naši právníci. Okamura ale touto sviňárnou u mě upadl mezi ty největší ubožáky na planetě. Kvůli tomuto politikovi a jeho lžím lidé hromadně vyhrožovali smrtí mě i mé rodině. Kvůli jeho politickému plácnutí do vody jsem měl nálepku vlastizrádce.

To to strhlo takovou vlnu nenávisti?

Ano, na facebooku se potom, co Okamura vystoupil se svojí lží, proti mně obrátily tisíce lidí. A to přesto že jsem nikdy pro uprchlické kvóty nehlasoval. Okamura si prostě celou tu věc vymyslel, vycucal z prstu, což je něco, co si nesmí žádný politik dovolit. Tím hůř, že tento člověk je nyní místopředseda Poslanecké sněmovny. Z toho je mi opravdu špatně. Jak můžeme mít v jedné z nejvyšších ústavních funkcí člověka, který je totální lhář a prolhanej srab?

"Tomio Okamura je prolhanej srab"

Co takový přístup ukazuje o politické kultuře?

Myslím, že o politické kultuře to nevypovídá obecně nic, tento případ jen ukazuje na charakter jednoho konkrétního člověka, který chce vytěžit politický kapitál na lži. Okamura ukázal svoji bezpáteřnost, ukázal, že do politiky nepatří. Kdybych někdy podnikal, tak bych s tímto člověkem nechtěl mít cokoliv společného.

Evropská migrační politika

Ten konflikt byl původně ohledně uprchlických kvót pro jednotlivé státy, takzvaného systému Dublin IV. Vy se nyní proti tomuto návrhu Evropského parlamentu vyhraňujete.

Ano, já a desítky dalších poslanců chceme docílit změny pozice Evropského parlamentu, která nám nyní přijde zbytečně vyhrocená a levicová. Systém Dublin IV by měl Evropské unii přinést dlouhodobou stabilitu a reformu v oblasti migrační krize. Tedy zajistit, že v případě, že by migrace přesáhla dlouhodobě únosnou hranici, tak by ostatní evropské státy v rámci solidarity přišly na pomoc státům, které se v té krizi ocitli. Podle nás by však tato pomoc mohla být v podstatě jakákoliv – materiální, humanitární či lidských zdrojů. Systém nemůže být nastaven tak, že se z centra všem něco nařídí, a pokud se to státům nebude líbit, tak dostanou pokutu. To je přesně způsob, který následně může lidi proti Evropské unii štvát.

Vy chcete posílat zasaženým státům humanitární pomoc, ale například Itálie nechce lidské či materiální zdroje. Ona chce přerozdělovací kvóty.

No dobře, ale Itálie si zkrátka musí vybrat. Buď chce pomoc, a tu pomoc přijme, nebo nikoliv. Itálie nemůže vyhrožovat celé Evropě, že buď budou kvóty, nebo nebude nic. Italští politici by se měli profackovat a říct si – pokud chceme solidaritu, tak se budeme řídit platnými pravidly a dodržovat platnou legislativu. Nebo žádný systém Dublin IV nebude. On ani být nemusí, stačí, když bude fungovat současný Dublin III, který nyní nefunguje jenom kvůli Itálii. Itálie nám nemůže diktovat. Dublinská reforma musí být společný evropský návrh, kompromis, proto proti současnému stavu protestuji. Nechci, abychom byli natlačeni do toho, že se bude někde hlasovat a někdo přehlasovávat.

Přesto je to možnost, že Evropská rada dublinskou reformu hlasováním protlačí.

Je to možnost, ale je to poslední možnost. Já už jsem několikrát říkal na stálém zastoupení České republiky, že Česká republika by měla nyní být co nejvíce aktivní, abychom nebyli ve vyjednávacím procesu poslední. Myslím, že v tomto ohledu stále potřebujeme udržet nějakou jednotu osmi, deseti států.

"Migrační krize už je za svým vrcholem"

Pokud ne kvóty, tak jaká opatření mají podle vás smysl?

Těch jednání je spoustu, ale především je to o tom vidět věci v souvislostech. Afrika nepotřebuje naši humanitární pomoc, ona potřebuje, aby si tam naše firmy založily pobočky. Aby se začaly stavět silnice, celková infrastruktura. Já vím, že je to strašně těžké. Ale jestliže bude mít Afrika brzy miliardu obyvatel a jen 3 procenta světového HDP, tak je někde zkrátka problém.

Proč je problém s navracením uprchlíků do některých států jejich původu?

Protože s těmi státy nemáme uzavřené smlouvy. My jako Evropský parlament tlačíme na Evropskou komisi, aby se snažila k těm smlouvám přistupovat odpovědně a se smyslem pro naléhavost, nicméně řada smluv s jednotlivými státy o navracení lidí se zasekla na tom, že se schvaluje jako balík více smluv. A komise chce vyjednat ten balík jako celek, nám jde přitom primárně jen o tu návratovou politiku.

Rychlé uzavření těchto návratových smluv by evropské migrační krizi mohlo ulevit?

To určitě. Na druhé straně jsme na nejnižších stavech příchodů lidí za poslední tři roky, navíc se přijímací procedury v Evropě zrychlily až trojnásobně. I v té Itálii, kde to dříve trvalo několik měsíců, jsou dnes schopni během pár týdnů rozhodnout, zda migrant může v řízení postoupit dále, nebo zda jede domů. Takže situace se změnila. Navíc jsme zastavili nelegální migraci ze západního Balkánu, v současné době je příliv těchto obyvatel minimální. Pokud vůbec jsou, tak přicházejí do Západní Evropy jako ekonomičtí migranti, tedy na práci.

Podle vás jsme tedy již za vrcholem té migrační křivky?

Určitě ano pokud to bereme podle čísel, ale nejsme za vrcholem ve smyslu, že jsme ještě nevyřešili systém pro budoucnost, pokud by se podobná migrační krize zopakovala. Tam nás ještě čeká spousta práce. Rovněž jsme za vrcholem v tom smyslu, že Frontex (Evropská pohraniční a pobřežní stráž) říká, že má nevyužité kapacity a to je něco, co musíme změnit a stále připomínat italským policistům a tamní vládě. Není přeci možné, abychom cpali do Frontexu peníze a on zůstal nevyužívaný.

Myslíte, že uprchlíci a kvóty jsou jedním z hlavních důvodů, proč Češi patří, navzdory přijatým miliardám z fondů, mezi největší euroskeptiky?

Já myslím, že na Evropskou unii nadáváme proto, že jí nerozumíme. Protože jsme tady měli prezidenta Václava Klause, který ji nikdy nechtěl, pořád na ni nadával, a my jsme si na to tak nějak zvykli. Předtím se nadávalo na Vídeň, tak teď se nadává na Brusel. Lidé ale nechápou, že Brusel je jen místo setkání. Rozhodují stále členské státy, zodpovědnost je i na nás. Ale když pak přijede náš ministr, který místo toho, že půjde na jednání, tak si jde nakupovat čokoládové bonbóny, tak prostě potom ty jednání prohráváme.

Africký problém

Neodsunuli jsme jako Evropané problém migrační z Evropy na sever Afriky? Tam jsou nyní miliony čekajících migrantů, často v rukou pašeráků nebo zločineckých skupin, objevují se i zprávy o novodobém otroctví.

To je otázka především Libye a ta je komplikovaná v tom smyslu, že tam existuje několik vlád. Nyní je otázka, zda se podaří Libyi znovu sjednotit, je jasné, že pokud ano, tak to bude stát spoustu práce a času. Myslím, že by bylo dobré, kdyby iniciativu v tomto ohledu neměla Itálie, ale převzala ji Francie, konkrétně prezident Macron, myslím, že francouzští diplomaté mají jednak dobře načtený sever Afriky, a druhak nikdy Libyi neokupovali.

Pocit, že by Evropa byla částečně zodpovědná za to, co se nyní děje na severu Afriky, tedy nemáte?

Evropa zodpovědná je i není. I ti lidé, kteří se vydají na sever, jsou za to zodpovědní. Já jsem se sešel s desítkami těchto migrantů a oni kolikrát věří neskutečným hloupostem, na základě kterých se vydají na cestu. Že Evropa je pro ně zemí zaslíbenou. A teď posuďte, koho je to vina. Naše, vaše, nebo pašeráků? Anebo jejich? Je to sdílená záležitost. My dnes ale hlavně musíme pomoci lidem, zajistit, aby žili v důstojnějších podmínkách. A to se v posledních měsících daří. Ano, situace sice není ideální, ale kdo byl v roce 2014 v Řecku, nebo na Maltě, nebo v Itálii, tak ví, že ta situace nebyla o nic lepší. Nyní nás čeká Libye, to bude velikánská výzva. Afrika obecně je výzva, myslím, že pokud by se podařilo zvýšit podíl Afriky na 5 procent světového HDP, tak by to spoustě věcí pomohlo.

Vy jste mimo jiné členem delegace Evropského parlamentu pro vztahy s Čínou, ta přitom v Africe masivně investuje. Myslíte, že to by mohla být cesta jak tento kontinent ekonomicky pozvednout?

Čínský model pro Afriku životaschopný není. Ten je o tom, že Číňané skupují nerostné suroviny a vyváží je do Číny a to není přístup, který v Africe dlouhodobě udrží ekonomický růst. Kdyby tam Čína investovala a zakládala společnosti, které budou vyrábět například elektroniku, tak bych s tím souhlasil. Ale čínský model je založený na tahání přidané hodnoty.

Co tedy Afrika potřebuje?

Komplexní řešení. Pojďme se podívat na státy, které tu situaci do jisté míry zvládly – Maroko, částečně Tunisko. Inspirujme se jejich přístupem. Například v Egyptě bude v příštím roce 100 milionů obyvatel a je třeba s tím něco dělat. Je třeba ty lidi vzdělávat, říct jim, že kapacity egyptského státu, zemědělství možná nebudou stačit. A ti lidé jsou samozřejmě odpovědní za to, jestli se ten stát do pár let například nezhroutí.

Vy v rámci čínské mise řešíte i Novou hedvábnou stezku. Jak se dotkne České republiky?

Řešíme. Nová hedvábná cesta je v současnosti pěkný projekt, ale jeho realizaci vidíme až někdy po roce 2050. Nejsme takoví optimisté, jako Číňané. Je totiž vidět, že již nyní tamní ekonomický růst zpomaluje a je otázka, do kdy řízené hospodářství ve spojení s kapitalismem vydrží. Zda a kdy i Čína nebude muset udělat důležité reformy. Podmínky pro život jsou totiž v některých oblastech naprosto nepřijatelné, ať již kvůli kontaminaci vody, nebo kvůli kontaminaci půdy. Myslím si, že s tím, jak Čína bohatne, budou aktuální i tyto otázky a myslím, že Čína na ně ještě není připravena. A samozřejmě přijdou i otázky ohledně lidských práv.

Jak vy osobně vnímáte změnu kurzu České republiky vzhledem k Číně – od lidských práv k čistě obchodnímu modelu?

Myslím, že naše diplomacie by měla být kombinací obou přístupů. Čína je sice obrovský ekonomický partner, ale některé věci musíme stále připomínat. Musíme bojovat za demokracii a lidská práva, nemůžeme nechat lidi masakrovat. Čína je velmi chytrý partner a ví, že dosáhla nějaké úrovně a bude se snažit ukázat, že se v oblasti lidských práv někam posunula.

Myslíte tedy, že je možné tu diplomacii lidských práv a ekonomiky skloubit.

Ano, Číňané mě naučili to, že oni se bojí toho, kdo se jich nebojí. Oni tu diskusi i sami očekávají. Když budeme jenom přicházet s ekonomickými záležitostmi, tak námi budou pohrdat – budou nás brát jako někoho, kdo si nestojí za svým. Nemluvím o tom, že bychom měli mávat tibetskou vlajkou čínskému prezidentovi před nosem, ale je třeba lidská práva důrazně připomínat.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1