Letní Chorvatsko poprvé: Proč tolik milujeme každoroční návraty k „našemu“ Jadranu | info.cz

Články odjinud

Letní Chorvatsko poprvé: Proč tolik milujeme každoroční návraty k „našemu“ Jadranu

Stejně jako v předchozích letech, také letos usedne v následujících šesti týdnech více než tři čtvrtě milionu Čechů do svých automobilů a vyrazí na jih – na Istrii, do Zadaru, do Šibeniku, do Splitu a jeho okolí, do Omiše, na Makarskou či dokonce „až úplně dolů“, jak Češi říkají, tj. do Dubrovniku anebo na Pelješac, případně na ostrovy Brač a Hvar, abych jmenoval alespoň ta nejznámější místa, k modrému Jadranu. Kde se ta zvláštní posedlost Chorvatskem, jeho mořem, sluncem, kuchyní a v neposlední řadě památkami vzala, respektive bere, a proč trvá všem režimům a společenským, ekonomickým i jiným změnám navzdory?

Důvodů je hned několik. Jedním z hlavních, třebaže není na první pohled zjevný, je důvod historický. Ať totiž chceme nebo ne, máme Chorvatsko svým způsobem „v krvi“. Nezapomínejme, že se jedná o nedílnou součást habsburské monarchie, „našeho“ Rakousko-Uherska, jež se ještě na počátku dvacátého století rozprostíralo přes celou střední Evropu, od smutku a melancholie plných haličských plání, přes zpupně pyšné Uhry, dechberoucí krásou dýchající Prahu a mozartovsky frivolní Vídeň až k zasněženým Alpám a poté k nižším, zato však divokým horám, svažujícím se k Jaderskému moři. Zcela záměrně píšu „našeho“ Rakousko-Uherska. Jeho dějiny, to byla – se vším všudy a včetně dnešního Chorvatska – také naše historie, také část naší národní identity, byla to i naše vítězství a byly to i naše prohry, kterých Rakousko (Rakousko-Uhersko) dosáhlo a které utrpělo, jsme s ním osudově spjatí, víc, snad s výjimkou Slovenska (ani to ale není tak docela jisté), než s jakoukoli jinou zemí na světě.

Mnohá chorvatská místa jsou navíc místy s intenzivními českými „dotyky“. Magický Dubrovnik maloval mezi jinými i český impresionista Antonín Slavíček, právě Češi stáli na počátku dvacátého století u zrodu turistického ruchu na mnoha místech Chorvatska (jako jeden z mnoha příkladů lze uvést vyhlášený hotel Emila Geistlicha v Bašce), dokonce i mezi vůdce, respektive mezi oběti rakouské odplaty po legendární protihabsburské námořnické vzpouře v Boce Kotorské z počátku roku 1918 patřili František Rasch, pocházející z česko-německé rodiny z Přerova či František Koucký (někdy též Kautský) z Kladna-Hnidous. A abych nezapomněl, jednoznačně nejslavnější a nejoblíbenější chorvatský fotbalový klub, HNK Hajduk Split, založila v roce 1911 skupina chorvatských studentů v pražském hostinci U Fleků…

Když oscarový režisér Jiří Menzel natáčel v roce 2010 svůj dokument o Češích v Chorvatsku, není divu, že jej nazval tak, jak jej nazval – „Vaše moře, naše moře“, natolik mu to přišlo trefné. Česko-, respektive československo-chorvatské či československo-jugoslávské (Chorvatsko bylo od října 1918 součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, budoucí Jugoslávie) vztahy nejenže po pádu monarchie neskočily, ale naopak se dále čile rozvíjely. Za první republiky patřil Jadran k těm destinacím, kam movitější část Čechů a Slováků jezdila za sluncem, když už si nemohla dovolit tu nejluxusnější dovolenou, jakou byly například pobyty na francouzské či italské riviéře. Přispívala k tomu i skutečnost, že Jugoslávie patřila mezi politické spojence a důležité obchodní partnery Československa, stejně jako jazyk, jemuž čeští a slovenští turisté rozuměli a s tím vším související vysoká míra (slovanské) sounáležitosti.

Mnohé z toho se nevytratilo ani po druhé světové válce, po převzetí moci komunisty v obou zemích. Jugoslávie se tehdy, zejména kvůli roztržce se stalinským Sovětským svazem, ocitla na „černé listině“, postupem času se ale vztahy v rámci tzv. východního bloku normalizovaly a Češi a Slováci se začali do „Jugošky“ ve stále větším počtu vracet, čemuž nezabránila ani skutečnost, že k cestě potřebovali obtížně získatelnou „výjezdní doložku“, podobně jako při cestách do kapitalistické ciziny.

Právě tu Jugoslávie Čechům a Slovákům v řadě ohledů připomínala, a když už drtivá většina z nich nesměla na Západ, těšila se alespoň na jeho specifickou „soft“ verzi u Jadranu. Nešlo tedy pouze o moře, slunce a letní pohodu, nýbrž i o možnost nakoupit zde zboží, jež bylo doma téměř nedostupné (například „opravdové“ džíny a další atraktivní oblečení, drobnou elektroniku, kosmetiku či západní noviny a časopisy), třebaže to s sebou neslo riziko plynoucí z „pašování“ valut v ponožkách, podprsenkách či dětských plenkách, o nichž dotyční doufali, že uniknou kontrole komunistických celníků. Navíc tu byla možnost navštívit proslulé „nudapláže“, jimž jižní slunce dodávalo ve srovnání s poněkud chladnými východoněmeckými plážemi FKK (Frei Körper Kultur; kultura svobodného těla) na atraktivitě.

Připočteme-li k tomu všemu, že zejména jižní Jadran patří k nejhezčím mořím v Evropě vůbec, že „nejkrásnější hvězdy planou ve Splitu nad mořem“, jak se zpívá ve známé sentimentální písničce, že tu nebývalo příliš draho (což už dnes tak docela neplatí), a pokud ano, že si s tím Češi a Slováci vždycky nějak poradili (třeba coby nechvalně proslulí „paštikáři“) a že se cesty do Jugoslávie a léta trávená u tamního moře v mnoha rodinách s nadsázkou řečeno „dědily“ jako součást „rodinné historie“ (kolikrát jsem jen slyšel: „Jezdívali sem už moji prarodiče, pak táta s mámou, když jsme byli děti, a teď sem jezdíme se svými dětmi my…“), není divu, že v úvodu článku zmíněná posedlost Čechů Chorvatskem stále trvá.

Vím, o čem píšu. Sám se k Jadranu těším už od Vánoc, takže mám pochopení pro všechny, kteří jezdí na stále stejné místo, kteří se smaží na sluníčku na „své“ pláži, usedají ke „svému“ stolu ve „své“ restauraci s terasou nad mořem, kteří nocují u „svého“ „pana domácího“, jenž je po těch letech už dávno rodinným přítelem. Stejně tak se rok co rok rád vydávám podél vody na hodinovou procházku ze „své“ vesničky do nedalekého města a rád přitom pozoruji „staré chlapy“, mé vrstevníky, jak parkují svá retro-auta a své retro-motorky u malých osamělých zátok, ladí na prastarých radiopřijímačích retro-muziku z osmdesátých let, ať už tu jsou se stále stejnými partnerkami jako tenkrát, nebo je vyměnili za „mladší model“, a naplno si to užívají.

I já zkrátka patřím mezi ty Čechy, kteří mají rádi tu nenapodobitelnou, podmanivě uvolněnou až „línou“ atmosféru léta v Chorvatsku, třebaže jsem v životě objel skoro celý svět (anebo možná právě proto) a třebaže mě přátelé každým rokem lákají na „opravdu fantastický pobyt“ v nejatraktivnějších možných destinacích. „Jugoška“ je pro mě stejně jako pro více než tři čtvrtě milionu spoluobčanů už dlouhá léta místem, kde se mi během dvou až tří týdnů daří zregenerovat po náročném roce tak jako nikde jinde. Nikde jinde jsem navíc, podobně jako mnozí krajané, neměl a nemám pocit, že jsem na skvělé dovolené, a přitom v intimním pohodlí domova. Jak ostatně svůj film nazval můj už zmíněný oblíbený režisér: „Vaše moře, naše moře“. Něco na tom je. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud