Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Maďarsko se vidí jako brána pro čínské investice, za poslední roky ale žádná velká nepřitekla

Maďarsko se vidí jako brána pro čínské investice, za poslední roky ale žádná velká nepřitekla

Osm let nepřetržitě už mění Viktor Orbán tvář Maďarska i jeho zahraniční politiky. Není moc témat, na kterých se premiér kritizovaný za autoritářství shodne s opozicí, jedním takovým je ale Čína. Na rozdíl od Česka jsou totiž maďarští politici v zásadě zajedno – Peking podle nich není hrozbou, říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org budapešťský analytik Tamás Matura.

„Maďarsko se cítí být bránou pro čínské investice ve střední Evropě. Ty jdou ale zatím hlavně do akvizic, a ne do vytváření pracovních míst,“ říká Matura, podle kterého ale Čína zatím v Maďarsku proinvestovala až necelý trojnásobek toho, co v Česku. Pocit Budapešti, že má s Pekingem privilegované vztahy, má tak určitý reálný základ

Ve srovnání s dalšími státy Visegrádské čtyřky (ČR, SR, Polsko) má Maďarsko silnou čínskou komunitu, která podle Matury láká do země giganty jako Bank of China i řadu menších čínských firem.

I proto si Matura nemyslí, že Orbánova vláda přistoupí na jednotný screening možných rizik ruských a čínských investic do strategických odvětví, jak ho prosazuje EU v čele s Německem a Francií.

Před víc než rokem vláda navrhla čistě maďarský model screeningu. Na základě dosavadních zkušeností by mě překvapilo, kdyby Maďarsko podpořilo v téhle otázce jednotný celounijní postup,“ říká.

Investice ano, ale trochu „zaprášené“

Jak se maďarští politici staví k Číně? Je velký rozdíl mezi Orbánovou vládou a opozicí?

V něčem je to podobné jako v Česku. Silný lídr, v případě Maďarska premiér, v případě Česka prezident, podporuje politiku Číny. Rozdíl je v tom, že v Česku se o Číně vede vášnivá debata, ten přístup je víc fragmentovaný. Naopak v Maďarsku je to hodně jednostranné a dokonce i opozice má pročínský přístup – ne nutně v tom smyslu, že by podporovala Orbánovy kroky vůči Číně, ale zkrátka zastává názor, že Čína je důležitá.

Sám Orbán dělá všechno proto, aby vztahy s Čínou byly co nejlepší. Otázkou je, jestli je to jen z ekonomických důvodů, to platilo možná před takovými pěti, šesti lety. Teď to spíš vypadá, že Orbán v Číně vidí spojence, který může Maďarsko podpořit, třeba i proti Evropské unii. Není ale jisté, že Čína na tuhle hru přistoupí, nezdá se mi, že by chtěla být protiváhou Bruselu, protože vztahy s EU jsou pro Peking nesrovnatelně důležitější než vztahy s Maďarskem.

Má vstřícnost vůči Číně nějaký reálný pozitivní dopad na maďarskou ekonomiku?

Když si vezmete „politické investice“ Maďarska v Číně, které Budapešť dělala někdy i proti vůli Bruselu a jeho spojenců, tedy hlavně Německa, ten bezprostřední dopad vidět není – zatím. Zkrátka ekonomické vztahy Peking-Budapešť výrazně zaostávají za těmi politickými.

CEFC v Česku

A čínské investice v Maďarsku? Český prezident Zeman ještě nedávno sliboval investice Číny v ČR ve výši zhruba 100 miliard korun, proinvestovaná je ale zatím sotva čtvrtina…

Maďarsko bylo zatím cílem většiny čínských investic v regionu střední Evropy. Celkově Čína v zemi investovala něco mezi dvěma a třemi miliardami dolarů (až zhruba 64 miliard korun, pozn. red.), to je poměrně hodně. Většina z těch peněz ale přitekla ještě před nástupem Orbánových vlád v roce 2010. Za posledních řekněme šest let jsme žádné velké čínské investice v Maďarsku neviděli.

Něco jako CEFC? Nemáme

Jaké konkrétní investiční projekty Číňané v Maďarsku financovali?

Je zásadní rozdíl mezi tím, čeho chce investicemi ve střední Evropě dosáhnout Čína, a čeho by skrze čínské investice chtěly dosáhnout samotné středoevropské státy. Střední Evropa chce investice „na zelené louce“, vytváření pracovních míst, snižování nezaměstnanosti a příliv technologií. Číňané by tu ale rádi investovali hlavně do infrastruktury, a to se jim zatím v rámci členských států Evropské unie nedaří. Úspěšní jsou v zemích mimo EU na Balkáně, v Srbsku nebo Černé Hoře.

V Maďarsku tak zatím sázejí hlavně na nákupy – koupili si třeba velkou chemičku BorsodChem (koupila ji čínská skupina Wanhua. BorsodChem působí i v České republice, pozn.red.), v Maďarsku investovaly v oblasti služeb taky technologické společnosti Huawei a ZTE, ale nebyly to investice do výroby. Podobný styl čínských akvizic vidíme i v jiných zemích regionu.

CITIC

V Česku se většina čínských investic pojí se skupinou CEFC. Má i Maďarsko nějaké „synonymum“ pro investice z Číny, jako je právě CEFC pro ČR?

Čínské investice jsou v Maďarsku hodně koncentrované, stojí za nimi vlastně jen tři hlavní investoři, ale něco jako CEFC tam není. Maďarsko je sice středoevropským sídlem Bank of China, takže témata jako finanční trh a internacionalizace jüanu, aby se stal světovou měnou, jsou důležitá. V Maďarsku funguje první regionální clearingové centrum pro jüan. Ale to stále nejsou investiční aktivity Číny v Maďarsku.

Evropská unie v čele s Německem a Francií tlačí na spuštění screeningového mechanismu, který by posuzoval rizikovost budoucích ruských nebo čínských investic do strategických odvětví. Jak se na tenhle plán dívá Viktor Orbán?

O tom se v maďarské politice vlastně nemluví. Před víc než rokem maďarská vláda představila návrh na podobný screeningový mechanismus nikoli na úrovni EU, ale na úrovni Maďarska. Neslyšel jsem o tom, že by se Orbánův kabinet nějak vyjadřoval k nadnárodnímu screeningu. A na základě dosavadních zkušeností by mě překvapilo, kdyby Maďarsko podpořilo v téhle otázce jednotný celounijní postup.

Číňané táhnou

Čínský projekt nové Hedvábné stezky, který Peking prezentuje jako jedinečnou šanci, jak oživit obchod Číny s Evropou i Afrikou, ale kritici v něm vidí nástroj na posilování čínského vlivu ve světě, má tedy v Maďarsku silné zastánce?

Ano, Maďarsko bylo vůbec první zemí v Evropě, která podepsala memorandum o spolupráci v projektu nové Hedvábné stezky. Maďarsko se vidí – stejně jako jiné státy regionu – jako brána nebo most pro čínské investice směrem do Evropy. Navíc Budapešť souhlasila s vybudováním či modernizací železniční tratě Budapešť-Bělehrad, s případným prodloužením až do řeckého přístavu Pireus (i ten si koupili Číňané, pozn.red.). Momentálně ale v tomhle projektu vidím hlavně prosazování čínských zájmů, a ne těch maďarských.

Čína není jediná velmoc, o jejíž přízeň se Viktor Orbán uchází. Podobné je to i s Ruskem, které třeba poskytlo finance na dostavbu jaderné elektrárny Paks. Jak se Orbán staví k Moskvě, je to v něčem jiný přístup než vůči Pekingu?

Ani Čína, ani Rusko nejsou v maďarské veřejné debatě brány jako hrozby. Je to tedy jiné než třeba v Polsku, kde Rusko je hrozbou, a Čína ne. Ruský a čínský přístup ke státům střední Evropy je taky naprosto odlišný. Rusko tu má geopolitické zájmy, Čína ne. Přístup Pekingu je tak orientovaný hlavně na ekonomiku, i když vidíme, že se postupně snaží posilovat i svůj politický vliv v regionu. Na rozdíl od Číny, kterou Orbán používá jako páku proti EU, jsem nikdy vládu v Maďarsku neslyšel zmínit Rusko jako důležitého partnera, který by byl protiváhou unie.

Maďarsko má na rozdíl třeba od Česka či Slovenska výraznější čínskou komunitu. Hraje to nějakou roli při prosazování čínských zájmů v Maďarsku nebo v tom, jak se premiér Orbán k Pekingu chová?

Ve vysoké politice v Maďarsku čínská komunita myslím nehraje zásadní roli. Dlouhodobě je to ale důležitý faktor, který podle mě stál i za tím, že do Maďarska přišla Bank of China a řada čínských firem nebo že v Maďarsku byla první a dlouho i jediná čínská dvojjazyčná škola v regionu. V nejvyšší politice tedy roli čínské menšiny nevidím, ale v každodenním maďarsko-čínském byznysu ano.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1