Meč islámu před branami. Sedm let po zlynčování Muammara Kaddáfího může Libyi vládnout jeho syn | info.cz

Články odjinud

Meč islámu před branami. Sedm let po zlynčování Muammara Kaddáfího může Libyi vládnout jeho syn

Plukovníka Muammara Kaddáfího, „šíleného psa Blízkého východu,“ jak jej kdysi nazval prezident Reagan, netřeba představovat. Někdejšího výstředního libyjského diktátora se zálibou v pestrobarevném tradičním oblečení a beduínských stanech stihl v říjnu 2011 konec ve stejném duchu, v jakém jej on sám a jeho režim připravil desítkám tisíc vlastních lidí. Zemřel jako krysa v odpadní rouře, potupně popraven vzbouřeneckým davem. Libyjci se radovali. „Na tento okamžik jsme čekali velmi dlouho. Muammar Kaddáfí byl zabit,“ pronášel Mahmúd Džibríl, předseda tehdejší Přechodné národní rady, „všechno z naší milované země zmizelo. Je čas zbudovat novou Libyii, sjednocenou lidmi; jeden národ, jedna budoucnost.“ A sen se mohl začít měnit v nekončící noční můru.

V Libyi, čtvrté největší africké zemi, jež by tu naši obsáhla dvaadvacetkrát, zuří od roku 2014 takzvaná druhá občanská válka. Ta první vedla během osmi měsíců v revolučním roce 2011 k definitivní porážce Kaddáfího režimu. Už rok poté psal britský deník Independent o tom, že se Libye ocitla v nejhorší politické a ekonomické krizi od svržení diktátora. Těžba ropy se takřka zastavila a vláda ztratila kontrolu nad rozsáhlými územími, jež ovládly milice. V celé zemi, v níž žije pouhých 6,4 milionu obyvatel převážné arabského a berberského původu s populacemi Tuaregů a Tibuů, začala narůstat míra násilí. Pár měsíců nato, po druhých parlamentních volbách v květnu 2014, z nichž vzešla kontroverzní „tobrúcká vláda“, se rozhořel občanský konflikt naplno. O téměř čtyři roky později nejsou Libyjci svému snu o „jednom národu, jedné budoucnosti“ o nic moc blíže.

Proces s nejistým výsledkem

Letošní rok slibuje velké změny, měly by totiž proběhnout další parlamentní a první prezidentské volby. Ty jsou nakonec jediným uskutečněným bodem z akčního plánu OSN, jenž byl zveřejněn na podzim loňského roku a měl pomoci k uklidnění situace v zemi. První krok počítal s úpravou politické dohody z roku 2015, jež sice dala vzniknout mezinárodně uznávané, avšak zcela paralyzované vládě. Poté se měla uskutečnit národní konference a nakonec referendum o ústavě a volby. Z toho všeho, zdá se, skutečně zbyly jen ty volby a ani s nimi to nebude tak jednoduché. Podle zpravodajky BBC Rany Jawad na ně země není ani v nejmenším připravená. A to navzdory tomu, že o nich už celé měsíce nemluví jen místní politici, ale také představitelé OSN a EU.

Po třech měsících roku 2018 se rozjela pouze registrace voličů. K volebním urnám tak bude moci jít 2,3 milionu Libyjců, tedy zhruba polovina všech oprávněných voličů. Optimisté hovoří o tom, že by volby mohly roztříštěnou Libyi sjednotit, pravděpodobnější však je, že ji ještě více roztříští. Pro klidný průběh voleb je zapotřebí, aby v zemi fungovaly instituce, aby byla dostatečně politicky vyspělá a aby státní bezpečností struktury sloužily zemi a jejímu lidu. Když jednu součást odeberete, budete mít před sebou proces s nejistým výsledkem: může to klapnout, můžete skončit s diktátorem u moci, anebo připravíte kulisy pro sérii vojenských převratů. Pozice Libye je extrémně nezáviděníhodná, protože žádný z těchto pilířů demokracie nemá k dispozici.

Proč vlastně mezinárodní komunita tak naléhá na konání voleb, když si všichni uvědomují, jak riskantní jejich předčasné pořádání může být? Protože je potřeba se z té slepé uličky, v níž se Libye ocitla, nějak dostat a navíc je to možnost, jak ukázat, že se o řešení nějakým způsobem zasazuje. Nejaktivnější je na tomto poli údajně Francie.

Libye nicméně nemá ještě ani platnou ústavu. Její stávající, rozpracovaná verze se navíc nelíbí všem a byla napadena u soudu. V únoru rozhodl libyjský Nejvyšší soud, že není v pravomoci nižších soudů o ústavě rozhodovat, a vydláždil tak cestu k referendu. To ovšem vůbec netěší ty, kdo doufají, že by je volby potvrdily v současných úřadech. Referendum totiž nemusí dopadnout dobře a volby by se tím pádem odsunuly na neurčito. Raději by tedy, aby se pouze pozměnila dočasná ústava a hlasování proběhlo. Volby v roce 2014 uvrhly zemi do druhé občanské války během jednoho desetiletí. Tehdy proti sobě ale stály podstatně méně organizované znepřátelené skupiny a politické rozpory se zdály být ještě jakžtakž zvládnutelné.

Kaddáfího dědic

Zajímavé překvapení přichystal seznam potenciálních prezidentských kandidátů. Vedle těch očekávaných – předsedy libyjské prezidentské rady Fájize as-Sarrádže, generála Chalífy Haftara, jenž ovládá východní část země, a byznysmena Abdalbásita Iqtíta s těsnými vazbami na USA a Katar – se objevilo i méně pravděpodobné jméno: Sajf al-Islám („Meč islámu“) Kaddáfí. Podle jeho mluvčího Básima al-Hášimího as-Súla, propustili Sajfa členové milice vloni v létě, na veřejnosti jej nicméně nikdo neviděl už tři roky. „Sajf se těší podpoře hlavních libyjský kmenů a nabídne lidu opatření, která ve spolupráci se všemi libyjskými frakcemi stabilizují zemi v souladu s libyjskou geografií,“ sdělil egyptskému deníku Al-Masrí al-jawm.

Sajfovu kandidaturu oznámili členové jeho týmu na tiskové konferenci v Tunisu před dvěma týdny. „Humanitární situace se zhoršuje a budoucnost je nejasná. Mnozí Libyjci dnes věří, že jediný, kdo může zemi zachránit, je Sajf al-Islám,“ tvrdil v rozhovoru pro deník Al-Arabí al-džadíd libyjský bojovník za lidská práva Chálid al-Ghawíl. Z toho, že je Kaddáfího syn stále stíhaný Mezinárodním trestním soudem, jenž jej obviňuje z válečných zločinů, kterých se měl dopustit během revolučního roku 2011, si jeho přípravný tým nic nedělá. „Nemohou ho odsoudit dvakrát,“ nechal se slyšet Ajman Boras z Kaddáfího týmu. Sajf al-Islám byl už odsouzen v nepřítomnosti k popravě kulkou v roce 2015 a na svobodu se dostal po šesti letech zajetí díky amnestii. V současné době se údajně stále zdržuje v Zintánu, pod ochranou spřátelených kmenů. Tam, kde zůstávají evropští komentátoři, pokud jde o šance Sajfa al-Isláma na prezidentské křeslo, ledově klidní, ti arabští to vidí trochu jinak.

Tvář bývalého režimu

Od roku 2000 měl dnes pětačtyřicetiletý Muammarův syn za úkol pomáhat při zlepšování vztahů se Západem. V zemí býval tento anglicky plynně hovořící absolvent London School of Economics vnímaný jako reformista, vždy působil uhlazeným dojmem, věnoval se charitě a často vystupoval jako lidská tvář libyjského režimu. Poté, co se proti jeho otci v roce 2011 zvedlo povstání, semkla rodina řady a Sajf byl posléze obviněn z podněcování násilí a vraždění protestujících. Povstalci mu navíc nikdy neodpustili televizní vystoupení, při kterém zamával prstem do kamery a nazval je „krysami“. Měsíce se skrýval, nakonec byl zadržen při pokusu o útěk do Nigérie. Později se objevily snímky, na nichž mu chybělo několik prstů.

Při oznámení Sajfovy kandidatury hovořil je mluvčí mimo jiné o „nenávisti křižáků vůči islámu a libyjskému bohatství“, což jasně odkazuje na navázání spolupráce s islamisty. S těmi má koneckonců mladý Kaddáfí už své zkušenosti, v letech 2005 až 2006 sehrál zásadní roli při urovnání vztahu Muslimského bratrstva s otcovým režimem.

Svou roli samozřejmě sehraje také podpora kmenů, které mají v Libyi zásadní slovo i v otázce voleb. Sajf al-Islám patří ke klanu Kaddáfíjů, který je menší a méně vlivný než například veliké klany al-Warfalla nebo al-Muqáriha, ale patří jim oblast v samotném srdci Libye. To jim umožňuje navazovat blízké vztahy s ostatními klany na jihu, západu i východu. Pokud by dokázal Sajf al-Islám dostatečně vytěžit svou kmenovou příslušnost, jeho šance by o poznání vzrostly.

Tradiční sunnitské rčení praví, že je lepší poslouchat špatného vládce, než nemít vůbec žádného. Pokud Libyjci skutečně uspořádají volby dojde, klidně bychom se mohli dočkat obnovení vlády Kaddáfíů. Na nic menšího se Sajf al-Islám od malička nepřipravoval.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud