Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Muž, který zachránil 1000 znásilněných jezídek pro INFO.CZ: Sílu pomáhat čerpám z jejich utrpení

Muž, který zachránil 1000 znásilněných jezídek pro INFO.CZ: Sílu pomáhat čerpám z jejich utrpení

Měl noční můry a nemohl dlouhou dobu spát. Příběhy jezídských žen, které drželi v zajetí bojovníci takzvaného Islámského státu a používali je jako sexuální otrokyně, ho strašily dlouhé měsíce. Rozhodl se ale vytrvat a nepřestat jim pomáhat. Iráčanovi Mirzovi Dinnayimu, který je považován za obhájce irácké komunity jezídů, se povedlo převézt do Německa a zachránit více než 1 000 jezídských žen a dětí. Mezi nimi i Lamíju Adži Bašárovou, která si letos za obhajobu lidských práv a základních svobod odnesla Sacharovovu cenu. „Viděl jsem desetileté děti, které se dostaly do zajetí IS, který jim zcela vymyl mozek. Když se jim ale naskytla příležitost, jak utéct, tak neváhaly a udělaly to. Nemohl jsem to vzdát,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro INFO.CZ Dinnayi. Jak se s příběhy, které slyšel, vyrovnával? Jak se vede ženám, které zachránil? A co dalšího plánuje?

Zachránil jste více než 1000 jezídských žen, kterým se podařilo utéct z rukou bojovníků IS. V zajetí si prožily muka – byly prodávány a sexuálně otročeny. Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste věděl, že nemůžete stát s rukama u pasu a musíte něco udělat?

V létě 2014 Islámský stát zaútočil na oblasti, kde žijí jezídi, a jejich vesnice zcela srovnal se zemí. Většině lidí se podařilo utéct a skrýt se v horách, které ale byly v obležení bojovníků IS. Jezídi tam zůstali a nemohli dělat vůbec nic. V tu dobu jsme odstartovali první humanitární pomoc, kterou jsme vozili iráckou helikoptérou do hor. Spolupracoval jsem s nimi jako dobrovolník. Vozili jsme jim tam jídlo a pití. V nutných případech jsme odtamtud odváželi i lidi.

Pamatuji se ale naprosto jasně na jeden okamžik, který byl pro mne rozhodující. Bylo to 12. srpna, kdy naše helikoptéra narazila do skály. Byl jsem zraněn a odvezli mne do nemocnice. Měl jsem štěstí, protože ze 100 možných variant, kdy helikoptéra spadla, by 99 z nich bylo pro nás, co jsme byli na palubě, smrtících. V takový moment jsem si řekl, že můj život byl možná zachráněn pro to, abych pomáhal druhým a dělal dobré věci.

Kdo jsou jezídi?
Jezídů je na 400 tisíc, některé zdroje uvádějí až dvojnásobek. OSN odhaduje, že stoupenci IS při zabírání severního Iráku povraždili na 5 000 jezídských mužů. V náboženství jezídů se mísí řada vlivů – od islámu, přes křesťanství až po zoroastrismus (starobylé náboženství, které se šířilo z Persie). Džihádisté je označují za uctívače ďábla.

Co jste udělal?

Po léčbě, která probíhala v Německu, kde už několik let žiju, jsem se ještě na invalidním vozíku vrátil do Iráku a setkal jsem se s první skupinou dívek. Vzpomínám si naprosto přesně, byly to dvě dívky, kterým se povedlo utéct ze zajetí IS. Vyslechl jsem si jejich příběhy o tom, jak je IS zotročil, udělal z nich sexuální hračky a vůbec jak příšerně s nimi zacházel. Strašně se mne to dotklo a ještě pevněji jsem se rozhodl, že těmto ženám a také dětem, které mezi nimi byly, pomůžu. Začal jsem to cítit jako svou povinnost.

Jak to probíhalo?

Rozjeli jsme humanitární program ve spolupráci s německou spolkovou zemí Bádensko-Württembersko. To bylo moc důležité. Rozhodli se přijmout asi tisícovku jezídských žen. Byl jsem moc šťastný, protože tu bylo mnoho politiků, kteří s tím nesouhlasili a nechtěli, abychom program rozjížděli. Šlo hlavně o irácké politiky, kteří by byli raději, kdyby Německo poslalo peníze do Iráku a neodváželo lidi mimo jeho hranice. Musel jsem je hodně přesvědčovat.

Co jste jim říkal?

Že není možné, aby tyto ženy a děti zůstávaly v Iráku. Není tam pro ně vhodná infrastruktura, například psychoterapie nebo traumaterapie, kterou téměř všechny potřebovaly. Na jednoho iráckého psychologa připadá 2 500 lidí, to nejde. To byl také důvod, proč přímo na místě fungoval náš psycholog.

Jaká byla kritéria pro zařazení do projektu?

Muselo se jednat o ženy, které byly oběťmi IS a z otroctví utekly. Do programu se také dostaly děti, jejichž rodiče IS zavraždil a ony zůstaly samy. Dalším kritériem bylo, že tito lidé utrpěli psychické trauma. Jak už jsem říkal, na místě působil německo-irácký psycholog profesor Jan Ilhan Kizilhan. Jeho úkolem bylo ženám poskytnout první psychologickou pomoc a podílet se na rozhodnutí, zda budou zařazeny do programu.

Kde toto probíhalo? V nemocnici, nebo ještě v terénu?

Ne ne, to v žádném případě. Ženy a děti žily ve stanech v provizorních táborech. Chodili jsme tam za nimi.

Víte přesně, kolik žen a dětí se vám podařilo zachránit a přesunout do Německa?

Během dvou let, co program běžel, jsme převezli asi 1 100 žen a dětí.

Program už tedy nyní nefunguje?

Oficiálně skončil loni, ale pořád máme v Iráku kancelář a jsme v kontaktu s ženami, které tam žijí v táborech.

To byl způsob, jak jste našli Lamíju Adži Bašárovou, která si prošla podobným utrpením jako další tisícovka lidí? Připomeňme, že Lamíja je nyní aktivní v boji za záchranu a práva jezídských žen a za své snahy získala od Evropského parlamentu Sacharovovu cenu...

Nikoliv. S Lamíjou jsme se setkali, už když tento projekt ve spolupráci s našimi německými partnery skončil. Lamíja byla zařazena do mého dalšího projektu, který má pomáhat iráckým dětem a obětem teroru. Tento projekt funguje s pomocí soukromých sponzorů už deset let a jeho prostřednictvím dopravujeme děti do Německa.

Jak jste se o Lamíje dozvěděl?

Když utekla z otroctví IS, kde byla opakovaně znásilňovaná, a podařilo se jí dostat do nemocnice. Ztratila jedno oko a na druhé téměř oslepla. Šel jsem za ní do nemocnice a řekl jsem jí, že ji odvezu do Německa a s pomocí naší organizace jí zařídíme léčbu. Přišla o oba rodiče, ale bylo štěstí, že její dvě sestry byly už v Německu. Lamíja už v Iráku neměla nikoho, takže s odjezdem souhlasila. Zařídili jsme jí vízum a přijela sem. Podstoupila léčbu laserem, která jí zachránila aspoň jedno oko, druhé už je bohužel nenávratně pryč. Stále podstupuje léčbu tváře, kterou jí popálil granát, na nějž při útěku ze zajetí na osvobozené území spolu s dalšími ženami šláply. Obě její společnice, které byly s ní, zemřely, Lamíja byla zraněná, ale vyvázla.

Jste spolu stále v kontaktu?

Ano, slíbil jsem jí, že jí pomůžu. Lamíja se stala hlasem těch, co mluvit nemohou, tedy jezídských žen, které byly mučeny bojovníky IS. Byla několikrát v Evropském parlamentu, kde za tyto ženy hovořila.

Lamíja je v tento moment poměrně známou osobou. Umím si ale představit, že znáte plno podobných příběhů, jaké zažila ona, ale v médiích se o nich nepíše.

Ano, těch příběhů jsou nekonečné řady. Osobně jsem mluvil s více než 1 300 lidmi. Sám jsem z toho potom měl obrovské trauma. Každý den jsem slýchal příběhy žen a dětí, které si prošly podobným peklem jako Lamíja. Jedno období jsem nemohl spát, protože jsem se s tím nedokázal vyrovnat. Byly to příšerné příběhy žen, které byly patnáctkrát prodány jiným mužům. Mluvil jsem se ženami, které bojovníci IS pravidelně znásilňovali po dobu několika měsíců. Jedna z nich měla devítiletou dceru, která se na vše musela dívat a pak byla také několikrát znásilněna. Takových příběhů jsou stovky. Lamíjin příběh je ale reprezentuje, ona mluví za všechny tyto ženy a děti, které trpěly v otroctví IS.

Jak jste se s tím zvládl vypořádat? To vyžadovalo obrovskou sílu.

Musíte být silný, nic jiného vám nezbyde. Sám jsem dospěl do momentu, kdy už jsem ve své práci nemohl pokračovat. Chtěl jsem se vrátit zpátky do Německa ke své rodině a už odtamtud nikdy neodejít. Nakonec jsem to ale neudělal a zůstal jsem. A jsem za to rozhodnutí rád. Jsem odhodlaný vydržet až do konce a pomáhat. Je to má zodpovědnost.

Kde nacházíte sílu pro to, abyste vydržel?

Myslím si, že ji čerpám z toho všeho utrpení, které jsem viděl. Viděl jsem desetileté děti, které se dostaly do zajetí IS, který jim zcela vymyl mozek. Když se jim však naskytla příležitost, jak utéct, tak neváhali a udělali to. Sám sebe jsem se ptal, pokud v sobě najde sílu dokázat něco takového tak malé dítě, které ztratilo rodinu, vidělo zabíjení a utrpení, proč bych neměl já? Ještě více mne to posílilo a utvrdilo v mém odhodlání, že musím vydržet.

Jaký je další osud žen, které jste přivezli z Iráku do Německa?

Pro 1 100 žen, které se účastnily projektu ve spolupráci s Bádensko-Würtenberskem, bylo vše připraveno od samého začátku. Rozdělili jsme je celkem do 22 oblastí, kde jsme jim našli bydlení. Starají se tam o ně sociální pracovníci, psychologové a doktoři. Mají kompletní zdravotní pojištění. Sice nemají oficiální status uprchlíka, ale zachází se tak s nimi. Jsou tam dva roky a pak se mohou rozhodnout, zda požádají o azyl a zůstanou, nebo se vrátí. Děti chodí do školy a snaží se co nejvíc integrovat.

Chtějí tyto ženy zůstat i nadále v Evropě?

Devadesát procent z nich by rádo zůstalo.

A ten zbytek?

Opravdu jen hrstka lidí by chtěla zpátky. Mezi ženami je hodně starších osob, které ztratily všechny členy své rodiny. Těm se vracet nechce. A pro mladé lidi nejsou v Iráku žádné perspektivy. Jezídi, kteří zůstali v Iráku, stále žijí ve stanech a jsou tzv. vnitřně vysídlenými osobami. Situace v regionu jim neumožňuje návrat, i kdyby si to sebevíc přáli.