Nad Trumpem visí hrozba impeachmentu. Půjde ve stopách Billa Clintona a Richarda Nixona? | info.cz

Články odjinud

Nad Trumpem visí hrozba impeachmentu. Půjde ve stopách Billa Clintona a Richarda Nixona?

Americký prezident Donald Trump čelí již třetí rok hrozbě impeachmentu, tj. možnosti ústavní žaloby, jejímž cílem je zbavit jej funkce. Důvodem je údajná spolupráce (tehdy teprve budoucího) šéfa Bílého domu s Rusy během předvolení kampaně v roce 2016 a kroky, které údajně následně učinil, aby zabránil jejímu efektivnímu prošetření. Vzhledem k tomu, že demokraté, kteří jdou Trumpovi „po krku“, ovládají pouze Sněmovnu reprezentantů a nikoli Senát, kde mají většinu republikáni stojící v zásadě za prezidentem, nejsou jejich naděje příliš velké. Přesto se pojďme na celou záležitost podívat a ohlédněme se zároveň za posledními dvěma pokusy o prezidentský impeachment, o nichž se ve Spojených státech v posledním půlstoletí jednalo, třebaže byl realizován pouze jeden z nich.

Demokraté se, pokud jde o reálný podklad k zahájení procesu impeachmentu, dlouho upínali k tzv. Muellerově zprávě, jež měla vědomou spolupráci Trumpových lidí i jeho samotného s Rusy v předvolební kampani z roku 2016 potvrdit. Zvláštní vyšetřovatel FBI Robert Mueller ale odpůrce prezidenta zklamal. Po dvou letech intenzivního šetření sice v obsáhlé zprávě na jaře letošního roku Trumpova možná provinění nevyloučil, současně ale konstatoval, že nenalezl žádné důkazy, které by proti němu mohly být použity. Ministr spravedlnosti William Barr dokonce prohlásil, že zpráva Trumpa z jakýchkoli podezření očišťuje. I když se odpůrci prezidenta snažili vytěžit ze zprávy maximum, nebyli to nakonec oni, nýbrž Donald Trump, který svým tweetem o „velkém vítězství“ a následnou komunikační smrští přesvědčil velkou část veřejnosti o své nevinně.

Vzhledem k tomu, že nic nového nepřineslo ani trojnásobné vystoupení Muellera před justičním výborem Sněmovny reprezentantů, zdálo se, že celá bublina splaskla a Trump se bude moci zcela soustředit na nadcházející kampaň za znovuzvolení. Skutečnost je ale trochu jiná.

Předseda výše zmíněného výboru Jerrold „Jerry“ Nadler myšlenku na zahájení impeachmentu stále nevylučuje, třebaže ji ve druhé polovině července „shodila ze stolu“ i demokraty ovládaná Sněmovna reprezentantů a třebaže se Trump na twitteru i v dalších vystoupeních této snaze vysmál. Zatím poslední muž, na jehož svědectví Nadler spoléhá, je Trumpův bývalý poradce Don McGahn, který má za sebou desítky hodin výslechů, během nichž údajně uvedl, že jej prezident vybízel, aby zajistil, že Mueller nebude pokračovat ve vyšetřování a aby popřel, že s ním o této věci mluvil. Nakolik může případné vystoupení McGahna v Kongresu dosavadní situaci změnit, není úplně jasné, šance Trumpových odpůrců jsou i nadále ale velmi malé.

Demokraté se navíc neshodnou v tom, zda by zahájení impeachmentu, bez ohledu na malou šanci na konečný úspěch, zvýšilo či snížilo jejich šance na vítězství v prezidentských volbách v roce 2020. Jedna skupina má za to, že by proces vystavil Trumpa (i s většinou v Senátu v zádech) silnému tlaku a přesvědčil váhající část veřejnosti, že se skutečně dopustil něčeho nezákonného, druhá skupina má naopak za to, že by marný pokus o impeachment Trumpovi pouze zvedl šance na znovuzvolení. Kdo má pravdu, je těžko říci. Prezidentova podpora mezi jeho stoupenci je stále velmi silná, americká ekonomika si vede rekordně dobře, a proto musí být demokraté ve svých dalších krocích velmi opatrní. Je tomu tak tím spíš, že jediný z nich, který má reálnou šanci uspět, bývalý Obamův viceprezident Joe Biden, se musí ještě před zahájením primárek těžce potýkat s progresivistickými senátorkami Kamalou Harrisovou a Elizabeth Warrenovou, nemluvě o levičáckém matadorovi Berniem Sandersovi, jenž v předchozích volbách nečekaně dlouho trápil favorizovanou Hillary Clintonovou. Shrnuto a podtrženo: navzdory poměrně velkému mediálnímu povyku si Donald Trump velké starosti s impeachmentem dělat nemusí.

Jediným prezidentem ve dvacátém a jednadvacátém století, jenž impeachmentu skutečně čelil, byl demokrat William „Bill“ Clinton, vůči němuž v roce 1998 vznesli opoziční republikáni žalobu v souvislosti se sexuální aférou se stážistkou v Bílém domě Monikou Lewinskou, již Clinton dlouho popíral. První ze čtyř článků ústavní obžaloby vinil prezidenta z křivé přísahy před zvláštním vyšetřovatelem Kennethem Starrem, druhý z křivé výpovědi ohledně údajného sexuálního obtěžování jiné ženy – Pauly Jonesové, jež stála na počátku tzv. Monicagate, třetí jej obviňoval z pokusu o maření spravedlnosti a čtvrtý z překročení prezidentských pravomocí. Sněmovna reprezentantů nakonec schválila pouze první a třetí z nich a poté přešel proces do Senátu, kde se ale počet hlasů potřebný k odsouzení nenašel, a Clinton tak dokončil celé druhé funkční období.

Zajímavé bylo, že skandál sice dočasně srazil prezidentovu popularitu, mimo jiné kvůli sympatiím veřejnosti s jeho manželkou Hillary a dcerou Chelsea, dlouhodobě však jeho image nepoškodil. Na konci své vlády, tj. na přelomu let 2000 a 2001, byl Clinton oblíbenější než kdykoli předtím a nemalá část Američanů jeho odchodu z Bílého domu upřímně želela. Když se posléze Hillary ucházela o prezidentský úřad – poprvé prohrála v demokratických primárkách s Barackem Obamou (2008), podruhé v rozhodujícím klání s Donaldem Trumpem (2016) –, musel se Clinton, který ji silně podporoval, držet v kampani nezřídka hodně „zkrátka“, aby ji svým charismatem nezastínil. Skutečnost, že je dodnes jedním z nejvlivnějších a nejoblíbenějších politiků Demokratické strany, vypovídá o tom, že na něm „historická hanba“, o níž v souvislosti s impeachmentem mluvili hlavně republikáni, příliš neulpěla.

Další americký prezident, nad nímž se impeachment tak říkajíc vznášel, třebaže k jeho zahájení nakonec nedošlo, byl republikán Richard M. Nixon. Toho v roce 1974 dostihla aféra známá jako Watergate, kterou rozpoutali novináři listu The Washington Post Carl Bernstein a Bob Woodward. Jednalo se o odhalení odposlouchávání opozičních demokratů republikány v jejich rezidenci Watergate ve Washingtonu během předvolební kampaně v roce 1972. Prezident dlouhou dobu popíral, že by o záležitosti věděl, jeho blízcí spolupracovníci však byli postupně usvědčováni z toho, že se podíleli na pečlivě plánované akci na diskreditaci Demokratické strany. Když v létě 1974 vešlo ve známost, že Nixon o akci nejen věděl, ale že i odsouhlasil plán na utajení celé operace a zapojení členů své administrativy do ní, oznámili i ti kongresmani, kteří se do té doby stavěli proti impeachmentu, že jej podpoří. Několik dní poté prezident rezignoval na svůj post. Jeho nástupce v úřadu, Gerald Ford, jej nicméně v plném rozsahu omilostnil, a impeachment se tudíž nekonal.

Ani na Nixona ale neměl impeachment, stejně jako později na Clintona, zcela zničující dopad, třebaže zejména poslední rok v Bílém domě a první léta po rezignaci byly pro bývalou hlavu státu mimořádně těžké. Postupně se však Nixon vymaňoval z izolace a posléze se stal neformálním konzultantem všech dalších prezidentů USA na poli zahraniční politiky, jíž velmi dobře rozuměl a již v době svého úřadování v Bílém domě ve spolupráci se svým poradcem pro národní bezpečnost a státním tajemníkem Henrym Kissingerem výrazně proměnil.

Když Richard Nixon v roce 1994 zemřel na následky mrtvice, ocenil jej úřadující prezident, jímž nebyl nikdo jiný než výše zmíněný Bill Clinton, jako „vynikajícího státníka“ a navíc mu veřejně poděkoval za „cenné rady, jež mu za dobu jeho působení v Bílém domě poskytoval“. V podobném duchu se vyjádřili i bývalí američtí prezidenti, republikáni i demokraté – Gerald Ford, Jimmy Carter, Ronald Reagan a George Bush starší, stejně jako Henry Kissinger a četní kongresmani včetně Johna McCaina či Roberta „Boba“ Dolea.

„Post-impeachmentové“ anebo „druhé životy“, chcete-li, obou mužů, Billa Clintona a Richarda Nixona (jenž je do souvislosti s ústavní obžalobou dlouhá léta dáván, třebaže jí formálně nakonec nemusel, jak jsem již řekl, čelit), jsou – ponecháme-li stranou fakt, že demokraté nemají sílu na to dovést proces impeachmentu úspěšně do konce – dalším důvodem k tomu, proč z něj úřadující hlava státu, Donald Trump, nemusí mít zvlášť těžkou hlavu.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud