Německá velká koalice kulhá na jednu nohu. Česko by se mělo mít na pozoru | info.cz

Články odjinud

Německá velká koalice kulhá na jednu nohu. Česko by se mělo mít na pozoru

Kancléřka Angela Merkelová de facto darovala vládu skoro o polovinu slabším sociálním demokratům, které navíc rozdírá vnitřní rozkol. Boje mezi „soudruhy“ Čechům přinesly jednu dobrou zprávu: ministrem zahraničí nebude Martin Schulz. Neúměrně velký podíl SPD na vládnutí v budoucím Německu i v Evropě ale kromě šancí přináší i nezanedbatelná rizika.

Je to asi přirozené zkreslení, které se dá připsat na vrub vzdálenosti zhruba 360 kilometrů, které dělí Prahu od Berlína. Pro řadu Čechů se Angela Merkelová stala symbolem dobra, pro jiné symbolem zla. To vše zejména kvůli migrační krizi. Jedni ani druzí ale neukazují prstem na ty, kdo s kancléřskou seděli ve vládě, dělili se s ní o zodpovědnost a byli hlasitějšími stoupenci otevřených hranic, než ona sama - na německé sociální demokraty. Mezi lídry této strany, jejíž členové se stále oslovují soudruhu a soudružko, průměrný Čech asi sotva někoho zná jménem. 

Je to přístup, který si zaslouží korekci. Při vyjednávání o „velké koalici 3.0“ dosáhli sociální demokraté triumfu, který jim o světelná léta unikl u volebních uren. Angela Merkelová SPD přepustila klíčová ministerstva, která budou mít zásadní vliv i na budoucí podobu Evropy. Úspěch o to paradoxnější, že sociální demokraté vzdorují možná nejhlubší krizi od konce 2. světové války. 

Mládí vpřed, Německo v troskách?

Nejhorší od válečných let byl i výsledek v loňských volbách: 20,5 procenta hlasů, to je na nejstarší německou a na členy největší evropské strany opravdu málo. Připomeňme další dílek základní matematiky: CDU/CSU Angely Merkelové šla do jednání s oporou více než 33 procent hlasů v zádech. Výsledek těmto počtům neodpovídá.

Že silnější získává post kancléře a slabší oplátkou ministerstvo zahraničí, je v německých koaličních handlech zaběhaný zvyk. Tentokrát ale šla Angela Merkelová mnohem dál. Sociální demokraté dostali návdavkem i post ministra financí. Ten v posledních letech prudce nabyl na významu. S řeckou krizí se německý ministr financí změnil v klíčovou osobnost Evropy, finančního strážce celého kontinentu. Sociální demokraté navíc obhájí svůj tradiční rezort, ministerstvo práce a sociálních věcí.

Jak se jim zákulisní husarský kousek podařil? Angele Merkelové mohli vyjednávači SPD vyhrožovat Damoklovým mečem, který přitom visel i nad jejich hlavou. Koaliční smlouvu totiž musí ještě schválit v referendu přes 460 tisíc řadových členů sociální demokracie. Zejména “Jusos”, tedy socialistický dorost, přitom velmi hlasitě odmítal spojovat další osud strany s Angelou Merkelovou. Ta proto musela nespokojencům předhodit tučné sousto.

Odchod „vousatého pána“

Podle informací německých novinářů k tomu došlo až na závěr dvanáctihodinového jednacího maratonu. Šéf SPD a hlavní vyjednavač strany Martin Schulz nejprve hned po volbách vyloučil jednání s Angelou Merkelovou. Pak rozhovory připustil a sám vedl, odmítl ale, že by ve vládě zasedl. Nakonec si však nad ránem řekl o post ministra zahraničí.

Pokud by uspěl, nebyla by to pro Česko dobrá zpráva. Bývalý šéf Evropského parlamentu se sice pyšní řadou zkušeností, z role šéfdiplomata ho ale diskvalifikuje jeho temperament a někdy až přílišná výřečnost. Ukázkově to předvedl na sklonku minulého roku, kdy vyzval ty státy, které odmítají federalizaci Evropy, aby z evropského spolku odešly. Podobné výroky by z něj udělaly snadný terč českých populistů a ještě víc by rozmlžily racionální jádro české diskuse o Evropě. 

Do hry ale, obrazně řečeno, vstoupila šestiletá dívka. Právě slova své dcery citoval v rozhovoru pro německý rozhlas stávají německý ministr zahraničí a Schulzův vnitrostranický konkurent Sigmar Gabriel - „tati, aspoň budeš trávit čas se mnou. Rozhodně lepší, než s tím vousatým pánem (Schulzem)“. Jinak se ale mezi voliči oblíbený Gabriel hořce ohradil proti tomu, že ho chce Schulz ve vládě nahradit. Ozvali se i další sociální demokraté. Schulz se rozhodl vnitrostranické vzpouře předejít a postu ministra zahraničí se vzdal. Z hlediska České republiky dobrá zpráva. Špatnou zprávou ale je, že není jasné, kdo nakonec bude šéfovat diplomacii našeho největšího souseda a že podobných nejistot je víc. 

Německo velkorysé, evropské, macronovské? 

Střídání na jednom ministerském postu bude mít pro Evropu velmi osobní a symbolický rozměr. Z pompézní budovy ministerstva financí, postavené původně pro šéfa Luftwaffe Hermanna Göringa, se stěhuje politický veterán, v celé Evropě obávaný i respektovaný Wolfgang Schäuble. Muž odkázaný po atentátu na invalidní vozík vyvažoval svou křehkou tělesnou schránku železnou rukou, ve které třímal jak německé, tak i evropské finance.

Sociální demokraté dostávají nejen jeho křeslo, ale i šanci změnit jeho odkaz. Doba nucených úspor a stability především je podle nich pryč. Středozemské státy doufají, že nadchází čas toho, proti čemu Wolfgang Schäuble léta tvrdě bojoval - čas rozsáhlých transferů bohatství ze severu na jih Evropy.

Sociální demokraté hodlají velkoryse investovat a taky měnit Evropu. Právě jim se mnohem víc než samotné Angele Merkelové zamlouvají Macronovy plány na společné ministerstvo financí eurozóny. A nelze vyloučit, že kancléřku k dotlačí k většímu evropskému angažmá, než by jí samotné bylo milé.

Investice, třeba do rychle zastarávající infrastruktury, potřebuje i samotné Německo a představovaly by šanci i pro Česko. Pro jih Evropy by konec úspor znamenal velký symbolický mezník. Jestli by ale německé peníze nepadly do bezedného džbánu, o to by rozhodly reformy problematických zemí eurozóny. V této oblasti má co dohánět nejenom třeba Itálie, ale i samotná Macronova Francie, kde je nový prezident v obrodných snahách teprve na začátku. A kontinentální ambice německé velké koalice mohou narazit i doma. 

Problémy se svou tradiční voličskou základnou má CDU/CSU. Nespokojenost členů strany s výsledkem koaličních jednání je pochopitelná. Pokud budou Německu spolu se změnou evropské politiky hrozit další mohutné finanční závazky, bude stejně mohutná i nespokojenost konzervativců.

A ještě větší problémy má SPD. Rozepře mezi vedením se promítají i do průzkumů voličských nálad, ve kterých si sociální demokraté pohoršují i ve srovnání s nepřesvědčivým volební výsledkem. Stranu, která má ambici měnit největší evropskou ekonomiku i Evropu samotnou, by aktuálně volilo jen zhruba 17 procent Němců.

Už teď se nezdá, že by z vyjednávacích sálů zněl hlas, který reprezentuje většinu Němců. Ne právě dobrý základ pro politickou stabilitu země, na které Česko bytostně závisí.

 

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud