Nová studená válka? Venezuela opět dělí svět do bloků, na svobodomyslné a autokraty | info.cz

Články odjinud

Nová studená válka? Venezuela opět dělí svět do bloků, na svobodomyslné a autokraty

Svět se znovu rozdělil. Venezuela opět hoří, proti sobě stojí levicově populistická vláda a opoziční parlament sdružující síly celého spektra. Autokratického prezidenta podpořily Rusko, Čína, Írán, Kuba a Bolívie. Šéfa parlamentu uznaly legitimním šéfem země USA, Kanada, EU i většina latinskoamerických zemí. Linie rozdělující oba bloky sice nejsou zcela stejné jako před třemi dekádami, i dnes se ale v jednom shromáždil (víceméně) svobodomyslný svět, zatímco druhý tvoří autokratické, ba diktátorské režimy.

Levicově populistický režim Nicoláse Madura, který proslul ekonomickým diletantstvím i sklonem ke korupci, přiměl k útěku ze země už tři miliony lidí. Stvořil paralelní vzdělávací systém, který produkuje oddané kádry, nikoli specialisty. Podřídil si armádu, policii i nejvyšší soud. Vytvořil si vlastní parlament. A zavinil chronický nedostatek: občané stojí nekonečné fronty na potraviny i další zboží denní spotřeby.

INFOGRAFIKA DNE: Venezuela na kolenouINFOGRAFIKA DNE: Venezuela na kolenouautor: Info.cz/BBC/Reuters/UNHCR

Teď vyšli Venezuelané opět do ulic, aby se pokusili režim změnit, či nahradit. Další jej stále chrání, protože jim zkraje, po nástupu prezidenta Huga Cháveze k moci (vládl 1999 až 2013), načas vrátil důstojnost a uplatil je sociálními benefity. Země s největšími zásobami ropy na světě je každopádně rozdělena do dvou stěží smiřitelných táborů.

Podobně jako jejich zahraniční spojenci. Kdo tedy za jednotlivými bloky stojí? A proč?

Madurovi spojenci: Odpor k USA, ropa i strach

Padají vřelá slova o solidaritě i silná o boji s americkou hegemonií. Přesto má každá ze zemí i zcela vlastní důvody ke spolupráci s Madurem.

Rusko se nejpozději od ukrajinské krize (2013), ale zřejmě už od invaze do Gruzie (2008) řídí zásadou, že je nutné mocensky, případě i vojensky vyplňovat prostor uvolněný Spojenými státy. Jakkoli je v porovnání s USA nesrovnatelně hospodářsky slabší, jeho asertivní zahraniční politika slaví úspěchy. A Venezuela se na Kreml může spolehnout, tedy zatím: Moskva dnes varovala Washington před intervencí do Venezuely, i když o ní nikdo z Američanů nemluvil a snad ani neuvažuje. Obě země navíc pojí těžká, životní závislost na těžbě a vývozu ropy, při vyjednávání o jejíž ceně mohou případně kooperovat.

Také Írán svazuje s Madurem neláska k USA. I možné spojenectví při diskusích o ceně ropy, ve kterých dominují arabské státy ropného kartelu OPEC. Nejasné, málo pochopitelné a hlavně nebezpečné íránské rozhodnutí poslat ke spřáteleným venezuelským břehům vlastní flotilu je patrně vedeno furiantskou snahou ukázat Americe, že i Teherán má dost námořníků na to, aby USA pozlobili, navíc na jeho zadním dvorku. Sám Teherán je totiž dennodenně konfrontován s americkými plavidly operujícími v Perském zálivu. Šíitský Írán se ale také vzhledem ke svému párijskému postavení v (převážně sunnitském) muslimském světě stále častěji opírá o Moskvu a Peking, třeba v Sýrii.

Primárními zájmy Číny je pak otevřený hlad po surovinách a zatím skryté soupeření se Spojenými státy – jeho volba je tedy naprosto logická.

Kuba ropu potřebuje podobně jako Čína a z Venezuely jí dostává. Madurův režim si Havana do jisté míry podřídila a je jasné, že Kubánci nechtějí o největšího a takřka jediného latinskoamerického spojence přijít. K podpoře režimu se totiž přihlásila už jen levicová Bolívie, které se podobně jako Kuba bojí, že by v případě Madurova pádu mohli venezuelský příklad následovat i její občané.

Mexiko, které agentury často uvádějí za dalšího režimního spojence, ve skutečnosti zaujalo neutrální postoj s tím, že odmítá vměšování do záležitostí jiných zemí. Lze jen soudit, zda tak činí z principiálních, alibistických, či taktických důvodů.

Aliance proti Madurovi: Obava z uprchlíků

Jedním z pilířů Madurova režimu je odpor k USA, což je sentiment v Latinské Americe hojně rozšířený. Washington ale také nemá důvod populistickou vládu milovat. Z řady důvodů: jde o rivala v těžbě surovin, rochnícího se navíc v ideologii, která je i po nástupu prezidenta Donalda Trumpa s americkými zásadami (alespoň dosud) neslučitelná. Venezuela v neposlední řadě spolupracuje s nepřáteli USA, kterým může podobně jako Kuba v letech šedesátých hypoteticky nabídnout území k výstavbě vojenských základen, což by Američané jen sotva dopustili. Venezuelané navíc vlastní stát hojně opouštějí a USA pod Trumpovým vedením si příchod nových imigrantů nepřejí.

EU je měkkou silou, přesto opoziční venezuelský parlament podpořila. I když méně přímočaře než Američané, kteří Venezuelany fakticky vyzvali k sesazení kabinetu. Evropský postoj je správný vzhledem k principům, které unie zastává. Má ale také pragmatický důvod: vlády i firmy starého kontinentu ztrácejí v chaotické a stále extremističtější Venezuele vliv.

Ostatní latinskoamerické státy mají strach především z nestability. Tři miliony Venezuelanů už u nich našli útočiště a hrozí, že další se na cestu vydají. Mnohé vlády a prezidenti se k odporu proti Madurovi přidali také z ideových důvodů, dalších patrně z pragmatických. Rozjitřenou Venezuelu potácející se těsně nad krachem, ve které navíc může propuknout občanská válka, si na kontinentě nepřeje snad nikdo.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud