Novotný: Turecký sultán a syrský diktátor společně ničí kurdský levicový experiment | info.cz

Články odjinud

Novotný: Turecký sultán a syrský diktátor společně ničí kurdský levicový experiment

ANALÝZA | Levicová utopie, která nemůže fungovat? Nebo snaha přežít v nepřátelském okolí, které syrským Kurdům odepíralo vlastní stát i právo na vzdělání v rodném jazyce? Politický experiment, který vládnoucí Sjednocená demokratická strana (PYD) a její milice (YPG) prosazovaly v syrsko-kurdské Rojavě, budil nadšení alternativní levice. Jiní pozorovatelé jsou však mnohem skeptičtější.

 

Turecká propaganda o nich soustavně mluví jako o teroristech. Sám ankarský prezident Recep Tayyip Erdogan je v pondělním sloupku pro list The Wall Street Journal nazval „syrskými spojenci Strany kurdských pracujících“ (PKK) a dodal, že je proti nim třeba bojovat stejně nekompromisně jako proti Islámskému státu. Většina aktuálních textů teď o nich píše prostě jako o syrských Kurdech, přičemž autoři (logicky) zapomínají na politický experiment, kterého byl region známý jako Rojava svědkem. Je patrně na místě hovořit v minulém čase: spolu s autonomií Kurdů nejspíše zanikne i výstřední představa o uspořádání společnosti, kterou nyní vládnoucí levicové kruhy v regionu razí.

Jaký svět si přejí ideologové PYD, respektive YPG, kteří při své snaze přirozeně narážejí na konzervativismus kurdských venkovanů? A do jaké míry se inspirují partají PKK, kterou starší ročníky pamatují z vysílání komunistické televize, kde byla protežovaná pro marxistický charakter i utilitárně pro-kremelský postoj?

Situace v Sýrii

Faktem je, že se lídři PYD představami tureckých kolegů inspirují. K odklonu od autoritářského marxismu sovětského typu zavelel sám vůdce PKK Abdullah Öcallan. Ve svého druhu manifestu s názvem „Demokratický konfederalismus“ z roku 2011 poněkud omluvně konstatuje: „Když se strana v 70. letech minulého století formovala, svět byl ve studené válce rozdělen do dvou táborů… Inspirovali jsme se tehdy protikolonialistickým hnutím, které probíhalo na celé planetě (a které podporoval sovětský blok – pozn. redakce)“. Podle světoznámého předáka ale není žádný z existujících politických systémů pro Blízký východ optimální. A ptá se: „Nebyl to snad nacionalismus či národní státy, které způsobily tolik problémů v tomto regionu? A dochází k závěru, že řešením je právě tzv. demokratický konfederalismus.

Co si pod tím představit? Jde, zjednodušeně řečeno, o přenesení moci na úroveň jednotlivých komunit, kupříkladu vesnic, měst a jejich čtvrtí. Všichni jejich členové by volili vedení, které by posléze vyslalo zástupce do rad vyšší úrovně. V systému prý přímé demokracie by jednotlivé obce spravovaly své záležitosti samy, nepotřebovaly by proto klasický stát, který by za ně právo vymáhal. V ideálním stavu společenství by neexistoval soukromý majetek, pouze „uživatelské právo na dům, půdu a související nástroje“. Nemovitosti však nemůže jejich držitel volné prodat ani zastavit. Součástí tohoto vidění světa je rovnoprávnost žen, ekologické zacházení s krajinou a jistá přezíravost vůči etnické i náboženské příslušnosti.

Kurdové

Co je však pro současné kurdské ideology patrně nejlákavější: jde o – pravda, utopické – uspořádání, které nepotřebuje bořit současný (národní) stát. Chce existovat vedle něj a posléze zvítězit v nenásilné konfrontaci myšlenek. Převedeno do reality: kurdské komunity v blízkovýchodních zemích – Turecku, Iráku, Íránu a Sýrii – by vytvořily přeshraniční konfederované společenství, které by nutně neusilovalo o vznik nového státu na národním principu. Tedy o kurdský stát. Obyvatelé komunit by vlastně jen čekali na okamžik, kdy se národní státy samy promění v konfederované obce. Syrští Kurdové z PYD svůj systém zcela vážně navrhovali zavést v celé Sýrii, což se diktátorovi Bašáru Asadovi muselo jevit jako návrh z jiné galaxie. Syrský prezident osobně miluje luxus a obklopil se těmi nejbezohlednějšími podnikateli, kteří se rozhodně nechtějí s kýmkoli dělit o majetek, jenž i díky podpoře režimu nabyli.

Faktem také je, že se kurdská levice snažila v Rojavě podobné představy uvádět do praxe. Jak pochodila? „Když jsem v Rojavě roku 2013 pobýval přímo u jedné z rodin, většina lidí v mém okolí opravdu neřešila rozdíl mezi federalismem a libertariánským uspořádáním v rámci obcí. Měli dost napilno, aby se vzhledem k rostoucím cenám vůbec uživili,“ uvedl pro web stanice Al-Džazíra italský novinář Andrea Glioti. „Komunitní domy, kde se měli lidé shromažďovat a společně politicky rozhodovat, už sice leckde existovaly, ale já se o jejich existenci dozvěděl jen díky nápisům na vchodech. Nikdo z běžných lidí mě na ně neupozornil,“ pokračuje žurnalista, podle kterého je rojavské ústavě jednoznačně zmíněno právo (obvyklým způsobem) vlastnit půdu a nemovitý majetek vůbec. Což je fakt, neboť článek 41. uvádí: „Každý má právo na majetek a soukromé vlastnictví je tímto ustanovením chráněno“. Podle Gliotiho jde o ústupek pozemkovým vlastníkům. Nemluvě o tom, že se v dokumentu definovaná přísaha odvolává na autoritu všemocného Boha.

Je otázka, kolik procent syrských Kurdů politický experiment pro nedostatek času či zájmu zkrátka nevnímá. A kolik je aktivně podporuje. Nebo odmítá: jistě takoví existují už proto, že se s nimi PYD a YPG vypořádali i násilím. Na druhou stranu: hrozby posledních let – nejprve ze strany Islámského státu a nyní Turecka – syrské Kurdy přinutily podobné spory když ne zahladit, tak jistě odložit. Je otázka, co bude následovat v následujících týdnech. Jak syrská vláda cynického diktátora Asada, tak kabinet nábožensky konzervativního a vyhroceně nacionalistického prezidenta Erdogana budou mít sotva pochopení pro všelijak (ne)fungující systém. Přesto je možné, že alespoň dočasně experiment přežije v rámci možné autonomie v rámci Asadovy Sýrie. Vzhledem k tomu, že levicovým úvahám PYD nerozumí ani stávající arabští (i jiní) spojenci Kurdů, lze považovat levicový experiment každopádně za přibržděný.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud