Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Obama jako symbol nenaplněných nadějí. Co změnil první černošský prezident pro Afroameričany?

Obama jako symbol nenaplněných nadějí. Co změnil první černošský prezident pro Afroameričany?

„Tohle je jako 11. září – den, kdy si prostě budete pamatovat, kde jste byli,“ říkal mně a dalším zhruba 20 studentům v kanadské Ottawě už dopředu profesor politické žurnalistiky Allan Thompson. Za hranicemi ani ne sto kilometrů od nás se podle něj měnila nejen americká, ale i světová historie. Poprvé jsme měli zrušenou přednášku, poprvé nikdo neměřil, jak dlouho nám trvá napsat reportáž. Byl 20. leden 2009. Barack Obama jako první Afroameričan skládal prezidentský slib a v našem mikrosvětě v tu chvíli nebylo nic důležitějšího.

Můj liberální profesor toho od Obamy očekával hodně. Věřil, že na jeho zvolení se ve spojení s rasovou nerovností Spojených států bude vzpomínat podobně jako na sen Martina Luthera Kinga. A to i přesto, že v inauguračním projevu tehdy na toto téma příliš slov nepadlo. Obama mluvil hlavně o ničivé hospodářské krizi, krachu hypoték, hrozbě terorismu. K černošské menšině se vyjádřil jen jednou, a to když připomínal hodnoty a povinnosti každého Američana. „Tohle je význam naší svobody a víry, tohle je důvod, proč se muži a ženy každé barvy pleti a každé víry můžou přidat k těmto oslavám. A důvod, proč muž, jehož otce mohla ani ne před 60 lety místní restaurace odmítnout obsloužit, teď může před vámi skládat tento svatý slib.“

Z dvacetiminutového projevu to byla právě tato slova, která v přeplněném Washingtonu vyvolala největší ovace. Mladý, dynamický a charismatický prezident byl pro své voliče – i díky své profesionálně vedené kampani – symbolem naděje a toho, že vše je možné. Afroameričané v něm ale viděli ještě mnohem víc – muže, který utlumí rasismus a nenávist. To se ale během následujících osmi let nestalo.

Nůžky sociální nerovnosti a konec politické korektnosti

Ze začátku to přitom vypadalo optimisticky. Jako mávnutím kouzelného proutku se zvyšovalo procento Afroameričanů, kteří se objevovali na televizních obrazovkách. Stanice CNN to léto obnovila pořad Black in America a udělala z něj dokumentární seriál. Otevřeně se začalo mluvit o rozdílu ve kvalitě výuky na převážně bělošských a černošských školách, o rozdílech v zaměstnanosti a procentu chudoby. Afroameričané mluvili o „národní katarzi“ a „zásadním zlomu“.

Čistě statisticky si za posledních osm let opravdu polepšili. Co se týče pracovních pozic, vzdělání, občanských práv a přístupu k zdravotní péči, je na tom černošské obyvatelstvo lépe, než na začátku Obamovy vlády. V roce 2015 se dokonce zaměstnanost Afroameričanů vyšplhala na nejvyšší čísla od začátku recese. Snížila se chudoba, zmenšily se rozdíly mezi menšinovým a většinovým obyvatelstvem. Ony úspěchy, kterými se Obama směrem ke komunitě pyšnil, ale zastínil když ne větší, tak viditelnější a hlasitější rasismus, kterým si musela projít i první rodina.

Vývoj Obamovy popularity

Vývoj preferencí Baracka ObamyVývoj preferencí Baracka Obamyautor: Info.cz

Návrat k otroctví, nadávky do opic

To, že popularita vládnoucího politika upadá, je běžné. To, že úměrně s tím přibývá komentářů na hraně šíření nenávisti, už tolik ne. Obamovi si toho kvůli barvě pleti zažili hodně. Kritika prezidentovy politiky se postupně přelila v kritiku jeho původu a naopak. Na sociálních sítích se už léta šíří karikatury prezidenta jako otroka s utaženým lanem kolem krku. První dáma si několikrát vyslechla poznámky o opici a to i z politických kruhů, kde by člověk čekal jistou úroveň. Obama musel kvůli svému původu (na žádost Donalda Trumpa) v minulosti ukazovat certifikát o narození v Americe.  

Politická korektnost, kterou byly Spojené státy vyhlášené, jakoby Obamovým zvolením zmizela. Zdá se, že si část země řekla, že když je černoch prezidentem, může se na adresu této menšiny říct všechno. A tak se to děje.

Policejní brutalita a vzestup Black Lives Matter

Na nerovnost mezi bělošským a černošským obyvatelstvem jednoznačně nejviditelněji a taky nejkontroverzněji upozorňuje hnutí Black Lives Matter. Vzniklo v podstatě uprostřed Obamova prezidentství jako reakce na sérii úmrtí několika černošských mladíků, které policisté zabili často jen při preventivních prohlídkách.

Hesla o policejní brutalitě a nespravedlnosti vyhřezla na povrch s neuvěřitelnou vervou. Sociální sítě, v té době už na vrcholu, zajistily, že se vlna protestů s pokřiky No Justice, No Peace (Žádná spravedlnost, žádný mír) a Hands Up, Don’t Shoot (Ruce vzhůru, nestřílejte) přehnala Spojenými státy jako nezastavitelná vlna.

Některé komunity se proměnily na válečné zóny zahalené do oranžového dýmu. Hořela policejní auta, vzduchem létaly ostré náboje, obchody se staly terčem rabování. Do té doby ne moc známé město Ferguson se vrylo i do paměti Čechů a nový fenomén byl na světě.

Pravidelné demonstrace pod hlavičkou Black Lives Matter se rovněž staly častým terčem ultrapravicových skupin a radikálů, kteří dokázali jinak relativně poklidné protesty změnit na brutální potyčky. Ty třeba v Dallasu vyústily ve vraždu několika policistů. I proto většinová bělošská společnost příliš nerozlišovala podrobnosti a házela do jednoho pytle násilí i pokojné pochody s transparenty. Protistrana ji na oplátku označovala za rasisty, kterým jsou afroamerické životy jedno. Propast se tak dál prohlubovala a Obama ji zacelit nedokázal.

Afroameričané v éře Trumpa

Obavy z migrantů a strach z cizího, které se podobně jako Evropou šířily Amerikou, jsou jedněmi z důvodů, proč dnes skládá prezidentský slib Donald Trump a ne Hillary Clintonová. I s nimi souvisí rasismus, který má teď ve Spojených státech hmatatelnější podobu. Proti řadě menšin vedl nastupující 45. americký prezident cílenou kampaň. Mnoho černochů a hispánců se na jeho mítincích dočkalo verbálních i fyzických útoků. 88 procent z nich s jeho politikou nesouhlasí a za prezidenta si ho nepřeje. To, jaká bude jejich pozice za Trumpovy vlády, si ale troufne odhadnout málokdo. Může být horší i lepší. Podle toho, jestli bude Trump i ve funkci pokračovat ve zlehčování problémů menšin a v tichém tolerování atmosfér, kterou sám pomohl vytvořit. Anebo taky podle toho, zda v řadách extrémní pravice zhasne s odchodem černošského prezidenta alespoň částečně oheň nenávisti.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744