Osvětimské děti pořádají v koncentračním táboře tajné party, teď je straší psi nacistů | info.cz

Články odjinud

Osvětimské děti pořádají v koncentračním táboře tajné party, teď je straší psi nacistů

V sobotu večer proběhla na Letní filmové škole druhá projekce kontroverzního filmu Vlkodlak. Režisér Adrian Panek si za něj sice z gdyňského festivalu odnesl cenu za režii, snímek ale provokuje netradičním spojením válečného filmu a hororu, když přeživší dětské vězně z koncentračního tábora vystaví ještě po válce útokům nacistických psů. O neuctivém zobrazení nejhorší etapy dějin 20. století ale nemůže být řeč. Vlkodlak naopak poměrně věrně zachycuje dobu, kdy největší válka v historii lidstva sice alespoň v Evropě skončila, nebezpečí ale přinášela pořád dál. A díky atraktivní formě může k historii přitáhnout ty, které jinak nezajímá.

„Skupina dětí, jež přežila koncentrační tábor, je umístěna do sirotčince v opuštěném zámku uprostřed lesů. Vyhráno ale nemají, v okolí se totiž potuluje smečka zdivočelých nacistických psů. Neobvyklá a přitom zdařilá kombinace hororového thrilleru a válečného filmu,“ citovali jsme už jednou anotaci filmu tak, jak ji nabízí Letní filmová škola na svém webu.

K filmu teď přidejme ještě pár postřehů. Jak totiž říká dramaturg festivalu a odborník na polský film Petr Vlček, snímek Vlkodlak je zejména o tom, jak minulost ovlivňuje současnost, jak si s sebou stále neseme to, co se nám dříve stalo. A tak prostřednictvím příběhu několika různě starých dětí a jejich křivd i nadějí režisér Panek vykresluje atmosféru prvních měsíců po konci druhé světové války a naznačuje trápení tehdejších lidí.

Děti měly štěstí. Přežily nacistické hrůzy, zároveň ale přišly o své rodiny, ani po válce se nemohly vrátit domů, nebylo kam. Naopak zůstaly ve stejném kolektivu jako v koncentračním táboře. Na rukou je dál pálila vytetovaná čísla a i když se je někdy snažily seškrábat, nešlo to. Pojila se také s určitým společenským postavením – ten, kdo měl číslo nižší, tedy starší, si přisvojoval právo celou partu vést. Kvůli nedostatku oblečení nesvlékly ani pruhované vězeňské svršky. Trpěly hladem i žízní, a když už k jídlu něco dostaly, nevěděly jak mají jíst příbory. V krizových okamžicích se dokonce vracely ke svým povinnostem z koncentračního tábora, když třeba cvičily tak, jak je nutili dozorci.

Okolní lesy pak byly plné uprchlých nacistů, ale rovněž mnohdy nebezpečných sovětských vojáků. Všechno to dohromady představuje další, poválečné nebezpečí a útrapy. Spojující se i s krutostí dětí, k sobě navzájem, ale třeba i k myším.

To, že děti ve filmu bojují se zabijáckými psy, není patrně náhodou. Právě tento fakt totiž nabízí interpretace celého filmu, spojená ale se spoilerem. Film končí tak, že se dětem podaří psy — kteří mohou představovat právě komplex všeho poválečného nebezpečí a útrap, stejně jako toho, že v květnu 1945 určitě všechno neskončilo – ovládnout. Psi začnou děti, poté co si svléknou vězeňské oblečení, poslouchat. Neboli zbaví se části své minulosti proto, aby se mohly vydat do budoucnosti.

Tak alespoň líčí některé poválečné životy Adrian Panek. Podle Petra Vlčka jej k filmu inspirovalo vyprávění o tom, jak současné osvětimské děti v noci tajně lezou do prostoru bývalého koncentračního tábora, hrají si tam a ty starší tam snad dokonce pořádají party.

Neuvěřitelná neúcta k utrpení milionů zemřelých, řekneme si. I proto je důležité, že vznikají takové filmy, které o historii alespoň trochu poučí rovněž ty, které by jinak o dobový film ani nezavadili. A Vlkodlak byl v Polsku komerčně více než úspěšný. 

 

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud