Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Plyn mě pálil v krku jako chilli, lidi kolem padali na zem, říká žena, která přežila chemický útok

Plyn mě pálil v krku jako chilli, lidi kolem padali na zem, říká žena, která přežila chemický útok

Bylo to jako si zvolit, jestli mě a mé sedmileté dcery zahubí nervový plyn, nebo jestli nás zabijí bomby. U plynu byla smrt jistá. Tak jsem vyběhla ven, vstříc svému osudu, vzpomíná žena, která minulý víkend v syrské Dúmě přežila chemický útok. 

Bomby, které na nás ten večer padaly, byly obzvláště silné, vzpomíná pro britský deník Times Amani. Syřanka, matka dvou sedmiletých dcer, která až žila ve městě Dúmá. Až do minulé soboty, kdy město na předměstí Damašku bylo terčem chemického útoku, ze kterého Západ viní Asadův režim.

„Ten večer byly bomby jednak hlasitější, a určitě jich bylo i víc. Všude se vířil prach, bylo těžko vidět. I ve sklepě, kam jsme se schovali, všichni lidé z domu. Najednou to ustalo. Ticho. Jen po chvíli dva nárazy, jako kdyby jen něco spadlo. Žádná exploze, jen zlověstné syčení.“ 

Dva mladíci se přihlásili, že půjdou ze sklepa na průzkum. Ani ne za pár vteřin byli zpět. „Plyn,“ řvali, svaly v obličeji stažené do nepřirozeného šklebu. „Všichni ven!“

Amani jednala rychle a rozhodně, ostatně nebylo to poprvé, co zažila chemický útok. Popadla sedmiletou dceru Masu a rozběhla se ke schodišti. Věděla, že je mezi dvěma špatnými možnostmi. Do sklepa se dral smrtelný plyn, venku stále hvízdaly bomby. Pokud by ale zůstali na místě, smrt by byla jistá a nemilosrdná.

Masa těsně před útěkem ve sklepě schovala svou panenku, do pouzdra, pod postel. „Možná se udusíš, ale aspoň tu budeš v bezpečí před bombami,“ rozloučila se.

„Plyn mě pálil v krku jako chilli. Kašlala jsem pořád dokola, pak chvíli zvracela,“ vybavuje si Amani momenty těsně po útoku. „Nikdo okolo nemohl pořádně dýchat, lidé padali na zem. Jeden za druhým.“ I ona zkolabovala, na krátkou chvíli ztratila vědomí. Její sedmiletá dcera ležela vedle ní, oběma u koutku úst probublávala bílá pěna.

„Moje tělo jednoduše přestalo fungovat. Už když jsem běžela nahoru po schodech, cítila jsem, jak mě opouští síla. Nemohla jsem ovládat své tělo. Jen jsem se třásla, nemohla se pořádně nadechnout. Kyslík jakoby zmizel.“

Když přišla k sobě, stále ležela v budově. Matně si uvědomovala, že venku stále padají bomby, podlaha se třásla. Nikde nikdo. Za vytlučenými okny tma, kterou jen občas rozčísly břitké záblesky Asadových dárků vlastnímu lidu. Manžela a svou druhou dceru našla, když se vyškrábala do druhého patra. Leželi bezvládně na zemi, ale aspoň byli při vědomí. Dům se třásl, všichni čtyři se dali na útěk. Do nedaleké nemocnice, skrze déšť bomb.

Dostali se tam právě včas. Viděli, jak se doktorovi kutálí slzy po tváři. Musel se postarat o čtyři desítky zasažených lidí. Léky měl ale jenom pro tři. Symptomy u všech byly stejné. Bolest hlavy. Kašel, zvracení, bílá pěna linoucí se z úst. A pocit, že tělo přestalo poslouchat. Oblečení všech zapáchalo po chloru.

Odborníci tvrdí, že Asad, kterého Západ z útoku viní, nyní ke chloru přimíchal i nervový plyn. Nejspíš sarin. „Toho se nadechnete, a zemřete. Pokud by to byl jen chlor, tak zvládnete utéct,“ vysvětluje "Bílá přilba" Ibrahim Reyhani, který se druhý den vrátil do zasažené oblasti. Naskytl se mu obraz, na který do konce života nezapomene.

Lidé schovávající se ve sklepeních před bombami, udušeni k smrti. Končetiny zvláštně roztažené. Od úst bílá pěna. Mnozí zemřeli na schodech, jak se snažili uniknout. Nezvládli to. „Pokud by to byl jen chlor, tak by se jim to povedlo. Oni se ale zhroutili po několika krocích.“

Během dne nastala evakuace. Tisíce lidí byli odvezeni do severních provincií, do nouzových táborů. Včetně Amani a jejích dcer. Desítky lidí však Asadův plyn v Dúmě zabil.