Před Velkou krizí byly USA na vrcholu. Coolidge mohl být jedním z největších prezidentů | info.cz

Články odjinud

Před Velkou krizí byly USA na vrcholu. Coolidge mohl být jedním z největších prezidentů

Před Velkou krizí byly USA na vrcholu. Coolidge mohl být jedním z největších prezidentů
 

PŘÍBĚHY AMERICKÝCH PREZIDENTŮ | Američané si počátkem listopadu po čtyřech letech opět zvolí prezidenta. Ten je nejen hlavou státu, ale i jedním z nejmocnějších politiků na světě. Pojďme se proto v novém seriálu INFO.CZ ohlédnout za tím, jaké osobnosti ve 20. a na počátku 21. století v Bílém domě úřadovaly, jak je vnímali jejich současníci v „Americe“ i v zámoří a jak na ně s odstupem času nahlíží „velká historie“. Příběh třetí je o Calvinu Coolidgovi, který byl ztělesněním prosperity „zlatých dvacátých let“, opravdu „velkým“ prezidentem se ale nestal.

Calvin Coolidge (1872–1933) stál coby 30. prezident v čele Spojených států amerických ve „zlatých“ 20. letech (Golden či Roaring Twenties; 1923–1929), tj. v časech do té doby nepředstavitelné hospodářské prosperity a mimořádného vzrůstu životní úrovně. Navíc svůj úřad letech opustil ještě před propuknutím Velké hospodářské krize, čímž byly naplněny všechny předpoklady k tomu, aby se na něj vzpomínalo jen v dobrém.

Skutečnost je ale složitější. Coolidgeova introvertní povaha, zdánlivá netečnost při vykonávání úřadu a – až na výjimky – faktická neexistence zahraniční politiky učinily jeho vládu poněkud podceňovanou; připočteme-li k tomu nedostatek inspirativní státnické vize, pojmenovali jsme většinu důvodů, proč se nestal jedním z opravdu „velkých“ amerických prezidentů.

Plachý i kvůli smrti syna

John Calvin Coolidge, Jr., jak znělo celé jméno budoucího prezidenta, se narodil ve městě Plymouth Notch ve Vermontu v Nové Anglii v létě 1872 a navzdory fascinující politické kariéře, kterou udělal, zůstal svému kraji a svému původu synka z farmářské rodiny až do smrti věrný. Coolidgeova rodina byla nicméně ve Vermontu dosti vážená, mimo jiné proto, že první z jeho předků tu žili již ve 30. letech 17. století.

Po studiích na Amherst College se Coolidge věnoval právnickému povolání v Northamptonu v Massachusetts, oženil se se vzdělanou a kultivovanou Grace Annou Goodhueovou a měl s ní dva syny. Smrt mladšího z nich, Calvina Jr., na otravu krve v roce 1924 jej doživotně poznamenala a značně přispěla k jeho zčásti již vrozené – a pro politiky netypické – plachosti.

Seriál Příběhy amerických prezidentů

Coolidgeova politická kariéra byla od počátku spojena s Republikánskou stranou. Mladý právník o sobě dal poprvé vědět, když byl zvolen do northamptonské městské rady, a poté pokračoval v pozvolném vzestupu, až se stal zástupcem guvernéra (1916–1919) a posléze i guvernérem státu Massachusetts (1919–1921).

O jeho respektu a vlivu u místních republikánů svědčilo například to, že při volbě stranického kandidáta na guvernéra neměl protikandidáta. Nic na něm nezměnil ani fakt, že v prvních volbách v roce 1918 zvítězil jen velmi těsně, třebaže demokrat Richard H. Long nepatřil mezi mimořádně silné protivníky; druhé vítězství v roce 1919 již ale bylo tak přesvědčivé, že Coolidgeovi umožnilo uvažovat o celostátní politické kariéře.

Z viceprezidenta nečekaně prezidentem

Když byl na dramatickém republikánském stranickém sjezdu v roce 1920 nakonec kandidátem pro podzimní prezidentské volby po mnoha peripetiích zvolen Warren Gamaliel Harding, který je posléze v listopadu drtivě vyhrál, vybrali delegáti stejně překvapivě i jeho budoucího viceprezidenta – Calvina Coolidge. V úřadu, který budoucí viceprezident i prezident Lyndon Johnson označil za „nejzbytečnější na světě“, se Coolidge nijak zvlášť nevyznamenal, díky své solidnosti a uměřenému chování si ale získal jistý respekt a úctu. Poté, co Harding v létě 1923 nečekaně zemřel, se pak stal „Tichý Cal“ (Silent Cal), jak zněla jeho přezdívka, den ze dne hlavou státu.

Třebaže i coby prezident působil poměrně nenápadně, podařilo se Coolidgeovi „v tichosti“, tj. pro něj zcela příznačně, vyřešit hned několik složitých problémů. V první řadě se dokázal distancovat od, řečeno s Woodym Allenem, „zločinů a poklesků“ bývalé hlavy státu (viz můj text o Hardingovi), aniž by se ovšem kriticky vyjádřil na jeho adresu, a současně si dokázal přinejmenším neznepřátelit většinu stranických špiček, jež k němu byly zpočátku poněkud nedůvěřivé; mimo to si na svou stranu získal i nemalou část tisku – mimo jiné proto, že na rozdíl od plachosti, již projevoval v soukromí a při jednání tváří v tvář, byl poměrně zdatným řečníkem na veřejnosti.

Neuškodila mu ani minimální aktivita na poli zahraniční politiky, kde pokračoval v Hardingově izolacionismu (zejména vůči Evropě) a kde byl nejvýznamnější akcí jeho vlády tzv. Dawesův plán na „resuscitaci“ Německa (1924), zničeného první světovou válkou a hyperinflací z první poloviny dvacátých let.

Volby v roce 1924, v nichž demokraté proti Coolidgeovi, „neokázalému, skromnému a tichému venkovanovi z Vermontu“, postavili newyorského světáka – wallstreetského právníka Johna Williama Dawise (1873–1955), nikoli poprvé ukázaly, že brilantní intelekt ještě zdaleka nemusí být zárukou úspěchu. „Tichý Cal“, jehož si Američané začali spojovat s nástupem nebývalé prosperity a vážit si ho, vyhrál drtivým způsobem, když získal téměř dvojnásobek hlasů než Dawis, jemuž uškodila mimo jiné skutečnost, že mu velkou část hlasů odebral bývalý republikán, nyní kandidát Pokrokové strany Robert Marion La Follette Sr. (1855–1925).

Během Coolidgeova druhého, tentokrát již úplného období v Bílém domě Roaring Twenties vyvrcholila. Prezident pro to osobně až tolik neudělal: domácí politiku, zejména hospodářskou politiku, takřka úplně svěřil do rukou ministra financí Andrewa Mellona a ministra obchodu (a budoucího prezidenta) Herberta Hoovera, o zahraniční politiku se nezajímal skoro vůbec. Současně ale nastavil, podobně jako později Ronald Reagan či George Bush mladší, jasné „mantinely“, jasný směr, jímž se jeho administrativa ubírala.

Víra v „americký sen“

V politice zastával tradiční konzervativní postoje, z čehož vyplynula i razantní změna poměrů a atmosféry v Bílém domě: hardingovské „hráčské doupě“ se rychle změnilo ve standardní, takřka noblesní sídlo hlavy státu. V ekonomické oblasti byl rozhodným, téměř fanatickým stoupencem tržní ekonomiky (svobodného trhu), věřil v inspirativního ducha a tvůrčí sílu amerických podnikatelů i v „americký sen“; jeho „hrdiny“ byli lidé jako Henry Ford (1863–1947), jeden z pionýrů amerického a světového automobilového průmyslu a tvůrce bez nadsázky geniální „fordky T“.

Kromě toho byl nekompromisním zastáncem snižování daní (zákony z let 1926 a 1928), což pokládal za „nejlepší možný stimul soukromého podnikání a rozvoje společnosti obecně“. Na zákonodárnou aktivitu až na několik výjimek (viz výše zmíněné daňové zákonodárství) víceméně rezignoval, neboť neměl povahu, razanci ani chuť podstupovat o každém návrhu složitá a zdlouhavá jednání s kongresmany.

Třebaže jím velká část tradičně nadutých intelektuálních, zejména (byť nikoli výlučně) demokratických elit (podobně jako později Richardem Nixonem, Ronaldem Reaganem, Georgem Bushem mladším a dnes Donaldem Trumpem) pohrdala, byl Calvin Coolidge schopen nanejvýš racionálního uvažování, stejně jako byl schopen činit, bylo-li to nutné, důležitá rozhodnutí. Důkazem toho bylo jeho oznámení z počátku srpna 1927, kdy šokovaným Američanům sdělil, že už se nebude ucházet o další termín v Bílém domě, třebaže by volby s velkou pravděpodobností bez problémů vyhrál.

Jakkoli to někteří z jeho nejbližších lidí vysvětlovali primárně sílící melancholií plynoucí ze ztráty milovaného syna, mnohem blíž pravdě byli ti, kteří tvrdili, že si prezident velmi dobře uvědomoval, že každé „zlaté časy“ jednou skončí a že nemusí být nutně vystaven tomu, aby byl pokládán za „hrobaře“ svého vlastního úspěchu. O tom ostatně svědčil i jeho údajný výrok, že „je docela dobré odejít, když vás lidé ještě chtějí“.

Před Velkou hospodářskou krizí

Ani opatrný Coolidge přirozeně netušil, jak velká katastrofa Spojené státy americké a vlastně celý svět v nejbližších letech čeká, třebaže tzv. Velká hospodářská krize (Great Depression) byla v době, kdy opouštěl Washington, tj. březnu 1929, již přede dveřmi. Netušil to koneckonců ani jeho nástupce v prezidentském úřadu Herbert Clark Hoover (1874–1964), jehož inaugurační projev patřil, ironií osudu, k nejoptimističtějším v celých moderních amerických dějinách.

Četní kritikové, zejména ti levicoví, přirozeně nenechali na Coolidgeovi jedinou „niť suchou“. Jeho neochvějná víra v kapitalismus, v sílu soukromého podnikání, ve svobodu jednotlivce, v „malý stát“ a ve z toho vyplývající politiku pro ně byla a dodnes je „nepřijatelná“; podle zkratkovitého uvažování mnoha z nich vedla navíc právě ona k budoucí krizi. Pikantní je, že levicoví ekonomové, historikové, novináři i politikové, kteří Coolidgeovu vládu posměšně nazývali Do-Little-Government, tedy „vláda, která toho udělala příliš/trestuhodně málo“, kritizovali úplně stejně i vládu dalšího republikána Hoovera, již označovali pro změnu jako Do-Much-Government, tj. jako vládu, „která toho (špatného, jak jinak) udělala až příliš mnoho“. A vyberte si!

Pravicoví historikové naopak nezřídka tvrdí, že nebýt Great Depression patřil by Calvin Coolidge mezi největší americké prezidenty minulého století. Ani to není nejspíš pravda. K velkým státníkům totiž kromě dobré či vynikající „správy věcí veřejných“ patří rovněž jisté, jak to jen říci, vizionářství, touha a schopnost jít za svým snem ve smyslu odhodlání změnit když už ne svět, tedy alespoň svou zemi k lepšímu, ne „pouze“ odhodlání zachovat její jakkoli dobrý stávající stav. A právě přesvědčivá, srozumitelně zformulovaná vize scházela, kromě devastujících důsledků Velké hospodářské krize, jejíž stín zpětně padl i na jeho úspěšnou vládu, Calvinu Coolidgeovi k tomu, aby mezi americkými prezidenty patřil mezi ty opravdu „velké“.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud