Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Předčasné volby na Slovensku? Obávám se opozice, chci úředníky, říká spisovatelka Hrubaničová

Předčasné volby na Slovensku? Obávám se opozice, chci úředníky, říká spisovatelka Hrubaničová

Spisovatelka, pedagožka a herečka Ingrid Hrubaničová v rozhovoru pro INFO.CZ přiznává, že ji optimismem nenaplňuje nejen současná vláda Roberta Fica, ale ani opoziční formace. „Vzorce, podle kterých se chovají všechny politické strany, mi připomínají to, co jsem zažila v dětství. Tedy v éře komunismu,“ říká s tím, že se za necelých třicet let téměř nic v jejich vystupování nezměnilo. „Mají stejné atributy. Jsou dobře oblečení, mají dobré houkačky, velká auta. A hlavně, způsobem svého chování a jednání se vrátili do feudalismu. Mají zbrojnoše a královské koruny. K tomu všemu to vydávají za tradici. Otázka ale je, zda by nebylo správné po tom všem, co jsme zažili v souvislosti s těmito tradicemi, přijít s něčím novým. Tedy s politikou, která do tohoto celku vnese nějaký zásadně nový prvek. Nový prvek adekvátní naší současné situaci a 21. století.“

Překvapila vás tak masivní reakce slovenské veřejnosti na vraždu novináře Jana Kuciaka?  

Nemohu mluvit za celou společnost, pouze za sebe a své bezprostřední okolí. Navíc je otázka, kdo z nás má nyní relevantní a objektivní informace. A protože se profesně zabývám jazykem, vnímám, jakou sílu jazyk ještě pořád má. Z celého dění posledních dnů je zřejmé, že máme co do činění se společností, která nebyla už dlouho v klidu.

Latentní pulzování v každém z nás je tady přítomné velmi dlouho. Je mi padesát let, byla jsem tedy při tom, když se hroutil předlistopadový režim, a mám dojem, že život lidí v současném režimu navzdory všem oficiálním ukazatelům, údajným hodnotám nebo výrobě aut, navzdory možnostem cestovat nebo se vzdělávat, cosi elementárního postrádá. Zda je to důsledek nějaké generační zkušenosti, anebo hysterie z toho, že jisté možnosti člověk nezužitkoval, nedokážu odhadnout.

Avšak i ve svém okolí cítím, a setkávám se s lidmi z rozličných sociálních a věkových skupin, nejde pouze o umělce nebo intelektuály, navíc pocházím z východního Slovenska, jsem tudíž v kontaktu také s lidmi, kteří žijí mimo centrum, že ta tenze, anebo jistá nespokojenost, tady je a pociťuji, že jde o dlouhodobou věc. Zrovna tak je třeba říct, že je na celém Slovensku už dlouho cítit velká dezorientace mnoha lidí.

V České republice byly sněmovní volby loni na podzim, krátce poté, začátkem letošního roku pak volby prezidentské. V tomto období se u nás tu a tam psalo na adresu Slovenska, že jde o poslední standardní nebo normálně fungující zemi střední Evropy. Najednou je tu březen, a jsme konfrontováni s tím, že je Slovensko země prolezlá mafií…

Domnívám se, že je to proto, že nedokážeme realisticky posuzovat situaci. Nedokážeme ji číst, neboť ji až příliš hodnotíme na základě nějakých vnějších projevů. Jsme až příliš často konfrontováni s nějakým vnějším chováním, které je často pouze deklarativní, avšak nemusí odpovídat realitě. Navenek, z hlediska všeobecného systému, zde máme tyto a tyto názory, tyto a jiné postoje, hodnoty. Avšak teprve aktuální politická krize nám například vyjevila, že i premiér sdílí přesně ty věci, které tady byly doposud skryté, zatímco jinde už vyšly na povrch.


Tím myslíte konspirační teorie?

Konspirační teorie, spiknutí Židů, Sorose… Fenomény, o kterých jsme věděli zpoza našich hranic a o kterých jsme byli zvyklí mluvit v tom smyslu, že jsou typické jenom pro některou část společnosti nebo některou společenskou vrstvu. A ještě jsme si mysleli, že jde o lidi z okraje společnosti, málo vzdělané nebo chudé. Myslím, že to byla chyba, určitý stereotyp, který nás vedl k mylnému závěru, že se mohou k extremistickým názorům uchylovat jen někteří.

Nyní totiž vidíme, že to tak není, ukazuje se nejspíš, že si tyto názory osvojují také naši političtí lídři. Vede mě to k otázkám, ptám se, co to pro nás znamená? Kde jsou vlastně zdroje toho, co rozkládá naši společnost? Co ji tak otřesným způsobem individualizuje? A jakou odpovědnost za to nesou naše elity?

To znamená, že nečelíme jen krizi politické, ale něčemu hlubšímu?

Je to podle mého názoru krize, která souvisí s elementární neschopností radikálně pojmenovat základní hodnoty, kterých se tato společnost měla držet po celé období po listopadu 1989.

Například?

Je to například důraz na školství a vzdělanost a hledání cesty, jak je zkvalitnit. Těžiště vzdělávání přece nemůže ve 21. století spočívat v nekonečném testování studentů a výrobě stále nových a nových knih. Druhá věc: nezměnila se politická kultura. Vzorce, podle kterých se chovají všechny politické strany, mi připomínají to, co jsem zažila v dětství. Tedy v éře komunismu.

Ani vnějškově se nikdo za těch skoro třicet let nezměnil. Všichni mají stejné atributy. Jsou dobře oblečení, mají dobré houkačky, velká auta. A hlavně, způsobem svého chování a jednání se vrátili do feudalismu. Mají zbrojnoše a královské koruny. K tomu všemu to vydávají za tradici. Otázka ale je, zda by nebylo správné po tom všem, co jsme zažili v souvislosti s těmito tradicemi, přijít s něčím novým. Tedy s politikou, která do tohoto celku vnese nějaký zásadně nový prvek. Nový prvek adekvátní naší současné situaci a 21. století.

Zdá se, jako by nám komunistická ruptura, která nás posunula dopředu leda tak v technologickém pokroku, neumožnila posun dále k modernismu z hlediska symbolických atributů moci. Je to dokonce obráceně, v tomto ohledu nás vrátila ještě daleko před ní. Jinak by nám nebylo divné, pokud třeba někde ve Švédsku jezdí politik do úřadu na kole. Osobně soudím, že by se tak do práce měla dopravovat aspoň polovina našich politiků.

Třetí záležitost, která nás rozkládá, je přetrvávající nepotismus. Už to není jen nepotismus, nebo jakési „rodinkářství“, máme co do činění s něčím, co bych označila za klanové myšlení. Jsou zde spřízněné struktury spolužáků a kamarádů v soudnictví, struktury doktorů, politiků, úředníků. Struktury všude. Zdá se, že nejsme schopni důvěřovat nikomu, s kým se aspoň trochu neznáme, s kým jsme nejezdili na kole, nebyli na vojně nebo ve škole.

Týká se to skutečně celé společnosti?

Nedokážu posoudit, zda je to všeobecná črta celé společnosti, anebo zda je to pouze základní charakteristika mocných. Neboť je faktem, že se toto všechno děje v momentě, kdy člověk dostane moc. Je jedno jakou. Pokud jde člověk vyřídit něco na úřad, musí k lékaři, nebo dokonce jenom do galerie s děckem, je to obdobné. Všude ústrky a komandování. Je to naše běžná a téměř každodenní zkušenost, situace, které nás formují a utváří naše sebevědomí, naši pohodu nebo zlost. A pokud se mi doktor namísto hodiny věnuje pět minut, a platí to téměř o všech institucích, nebudeme myslím daleko od příčin a zdrojů naší frustrace a našeho úpadku.

Přitom to neznamená, že bychom neměli lidi, kteří dokážou vytrvat, i když třeba v malých rozměrech, na svém. Systém je sice nepustí výš. Ale jsou. Bratislava je například plná bezdomovců a vy můžete zavolat nějaké organizaci, na kterou se lze spolehnout, že jim pomůže a nenechá je napospas policistům, kteří by je tak akorát zbili. Navzdory zmiňované frustraci je mezi Slováky něco vzácného, nějaké pouto, které způsobuje, že je tady ještě dost lidí, kteří si troufnou na dobrá rozhodnutí. A zdaleka ne jen ve svůj prospěch.

Když už hovoříte o rozhodnutích. Dokázala byste pojmenovat situace či historické křižovatky polistopadového období, na kterých jste se – případně politici – rozhodli pro tu horší z nabízených variant?

Dodnes trvám na tom, že rozdělení republiky, pokud mělo proběhnout, tak na základě referenda. A to říkám s tím, že jsem tehdy rozpad Československa nechtěla, avšak dneska na to nahlížím tak, že mi to v podstatě nevadí. Vadí mi ale, že se o Slovácích a Češích stejně jako v roce 1918, také v letech 1992 a 1993 rozhodlo bez nich. Co se dělo potom, si netroufám hodnotit.


A pokud jde o současnou politickou krizi?

Nechci, aby pokračovala vláda. Nevím sice, k čemu povede, ale přeji si rupturu a naopak si nepřeji předčasné volby.

A proč?

Protože se obávám chování současné opozice. Jako bytost, která se nemusí nikomu zodpovídat a nemusí racionalizovat své pocity, si přeji obyčejnou úřednickou vládu. Politické strany potřebují pochopit, že veřejnosti nenabízejí nic nového, potřebují prostor k tomu, aby se uskromnily a našly shodu na šikovných lidech, které tu máme. Měly by jim dát podporu a nechat je systémově pracovat i v jiných oborech, než v národním hospodářství.

Pokud říkáte, že se obáváte opozice, kde hledat příčinu toho, že tady není politická síla, která by vás naplňovala aspoň kouskem optimismu? Jak to, že selhala pravice i levice, katolíci, liberálové, konzervativci i socialisté?

Nic z toho, žádný z oněch politických nebo ideových směrů, o kterých mluvíte, nemůže fungovat v čisté podobě. Měli jsme tady silný a deklarovaný katolicismus. A já se ptám, kde jsou hospici a charitativní organizace, které by se staraly o lidi v nouzi, o nemocné nebo bezdomovce? Třicet let se modlí. Fajn, jenže my tady řešíme hodně nemocných lidí, o které se nemocnice nedokážou postarat.

Nemáme také dostatek sociálních pracovníků. Je tady zkrátka velké množství problémů a katolíci se v jejich řešení příliš neangažují. Možná trošku. Ale neselhali jen oni. Máme tady kupu nových sociálních problémů, které nejsme jako společnost schopni řešit. Také proto, zdá se mi, že v postkomunistických mocenských strukturách máme zakódováno něco, co je slepé, hluché anebo úmyslně a účelově opomínající problémy, které tady v posledních letech vznikly.

Na druhou stranu je evidentní, že se tady mocenské struktury dostaly v posledních dvou týdnech pod obrovský tlak. Myslíte si, že jsou schopny to ustát. Anebo jinak: padne vláda?

Přála bych si to. Otázka ale je, zda dokážou odejít. Zatím si tuto vlastnost – důstojně a včas odejít – příliš mnoho politiků neosvojilo. Vůbec nevím, jak a kdy padnou, proto pouze říkám, že si to přeji.

 

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718