Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Předčasné volby na Slovensku? Obávám se opozice, chci úředníky, říká spisovatelka Hrubaničová

Předčasné volby na Slovensku? Obávám se opozice, chci úředníky, říká spisovatelka Hrubaničová

Spisovatelka, pedagožka a herečka Ingrid Hrubaničová v rozhovoru pro INFO.CZ přiznává, že ji optimismem nenaplňuje nejen současná vláda Roberta Fica, ale ani opoziční formace. „Vzorce, podle kterých se chovají všechny politické strany, mi připomínají to, co jsem zažila v dětství. Tedy v éře komunismu,“ říká s tím, že se za necelých třicet let téměř nic v jejich vystupování nezměnilo. „Mají stejné atributy. Jsou dobře oblečení, mají dobré houkačky, velká auta. A hlavně, způsobem svého chování a jednání se vrátili do feudalismu. Mají zbrojnoše a královské koruny. K tomu všemu to vydávají za tradici. Otázka ale je, zda by nebylo správné po tom všem, co jsme zažili v souvislosti s těmito tradicemi, přijít s něčím novým. Tedy s politikou, která do tohoto celku vnese nějaký zásadně nový prvek. Nový prvek adekvátní naší současné situaci a 21. století.“

Překvapila vás tak masivní reakce slovenské veřejnosti na vraždu novináře Jana Kuciaka?  

Nemohu mluvit za celou společnost, pouze za sebe a své bezprostřední okolí. Navíc je otázka, kdo z nás má nyní relevantní a objektivní informace. A protože se profesně zabývám jazykem, vnímám, jakou sílu jazyk ještě pořád má. Z celého dění posledních dnů je zřejmé, že máme co do činění se společností, která nebyla už dlouho v klidu.

Latentní pulzování v každém z nás je tady přítomné velmi dlouho. Je mi padesát let, byla jsem tedy při tom, když se hroutil předlistopadový režim, a mám dojem, že život lidí v současném režimu navzdory všem oficiálním ukazatelům, údajným hodnotám nebo výrobě aut, navzdory možnostem cestovat nebo se vzdělávat, cosi elementárního postrádá. Zda je to důsledek nějaké generační zkušenosti, anebo hysterie z toho, že jisté možnosti člověk nezužitkoval, nedokážu odhadnout.

Avšak i ve svém okolí cítím, a setkávám se s lidmi z rozličných sociálních a věkových skupin, nejde pouze o umělce nebo intelektuály, navíc pocházím z východního Slovenska, jsem tudíž v kontaktu také s lidmi, kteří žijí mimo centrum, že ta tenze, anebo jistá nespokojenost, tady je a pociťuji, že jde o dlouhodobou věc. Zrovna tak je třeba říct, že je na celém Slovensku už dlouho cítit velká dezorientace mnoha lidí.

V České republice byly sněmovní volby loni na podzim, krátce poté, začátkem letošního roku pak volby prezidentské. V tomto období se u nás tu a tam psalo na adresu Slovenska, že jde o poslední standardní nebo normálně fungující zemi střední Evropy. Najednou je tu březen, a jsme konfrontováni s tím, že je Slovensko země prolezlá mafií…

Domnívám se, že je to proto, že nedokážeme realisticky posuzovat situaci. Nedokážeme ji číst, neboť ji až příliš hodnotíme na základě nějakých vnějších projevů. Jsme až příliš často konfrontováni s nějakým vnějším chováním, které je často pouze deklarativní, avšak nemusí odpovídat realitě. Navenek, z hlediska všeobecného systému, zde máme tyto a tyto názory, tyto a jiné postoje, hodnoty. Avšak teprve aktuální politická krize nám například vyjevila, že i premiér sdílí přesně ty věci, které tady byly doposud skryté, zatímco jinde už vyšly na povrch.


Tím myslíte konspirační teorie?

Konspirační teorie, spiknutí Židů, Sorose… Fenomény, o kterých jsme věděli zpoza našich hranic a o kterých jsme byli zvyklí mluvit v tom smyslu, že jsou typické jenom pro některou část společnosti nebo některou společenskou vrstvu. A ještě jsme si mysleli, že jde o lidi z okraje společnosti, málo vzdělané nebo chudé. Myslím, že to byla chyba, určitý stereotyp, který nás vedl k mylnému závěru, že se mohou k extremistickým názorům uchylovat jen někteří.

Nyní totiž vidíme, že to tak není, ukazuje se nejspíš, že si tyto názory osvojují také naši političtí lídři. Vede mě to k otázkám, ptám se, co to pro nás znamená? Kde jsou vlastně zdroje toho, co rozkládá naši společnost? Co ji tak otřesným způsobem individualizuje? A jakou odpovědnost za to nesou naše elity?

To znamená, že nečelíme jen krizi politické, ale něčemu hlubšímu?

Je to podle mého názoru krize, která souvisí s elementární neschopností radikálně pojmenovat základní hodnoty, kterých se tato společnost měla držet po celé období po listopadu 1989.

Například?

Je to například důraz na školství a vzdělanost a hledání cesty, jak je zkvalitnit. Těžiště vzdělávání přece nemůže ve 21. století spočívat v nekonečném testování studentů a výrobě stále nových a nových knih. Druhá věc: nezměnila se politická kultura. Vzorce, podle kterých se chovají všechny politické strany, mi připomínají to, co jsem zažila v dětství. Tedy v éře komunismu.

Ani vnějškově se nikdo za těch skoro třicet let nezměnil. Všichni mají stejné atributy. Jsou dobře oblečení, mají dobré houkačky, velká auta. A hlavně, způsobem svého chování a jednání se vrátili do feudalismu. Mají zbrojnoše a královské koruny. K tomu všemu to vydávají za tradici. Otázka ale je, zda by nebylo správné po tom všem, co jsme zažili v souvislosti s těmito tradicemi, přijít s něčím novým. Tedy s politikou, která do tohoto celku vnese nějaký zásadně nový prvek. Nový prvek adekvátní naší současné situaci a 21. století.

Zdá se, jako by nám komunistická ruptura, která nás posunula dopředu leda tak v technologickém pokroku, neumožnila posun dále k modernismu z hlediska symbolických atributů moci. Je to dokonce obráceně, v tomto ohledu nás vrátila ještě daleko před ní. Jinak by nám nebylo divné, pokud třeba někde ve Švédsku jezdí politik do úřadu na kole. Osobně soudím, že by se tak do práce měla dopravovat aspoň polovina našich politiků.

Třetí záležitost, která nás rozkládá, je přetrvávající nepotismus. Už to není jen nepotismus, nebo jakési „rodinkářství“, máme co do činění s něčím, co bych označila za klanové myšlení. Jsou zde spřízněné struktury spolužáků a kamarádů v soudnictví, struktury doktorů, politiků, úředníků. Struktury všude. Zdá se, že nejsme schopni důvěřovat nikomu, s kým se aspoň trochu neznáme, s kým jsme nejezdili na kole, nebyli na vojně nebo ve škole.

Týká se to skutečně celé společnosti?

Nedokážu posoudit, zda je to všeobecná črta celé společnosti, anebo zda je to pouze základní charakteristika mocných. Neboť je faktem, že se toto všechno děje v momentě, kdy člověk dostane moc. Je jedno jakou. Pokud jde člověk vyřídit něco na úřad, musí k lékaři, nebo dokonce jenom do galerie s děckem, je to obdobné. Všude ústrky a komandování. Je to naše běžná a téměř každodenní zkušenost, situace, které nás formují a utváří naše sebevědomí, naši pohodu nebo zlost. A pokud se mi doktor namísto hodiny věnuje pět minut, a platí to téměř o všech institucích, nebudeme myslím daleko od příčin a zdrojů naší frustrace a našeho úpadku.

Přitom to neznamená, že bychom neměli lidi, kteří dokážou vytrvat, i když třeba v malých rozměrech, na svém. Systém je sice nepustí výš. Ale jsou. Bratislava je například plná bezdomovců a vy můžete zavolat nějaké organizaci, na kterou se lze spolehnout, že jim pomůže a nenechá je napospas policistům, kteří by je tak akorát zbili. Navzdory zmiňované frustraci je mezi Slováky něco vzácného, nějaké pouto, které způsobuje, že je tady ještě dost lidí, kteří si troufnou na dobrá rozhodnutí. A zdaleka ne jen ve svůj prospěch.

Když už hovoříte o rozhodnutích. Dokázala byste pojmenovat situace či historické křižovatky polistopadového období, na kterých jste se – případně politici – rozhodli pro tu horší z nabízených variant?

Dodnes trvám na tom, že rozdělení republiky, pokud mělo proběhnout, tak na základě referenda. A to říkám s tím, že jsem tehdy rozpad Československa nechtěla, avšak dneska na to nahlížím tak, že mi to v podstatě nevadí. Vadí mi ale, že se o Slovácích a Češích stejně jako v roce 1918, také v letech 1992 a 1993 rozhodlo bez nich. Co se dělo potom, si netroufám hodnotit.


A pokud jde o současnou politickou krizi?

Nechci, aby pokračovala vláda. Nevím sice, k čemu povede, ale přeji si rupturu a naopak si nepřeji předčasné volby.

A proč?

Protože se obávám chování současné opozice. Jako bytost, která se nemusí nikomu zodpovídat a nemusí racionalizovat své pocity, si přeji obyčejnou úřednickou vládu. Politické strany potřebují pochopit, že veřejnosti nenabízejí nic nového, potřebují prostor k tomu, aby se uskromnily a našly shodu na šikovných lidech, které tu máme. Měly by jim dát podporu a nechat je systémově pracovat i v jiných oborech, než v národním hospodářství.

Pokud říkáte, že se obáváte opozice, kde hledat příčinu toho, že tady není politická síla, která by vás naplňovala aspoň kouskem optimismu? Jak to, že selhala pravice i levice, katolíci, liberálové, konzervativci i socialisté?

Nic z toho, žádný z oněch politických nebo ideových směrů, o kterých mluvíte, nemůže fungovat v čisté podobě. Měli jsme tady silný a deklarovaný katolicismus. A já se ptám, kde jsou hospici a charitativní organizace, které by se staraly o lidi v nouzi, o nemocné nebo bezdomovce? Třicet let se modlí. Fajn, jenže my tady řešíme hodně nemocných lidí, o které se nemocnice nedokážou postarat.

Nemáme také dostatek sociálních pracovníků. Je tady zkrátka velké množství problémů a katolíci se v jejich řešení příliš neangažují. Možná trošku. Ale neselhali jen oni. Máme tady kupu nových sociálních problémů, které nejsme jako společnost schopni řešit. Také proto, zdá se mi, že v postkomunistických mocenských strukturách máme zakódováno něco, co je slepé, hluché anebo úmyslně a účelově opomínající problémy, které tady v posledních letech vznikly.

Na druhou stranu je evidentní, že se tady mocenské struktury dostaly v posledních dvou týdnech pod obrovský tlak. Myslíte si, že jsou schopny to ustát. Anebo jinak: padne vláda?

Přála bych si to. Otázka ale je, zda dokážou odejít. Zatím si tuto vlastnost – důstojně a včas odejít – příliš mnoho politiků neosvojilo. Vůbec nevím, jak a kdy padnou, proto pouze říkám, že si to přeji.