Příběh „podzemního města“. Před 157 lety začalo jezdit londýnské metro, nejstarší na světě | info.cz

Články odjinud

Příběh „podzemního města“. Před 157 lety začalo jezdit londýnské metro, nejstarší na světě

Že je nejstarší podzemní dráha na světě právě ta londýnská, není tajemství. O něco méně už se ale ví, že první vlaky se tu rozjely 10. ledna 1863, tedy přesně před 157 lety. London Underground je rovněž nejdelší na světě; jeho jedenáct tras, měřících 408 kilometrů, vytváří celé fascinující „podzemní město“ – úchvatnou antitezi k životu nad zemským povrchem.

První úvahy o vybudování podzemní dráhy, která by zlepšila katastrofální dopravní situaci v „hlavním městě tehdejšího světa“, pocházejí z poloviny 19. století. Celá řada vynikajících osobností, jakou byl například právník Charles Pearson, jenž v roce 1845 vydal unikátní pamflet volající po výstavbě podzemky, však musela vyvinout mimořádné úsilí, než se po téměř dvaceti letech, již zmíněného 10. ledna 1863, na tzv. Metropolitní lince rozjely z velkého vlakového nádraží v Paddingtonu do Farringdon Street v City první vlaky poháněné párou.

Londýňané se zpočátku „šílenou novinku“ obávali využívat, jejich skepse ale rychle opadala a nakonec se jednalo o velký úspěch. V důsledku toho spatřily hned v následujícím roce 1864 světlo světa více než dvě stovky podobných projektů a už v roce 1868 byla otevřena nová, komerčně úspěšná District Line.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let, konkrétně v roce 1890, nastal zásadní pokrok. Stalo se tak především vlivem toho, že inženýr James Henry Greathead dokázal díky několika starším i novým vynálezům připravit otevření první elektrifikované podzemky, jež vedla znovu z centra, konkrétně z King William Street nedaleko Bank of England, do Stockwellu na pravém břehu Temže a jež byla nazvána Severní linka (Northern Line). Osm let nato vzniklo spojení mezi finančním centrem City a dalším velkým nádražím – Waterloo s příznačným názvem The Waterloo and City Line a od roku 1900 začala fungovat brzy velmi oblíbená a vytížená Central Line.

Není divu, že při tomto tempu výstavby byl do konce pozdně viktoriánské, respektive eduardovské éry (tj. do roku 1914) podzemní dopravní systém města z velké části hotov, takže mohl sloužit veřejnosti v míře, o jaké se Londýňanům v čase jeho počátků ani nesnilo. Mezi dvěma světovými válkami horečné budování „podzemního města“ naopak takřka ustalo, metropolitní úřady kladly logicky důraz především na zvyšování jeho bezpečnosti a větší pohodlí pasažérů.

Klíčovou roli v dějinách Londýna sehrálo metro za druhé světové války. Vláda přitom obyvatelům ukrývání se ve stanicích podzemky před nálety zpočátku zakazovala. Lidé na to ovšem nedbali a především večer přicházeli ve stále větším počtu do jednotlivých stanic, aby zde přečkali noc. Na konci léta 1940 kabinet i městské úřady změnily názor a metro se začalo měnit v největší kryt před leteckým bombardováním na světě. Nakonec tak sloužilo téměř osmdesát stanic, ke vstupu do nichž bylo nutné zakoupení zvláštní „vstupenky“.

Londýnské metro ale nebylo výhradně úkrytem před bombami. Ve stanicích, vybavených palandami na přespání, bylo k dostání též jednoduché občerstvení, v některých z nich měli obyvatelé k dispozici i základní lékařskou službu, na několika místech vyhrávala příležitostně hudba, nemluvě o fungování improvizovaných „knihoven“ a „školních poslucháren“. Ani zde ale nebylo zcela bezpečno, o čemž vypovídalo několik neštěstí, například zásahy stanic v Balhamu a ve Sloane Square, při kterých zemřelo několik desítek lidí.

10. října 1940: Lidé se ukrývají v tunelech metra před bombardováním10. října 1940: Lidé se ukrývají v tunelech metra před bombardovánímautor: Profimedia

Londýnské metro sehrálo v letech 1940–1945 významnou roli i jako jedno z center válečného průmyslu. V jeho nejhlubších a nejbezpečnějších částech, na prvním místě v nově rozšířené Centrální lince, vyráběli inženýři a dělníci firem Plessey Company a London Aircraft Production důležité součástky pro válečné letouny. V meziválečném období uzavřená stanice poblíž Down Street byla pro změnu využívána jako bezpečnostní centrála Londýnského dopravního podniku a jako místo zasedání Výkonného výboru britských drah; v čase největších leteckých útoků zde jednali i členové Churchillova válečného kabinetu.

Po konci války začaly nezbytné opravy, ale také často vzrušené diskuse o rozšíření některých částí metra, nejdříve už zmíněné Centrální linky a poté i dalších tras. Kromě prodlužování linek pokračovala též modernizace „vozového parku“. Opravdu revolučním krokem v dějinách londýnské podzemky však bylo až postupné otevírání nové linky v letech 1968–1972, první od přelomu 19. a 20. století. Třebaže její název – Victoria Line – jasně odkazoval právě k této době, jednalo se „výkřik modernosti“ a o jednu z velkých atrakcí metropole nad Temží. Důležité bylo, že linka „dramaticky“ zrychlila dopravu v centru města, nemluvě o novinkách v podobě zavedení automatizovaných vlaků a automatického vydávání jízdenek.

V sedmdesátých letech, konkrétně v roce 1972, začaly v souvislosti s pozvolna se blížícím čtvrt-stoletým výročím panování královny Alžběty II. práce na nové lince zvané příznačně Jubilee Line. Rychle rostoucí náklady na její výstavbu a četné problémy, typické pro jedno z nejsložitějších období v poválečných dějinách země (ekonomický propad, narůstání sociálních rozdílů, spory mezi zaměstnavateli a odbory, vrcholící tzv. „zimou nespokojenosti“ na přelomu let 1978–1979) nicméně způsobily, že provoz začal se zpožděním až na jaře 1979. I tak se jednalo o velký úspěch, který znovu ulevil přetížené dopravě v ulicích a přispěl k většímu dopravnímu komfortu.

V době „železné lady“ (tj. za vlády premiérky Margaret Thatcherové; 1979–1990), pro niž byla charakteristická úsporná opatření všeho druhu, vznikl – právě z ekonomických důvodů – původně „náhražkový“ projekt, jenž se ale nakonec stal jedním z nejpůsobivějších v londýnské dopravě vůbec. Jednalo se o nadzemku zvanou Docklands Light Railway (DLR), jež se od roku 1987, kdy byla uvedena do provozu, neustále rozšiřovala až do roku 2009. Právě díky ní je dnes „staré“ centrum města efektivně spojeno s hned několika oblastmi východního Londýna (East End), především s tzv. Docklands, jenž je druhým finančním a obchodním centra města (Canary Wharf). Časem nadzemka získala na významu také proto, že došlo k jejímu propojení s rozšířenou Jubilee Line, vedoucí z centra do Greenwiche a do Stratfordu. Především stanice Canada Water a Canary Wharf se oprávněně staly světově proslulými „perlami moderní architektury“ i technického designu.

Londýňané si DLR a tuto část Jubilee Line oblíbili pro její unikátní, chladný půvab i proto, že se díky nim pohodlně dostanou do zastávky North Greenwich, jež je vstupní branou do kulturního, sportovního a obecně společenského centra East Endu, do tzv. O2 arény zasazené do původního Dómu milénia, dokončeného za vlády labouristického premiéra Tonyho Blaira v roce 1999. Právě zde se – mimo jiné – konají koncerty populárních rockových hvězd a hlavně světové sportovní akce, například prestižní Turnaj mistrů, jímž rok co rok vrcholí světová mužská tenisová sezóna. Význam obou linek metra mimořádně vzrostl v roce 2012, kdy se staly nejrychlejší „spojkou“ do centra letních olympijských her.

Londýnské metro je ale víc než jen podzemní dráha, je také živoucí historií města, nostalgickou viktoriánskou érou počínaje a hektickou současností konče. Zatímco „domorodci“, ženoucí se za pracovními povinnostmi nebo večerní zábavou, jak je pro toto město typické, jeho půvaby takřka nevnímají, všichni ostatní, ať už Britové či návštěvníci z Evropy nebo ze zámoří, jsou ve své většině „podzemním městem“ naprosto fascinovaní, ať už jeho (klasickou i moderní) architekturou, jeho vůněmi (anebo zápachem, chcete-li), jeho kosmopolitním charakterem (obrovským množství lidí všech ras, kultur a jazyků), záplavou reklam a také (často vynikajícími) muzikanty. Je to úkaz, který daleko nemá obdoby.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud