Rohingové prchali za lepším životem do Saúdské Arábie. Skončilo to jako zlý sen | info.cz

Články odjinud

Rohingové prchali za lepším životem do Saúdské Arábie. Skončilo to jako zlý sen

Když Rašíd zavolal, že stojí před vstupní branou do bangladéšského uprchlického tábora Balukhali, otec byl štěstím bez sebe. Se svým pětadvacetiletým synem se toho dne viděl poprvé po více něž šesti letech, Rašíd se však do Bangladéše nedostal ze sousedního Myanmaru, odkud sem od léta roku 2017 uprchly statisíce Rohingů. Přijel ze Saúdské Arábie, kam utekl za lepším životem už v roce 2012. Stejně jako tisíce dalších Rohingů ale nakonec opustil bohatý Perský záliv a už by se tam nevrátil. Příběhy Rohingů, kteří hromadně odcházejí z bohatého ropného království, teď přinesl server Middle East Eye.

V srpnu si svět připomene dvouleté výročí od vypuknutí násilí, které za jediný rok vyhnalo do sousedního Bangladéše přes 700 tisíc rohingských uprchlíků. Brutální akce myanmarské armády, kdy byly ženy znásilňovány, muži zabíjeni a vesnice vypalovány do základů, tehdy šokovaly celý svět. Kolotoč násilí se však rozebíhal už mnohem dřív.

Po nepokojích z roku 2012 se tisíce Rohingů rozhodly Myanmar opustit. Nejčastější cílovou destinací se pro ně stal sousední Bangladéš, značná část však odešla také do Malajsie a dalších koutů světa včetně Saúdské Arábie, která je dnes domovem pro čtvrt milionu Rohingů. Muslimská menšina sem začala odcházet už v 50. letech, v roce 1973 pak dokonce získali možnost žádat o pobytový status, což jim přineslo mnohé – zejména pak pracovní – výhody.

Životní podmínky Rohingů v Saúdské Arábii se však začaly v posledních letech měnit. Razantní změny přinesla hlavně ekonomická reforma korunního prince Muhammada bin Salmána nazvaná Vize 2030, v rámci které začaly úřady tvrdě postupovat proti všem nelegálním pracovníkům v zemi. Rohingové, z nichž mnozí přicházeli na základě falešných dokumentů, záhy začali cesty do království hluboce litovat. Stejně jako Rašíd, který na základě falešných dokumentů přicestoval do Saúdské Arábie v roce 2012.

Bylo mu 20 let, když se rozhodl odejít do Bangladéše. Potřeboval ale zajistit rodinu, proto se rozhodl zaplatit za padělaný pas, se kterým pak odjel na Arabský poloostrov. Problémy nastaly téměř okamžitě po příletu do Saúdské Arábie. Pašeráci mu zajistili vízum, které vydávají muslimským poutníkům do Mekky – díky této taktice jsou Rohingové pro úřady méně podezřelí. Problém však nastává při pasové kontrole. Cestovní dokumenty vydané v Bangladéši a dalších jihoasijských zemích totiž saúdské úřady okamžitě zabavují, aby zabránily poutníkům (a těm, kdo se za ně vydávají) nelegálně pracovat.

Rohingové – stejně jako Rašíd – tak v zemi zůstávají bez identity, což je nutí žít ve stínu, pracovat za velice nízkou odměnu a s obrovským strachem z policie i vykořisťování, ke kterému jsou bez pasu mnohem náchylnější.

„Byli jsme v neustálém napětí – nejistí, kdy přijde náš poslední den. Celý den jsme pracovali a pak spali ve stejné místnosti na podlaze,“ popisuje pro server Middle East Eye. V dubnu roku 2015 vtrhla do továrny policie.

Ze zadrženého uprchlíkem

Po razii Rašíd skončil v obřím detenčním zařízení o rozloze víc než 2,5 milionu metrů čtverečních s přibližně 32 tisíci zadrženými migranty. Životní podmínky v přeplněném táboře jsou terčem kritiky lidskoprávní organizace Human Rights Watch a obrázek o místě dokresluje i nedávné svědectví zadržených Jemenců, kteří tvrdí, že je saúdští dozorci bili a ponižovali. Rašíd to zpočátku nevěděl, obávaný detenční tábor se však na příštích 20 měsíců měl stát jeho novým domovem.

„Mnozí z nás si mysleli, že když Saúdům řekneme, že jsme Rohingové, dá nám to víc práv… Ale bylo to ještě horší. Povolení opustit tábor nám bylo zamítnuto a byli jsme přiřazeni ke stovkám dalších Rohingů, kteří v táboře uvízli,“ popisuje Rašíd, podle kterého zadržení trpěli nejen nedostatkem místa, ale hlavně jídla. „Nechali nás hladovět,“ říká.

Postupem času se čekání stalo nesnesitelné. Mnozí ze zadržených tu přitom zůstali uvěznění i na čtyři nebo pět let. U některých se tak začaly rozvíjet duševní poruchy – kromě strachu o své blízké měli obavy i o svou bezpečnost a z rizika deportace zpět do Myanmaru. Nejhorší období přišlo na podzim roku 2016, kdy myanmarská armáda spustila masivní kampaň namířenou proti Rohingům v Arakanském státě.

O šokujících událostech se Rašíd dozvěděl díky propašovanému mobilnímu telefonu, který sdílel spolu s dalšími zadrženými Rohingy. „Byl jsem celou situací zděšený – bezmocný a neschopný cokoliv udělat,“ říká o chvílích, kdy myslel na rodinu doma. Díky mobilnímu telefonu mohl mluvit alespoň s otcem. Ten mu přiznal, že je úřady vyhnaly z domova, který následně podpálily.

Strach o rodinu přiměl Rašída konat. Po více než dvou letech strávených v detenci se rozhodl, že se díky úplatkům pokusí dostat ven. Nejsnadnější cestou se zdály být zahraniční konzuláty, které působily uvnitř detenčního centra. Bangladéšští diplomaté byli za úplatek ochotní Rohingům zajistit potřebné dokumenty.

Peníze za Rašída zaplatila jeho rodina. O dva týdny později mu Saúdové vrátili jeho osobní věci a sejmuli jeho otisky prstů i scan sítnice, které uložili do databáze vyhoštěných. Následně se připojil k tisícům dalším nelegálních dělníků, kteří měli být ze Saúdské Arábie deportováni, a nakonec dostal i cestovní doklad. Úřady tak umožnily Rašídovi odejít, po zbytek života má ale zákaz se do království vrátit.

Když se po příletu dostal do Cox’s bazar v Bangladéši, pohled na obří uprchlické tábory plné Rohingů ho ohromil. „S obrázky táborů, které lidé zveřejňují na internetu, se to vůbec nedá srovnat,“ popisuje své první dojmy. Na trhu poblíž Balukhali si od kolemjdoucího vypůjčil mobilní telefon a opsal do něj číslo ze zmuchlaného papírku, který se mu podařilo uchránit před Saúdy.

Konečně se tak setkal se svým otcem a postupně se začal učit žít v jednom z největších uprchlických táborů světa. Cesta do Saúdské Arábie je pro něj už jen vzpomínkou, rohingští uprchlíci mu však pobyt na Blízkém východě neustále připomínají – chodí za ním pro rady, jak se do Saúdské Arábie dostat. „Pokaždé, když se mě někdo zeptá na Saúdskou Arábii, řeknu mu, aby tam nechodil. Hodně lidí je tam zadrženo a následně odkázáno k tomu hnít ve vězení,“ říká Rašíd.

Někteří jeho varování poslechnou, jiní se ale od nebezpečné cesty nechtějí nechat odradit. Monzunové deště zaplavující bangladéšské uprchlické tábory, kvůli kterým hrozí mohutné sesuvy půdy, jim přijdou nebezpečnější. Rašíd ale na otázku, zda by cestu podnikl znovu, zběsile kroutí hlavou. „Ne, ne, ne. Už nikdy.“

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud