Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Rusko-americké vztahy v posledních letech citelně ochladly. Změní něco schůzka Trumpa s Putinem?

Rusko-americké vztahy v posledních letech citelně ochladly. Změní něco schůzka Trumpa s Putinem?

Americký prezident Donald Trump se vůbec poprvé od nástupu do úřadu sejde se svým ruským protějškem Vladimirem Putinem. Schůzka by se měla odehrát během summitu skupiny G20, který začíná 7. července v Hamburku. Celý svět s napětím očekává, co ze setkání dvou vrcholných světových státníků vzejde. O čem by se Trump mohl s Putinem bavit? A předznamená jejich schůzka oteplení americko-ruských vztahů, které se v posledních letech ocitly na bodu mrazu? 

Do vzájemných vztahů Ruska a Spojených států v současné době nejvíce zasahují tři témata, která by mohla během schůzky Trumpa s Putinem přijít na přetřes. Očekává se, že ruský prezident nadnese možnost zmírnění či zrušení protiruských sankcí, kterým jeho země čelí kvůli situaci na Ukrajině. Vladimir Putin sankce den před zahájením summitu G20 označil za skrytý protekcionismus.

Dalším velkým tématem by mohla být válka v Sýrii, v níž se vojensky angažují Spojené státy i Rusko. V pohledu na řešení válečného konfliktu se však obě země rozcházejí, stejně jako v hodnocení některých tragických událostí, k nimž v Sýrii došlo. Schůzka vrcholných představitelů by v tomto případě mohla přinést průlom. Třetím velkým tématem, které zasahuje do americko-ruských vztahů je vyšetřování kauzy údajných ruských zásahů do kampaně před loňskými americkými prezidentskými volbami. I o tom by se mohli Trump s Putinem bavit.

720p 360p
O co jde v Kataru?

Rusko-americké vztahy doznaly v posledních letech citelného ochlazení. Trumpův předchůdce Barack Obama sice nejprve charakterizoval „nový počátek“ americko-ruských vztahů, který vyústil v podpis odzbrojovací smlouvy prezidenty Obamou a Dmitrijem Medveděvem v dubnu 2010 v Praze.

S přitvrzováním ruských poměrů po návratu Vladimira Putina do Kremlu ale vzájemné vztahy ochládaly. K prudkému zhoršení došlo před třemi roky, po ruské anexi Krymu a vypuknutí konfliktu na východě Ukrajiny, po kterém západní země a USA uvalily na Rusko sankce. Napětí vyvrcholilo v prosinci minulého roku, kdy USA v odvetě za údajné ruské hackerské útoky, které se týkaly e-mailů Demokratické strany a její kandidátky Hillary Clintonové, vypověděly 35 ruských diplomatů.

Údajnou roli Ruska v loňských prezidentských volbách nyní vyšetřují Kongres, FBI i zvláštní vyšetřovatel. Jádrem kauzy je možná spolupráce mezi Ruskem a zástupci Trumpovy předvolební kampaně s cílem ovlivnit volby v neprospěch Clintonové. Klíčovými postavami v kauze jsou bývalý šéf FBI James Comey, kterého Trump v květnu nečekaně odvolal, a dnes již bývalý hlavní bezpečnostní poradce Bílého domu Michael Flynn, jehož styky s ruským velvyslanectvím prověřuje FBI. Comey před svým odvoláním v Kongresu společně se šéfem Národní agentury pro bezpečnost (NSA) řekl, že se Rusové snažili poškodit Clintonovou a pomoci Trumpovi; jeho odvolání bylo podle médií i Comeyho motivováno Trumpovým odporem k vyšetřování případu.

Trump po nástupu do úřadu prezidenta letos v lednu dal najevo respekt k ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi a projevil přání zlepšit vztahy. „Putinova přízeň není chyba, ale bonus,“ řekl například. Naznačil také, že by mohl zrušit sankce uvalené na Rusko předchozí vládou Baracka Obamy, pokud by Rusové pomohli USA v boji proti terorismu. Americký Senát v červnu sice naopak sankce rozšířil, ve Sněmovně však není podpora pro návrh jednoznačná a v době před jednáním Trumpa s Putinem je toto téma velmi citlivé a osud nových sankcí nejistý.

Také Putin se několikrát vyslovil pro normalizaci vztahů. „Během několika předchozích let byl prakticky zničen základ spolupráce budovaný během předchozích desetiletí a naše dvoustranné vztahy se ocitly v nejnižším bodu od dob studené války. Jsem přesvědčen, že normalizace bilaterálních vztahů odpovídá zájmům obou zemí,“ řekl nedávno. Moskva přičítá veškerou vinu za zhoršení vztahů vládě předchozího prezidenta Baracka Obamy.

Rusko a USA nyní rozděluje postoj k dubnovému chemickému útoku na syrské město Chán Šajchún, při kterém zemřelo přes osm desítek lidí, a následné reakci USA, které zaútočily střelami tomahawk na leteckou základnu syrské armády nedaleko Homsu, ze které podle Washingtonu syrská armáda útok vedla. Rusko to tehdy stejně jako Írán a Sýrie označilo za „akt agrese, který hrubě porušuje mezinárodní právo a chartu OSN“. Rusko i Sýrie tvrdí, že plyn unikl po bombardování ze skladu povstalců. Po útoku USA na syrskou základnu Moskva oznámila, že s Američany pozastavuje dohodu o letech nad Sýrií. Žádné sblížení nepřinesla ani první návštěva šéfa diplomacie Rexe Tillersona v Moskvě.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1