Rusko ohlásilo velkolepý návrat do Afriky. Proč ho riskantní podnik může přijít velmi draho? | info.cz

Články odjinud

Rusko ohlásilo velkolepý návrat do Afriky. Proč ho riskantní podnik může přijít velmi draho?

ANALÝZA | Rusko se mohutně přihlásilo o slovo v Africe. Za přítomnosti představitelů afrických států a za odpovídající pozornosti zahraničí deklarovalo minulý týden na summitu v Soči, za který neváhalo utratit 4,5 miliardy rublů, svůj návrat na tento kontinent. Zaznívají úvahy o tom, že si Moskva a Peking postupně rozdělí Afriku a nikoho dalšího mezi sebe nepustí. Nové vzedmutí ruské politiky tímto směrem ukazuje setrvale rostoucí snahu Kremlu působit jako světová velmoc, ale i prostředky, kterými toho hodlá dosáhnout. Odkrývá ale i mnohá rizika a skutečnost, že je nutné brát tyto plány s rezervou.

Pronikání na africké trhy je logickým krokem. Jsou stále relativně málo obsazené a celý kontinent má obrovskou dynamiku. Rusko, respektive Sovětský svaz, tu navíc mělo silné obchodní pozice a nachází se zde významné zásoby nerostných surovin. To vše samozřejmě mluví pro expanzi. A i když má současné Rusko zpoždění, rozhodlo se na tuto cestu nastoupit s plnou silou.

Existují ale oprávněné pochyby, pro které je hned několik důvodů. Prvním je způsob, jakým Rusko odpouští dluhy afrických států. Většinou se nastřádaly v sovětské éře jako tzv. vázané půjčky (exportní úvěry), kdy poskytnutí peněz bylo podmíněno nákupem sovětského zboží. Z hlediska Sovětského svazu to tehdy mělo zdánlivě jen výhody. Za úvěr, který poskytoval s úrokovou mírou jen lehce nižší oproti tržním úrokům, si zajistil odbyt svého zboží, které by se na západních trzích prodávalo jen stěží a navíc za nižší ceny. Jediným, zato ale obrovským problémem byl fakt, že klienti velmi často neměli na zaplacení a „záruky“ existovaly spíše ve formě slibů.

Po celém světě tak vznikaly dluhy, které současné Rusko odepisuje. Nejde přitom o malé částky, například v případě Kuby to bylo 35 miliard dolarů, o něco nižší částka byla v případě KLDR či Iráku. I pokud se budeme držet v rámci Afriky, cena je více než vysoká v podobě odepsání 20 miliard dolarů. Zpravidla se to sice neděje jen tak, ale s příslibem určité výhody, ovšem vděčnost není v zahraniční politice žádným trumfem a bylo by velmi překvapivé, pokud by na ni tak zkušený politik, jakým Vladimir Putin je, sázel.  

Jak jsem již zmínil, současné Rusko přichází do Afriky se ‚zpožděním‘. To s sebou nese rizika jednoduše proto, že lukrativní, nejbezpečnější trhy a možnosti jsou již obsazené Čínou, západními zeměmi a třeba i Indií a Brazílií. Na Moskvu tak zbývají hlavně riziková aktiva. Středoafrická republika je stále na hraně občanské války, Zimbabwe se pod novým režimem po odchodu Roberta Mugabeho nachází v žalostném stavu, navíc pod západními sankcemi atd. Rusko využívá příležitostí, aby pomyslně obsadilo tyto oblasti, nicméně nikde není psáno, že neopakuje stejnou chybu, jakou udělal Sovětský svaz, tedy poskytování peněz zemím, které nebudou schopné platit. 

Sázka na diktátory a působení v rozvrácených zemích, ať je to výše zmíněná Středoafrická republika, Libye či Súdán má určitou logiku. K dosažení cílů stačí méně úsilí a zpočátku i peněz. Nemusíte soutěžit nižší cenou či výhodnějšími podmínkami, stačí si naklonit klienta. A pomoci mu ovládnout situaci zvládnete i prostřednictvím početně omezených sil, jako je pověstná Wagnerova soukromá vojenská společnost. Tyto země navíc bývají i velmi ochotnými příjemci ruských zbraní, zatímco platit mohou surovinami. Vše má ale své stinné stránky, kdy spojení s vratkým režimem hrozí neustále jeho pádem, či přinejmenším nutností trvalého angažmá v zemi. Ruská strategie daná statusem ‚pozdního příchozího‘ se z toho důvodu od ostatních velkých hráčů liší. 

Komplikaci ale představuje i prodej zbraní do zemí, které jsou stabilnější než ty výše zmíněné. Moskva má dlouhodobé kontakty s Alžírskem a hodně si slibuje i od spolupráce s Jihoafrickou republikou, se kterou ji pojí členství v neformálním hospodářském sdružení BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika). Ovšem nic už není známo o tom, jaké podmínky musela nabídnout, aby zmíněný kontrakt získala. I když obě země mluví o posilování spolupráce, je více než zřejmé, že i JAR jednala ve svém vlastním zájmu a s protistranou o nabídce licitovala. A Rusko je schopno prodávat prakticky výhradně zbraně, zatímco jakýkoli jiný vývoz nedokáže uplatnit.

Ruské pokusy uchytit se v Africe tedy mají jeden základní rys. Prozatím vypadají tak, že stát nese náklady v podobě půjček partnerským vládám, ale výnosy v podobě nerostných surovin získávají téměř výhradně firmy jako Rosněfť, Rusal či Alrosa. Ačkoli jsou vlastněné státem, ani zdaleka to neznamená, že by jejich zisky šly zpátky do státního rozpočtu. Prakticky tak náklady platí ruský daňový poplatník, zatímco příjmy odcházejí ne zrovna transparentním způsobem do těchto společností. A jsou tu i neúspěchy, jako v případě pokusu o investice firmy Nornikel do Botswany, která skončila obrovskými ztrátami pro ruskou firmu.   

Rusko tedy koná poměrně logicky, pokud se snaží vstoupit do Afriky, nicméně jeho pozice je z hráčů na místním poli jedna z nejslabších a nese rizika. Pozorovatelé se tak prozatím shodují, že summit Rusko-Afrika zmíněný v úvodu tohoto textu byl spíše PR akcí než reálným návratem Ruska do Afriky. Oznámené dohody (často ve formě memorand o porozumění, která sama o sobě nezaručují nic) a načrtnuté perspektivy se nemusejí ani zdaleka naplnit, ostatně jak vidíme i na složité cestě čínských investic do České republiky. A i kdyby, těžit z toho nebude ani tak běžný Rus, jako spíše vybraní byznysmeni v čele s nejvlivnější figurou ruské politicko-ekonomické sféry, Igorem Sečinem, šéfem Rosněfti.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud