Skryté komunity a strach. Pomoc migrantům na hranicích Francie pokračuje navzdory policii | info.cz

Články odjinud

Skryté komunity a strach. Pomoc migrantům na hranicích Francie pokračuje navzdory policii

Nasazení policie proti migrantům z Itálie se na jihu Francie „vyplácí“. Zatímco v létě překračovaly hranice stovky běženců týdně, dnes jsou v departementu Alpes-Maritimes sotva viditelní. Hranici se jim daří překonat jen výjimečně, buď zůstávají déle v italské Ventimiglii, nebo se odtamtud rovnou vydávají severní a na zimu nebezpečnější cestou přes Alpy. Obyvatele pohraničí ale policejní kontroly neodradily a dál se snaží pomáhat po svém. Jeden den s nimi strávilo i INFO.CZ, čtěte exkluzivní reportáž.

10:00 – nasedáme do auta organizace Emmaus, jedné z nejznámějších francouzských charitativních organizací, kterou po válce založil katolický kněz Abbé Pierre. Hnutí funguje na bázi darů a sběru vyhozených věcí, které se dají znovu využít. Tým z Marseille pomáhá pobočce Emmaus v Nice, která od června nezvládá zajistit migrantům dostatečnou pomoc. Každý měsíc proto pořádá sbírku jídla, oblečení, hygienických potřeb, dek i spacáků. „Jsme zavedená organizace, lidé v nás mají důvěru, takže kamion většinou naplníme během několika dní,“ říká koordinátorka organizace Nouara.

11:00 – míříme do údolí řeky Roya při italsko-francouzských hranicích, do působiště aktivní občanské skupiny kolem postavy Cédrica Herroua – farmáře, který si odpykává čtyřměsíční podmínku za pomoc migrantům. Kromě Nouary v autě jedou dva dobrovolníci Emmaus, sedmdesátiletý manželský pár v důchodu. Ve věci mají oba jasno: „Máme nějaké zákony, ale pak jsou tu přece základní lidská práva, a ta jsou mnohem víc, ti lidé jsou v nouzi a naší povinností je jim pomoci,“ říká Pierre. Při hodnocení aktivit v horách neváhá zajít k silným přirovnáním jako „résistance“ za druhé světové války. Résistance proti komu? Proti francouzské vládě a policii. „Je neuvěřitelné, jak dokázaly vytvořit dojem strachu tím, že nasadily přísné policejní kontroly. Dávají tím najevo, že tu jde o zločince, jak ty, co přicházejí z Afriky, tak nás, co jim pomáháme, a jen zneužily teroristických útoků k tomu, aby nemusely řešit uprchlickou otázku.“

12:00 – první zastávka ve vesnici Sospel. Čekání na jistou Catherine, která má navést výpravu dál. Vyzvedávat doma nechce, místní jsou ve sdělování osobních údajů ostražití. Matka dvou dětí, zaměstnaná, pomoci migrantům se věnuje ve volném čase. Energická vyhublá žena s kruhy pod očima a oparem na rtu se nezastaví: „Teď vyhodíte jídlo a deky pak odvezete k Cédricovi,“ diktuje skupině. „I tady platí, za vším hledej ženu, Cédric je symbolem, ideologickou postavou hnutí, ale praktické otázky a logistiku má pod palcem ona,“ říká její doprovod, další z asi dvou set zapojených obyvatel.

13:00 – olivovými háji stoupáme do hor. Zastávka uprostřed ničeho. Dobrovolníci Emmaus vykládají jídlo. Z křoví odnikud se vynoří auto. Hello! Vyskakují dva kluci a anglicky začnou koordinovat přesun rýže, těstovin, luštěnin, kávy i zeleniny z kamionu do kufru svého auta. Polní cestou pak vyrážejí kamsi do kopců. Jen pár set metrů stačí k přesunu v čase o desítky let zpátky. „Hippie“ komunita jako vystřižená z 60. let, kdy jich tu prý v horách přebývalo několik. Chodí se jak jinak než naboso, s novináři se nemluví a každý si může dělat, co chce. Všichni ale vesměs chtějí to samé – společně připravovat jídlo pro migranty v italské Ventimiglii, kteří se z různých důvodů vyhýbají tamnímu táboru Červeného kříže a ocitají se na ulici. Každý večer tak z hor sjíždí auto naložené třemi sty porcemi a čtyřmi dobrovolníky, kteří mají na starost rozdávání večeře, ale i rozptýlení, třeba hudbou.

Je jim mezi 20 a 30, většina Němců, pár Francouzů, Rumun, Angličan. Dali se dohromady v uprchlickém táboře u města Dunkerque, kde také dobrovolničili. Ten ale v dubnu shořel, a tak hledali, kam se přesídlit. Svůj pozemek jim nabídl právě jeden z členů sdružení Roya Citoyenne. Už několik měsíců tu bydlí ve stanech a v polní kuchyni dennodenně připravují jídlo ze surovin, které jim dodávají charitativní organizace. „Původně jsme vařili každý něco doma po večerech, ale postupem času to začalo být hrozně náročné, tak bylo jednodušší to centralizovat sem,“ upřesňuje Catherine.

„Název naší komunity v překladu znamená No problem,“ vysvětluje nejnovější člen, veselý kudrnatý Francouz v brejličkách, který ještě nemá „problém“ mluvit s novináři. „Sledoval jsem případ Cédrica Herroua v televizi a napadlo mě, že bych tam chtěl pomoc, tak jsem vyrazil s batohem, a jakmile už jsem byl tady, tak mě navigovali. A on mě pak poslal sem.“ Při pohledu na stany rozeseté v nepřehledné krajině se nejde ubránit myšlence, že by se tam pár migrantů schovat dalo… „Když za nimi jezdíme do Ventimiglie, chápou, že jsme tam kvůli jídlu, nemůžeme je vozit přes hranice. Já osobně jim třeba dávám svoje číslo, ať se mi klidně ozvou z Francie. Je to těžký, když tam jedete několik dní po sobě, vytvoříte si s nima pouto, ale jsem mladej, nemůžu riskovat, že by mě pak kvůli tomu soudili.“

Ostatní tak sdílní nejsou a z otázky, jestli sem někdy někoho přivezli, uhýbají. Zároveň se shodují, že policejní kontroly jsou teď přísnější než dřív. Na pozemek nechodí, ale na začátku přístupové cesty si prý vždy počkají. „Teď musíme být hlavně co nejnenápadnější, kromě policie je tu taky určitá skupina obyvatel, kteří sledují, co děláme. Naposled nám třeba přijeli dva noví dobrovolníci, Černoši z Anglie, a hned někdo volal polici, že tu máme uprchlíky,“ dodává německý člen komunity.

14:00 – Cédric Herrou ruší plánované setkání s Emmaus. Jeho boj v poli se přesunul do vyšší ligy. Na návštěvu do regionu přijela senátorka Esther Benbassa, která chce ověřit, jestli na hranicích při kontrolách migrantů nedochází k porušování jejich práv. Politička se zároveň dlouhodobě snaží o změnu zákona o tzv. délit de solidarité, za který je souzený Cédric Herrou i další. Je proto v jeho největším zájmu se s ní setkat.

15:00 - Místo za Herrouem proto kamion vyráží k jeho rodičům. Desítka kilometrů serpentin vysokými kopci, podél řeky Roya až k usedlosti obklopené jak jinak než olivami. Důchodci vítají skupinu s bezradnými výrazy: „Máme plnou stodolu oblečení, ale spacáky, stany a deky se hodí vždycky.“ Přestože teď tu je migrantů málo, situace se může brzy změnit a bojí se, že s nadcházející zimou může být vybavení zase potřeba. Problém se podle nich posouvá o kus dál: „Lidé z Ventimiglie se začínají vydávat severnější cestou. Obyvatelé v okolí Briançonu v Alpách teď zažívají to, co jsme my prožívali loni. Každopádně ve Ventimiglii bude nejspíš pomoc potřeba ještě dlouho.“

17:00 - odjíždíme cestou přes Itálii, jedeme „správným“ směrem, policejní kontroly jsou jen v opačném směru. Podle obyvatel Roya je i nálada u policie podobná jako u obyvatel. Zatímco na některých je podle Herrouových vidět, že „jen dělají svou práci“, ostatní, kteří mají blíž k Front National, ji „navíc dělají s radostí“. Kamion míří do Emmaus Nice, kde vyloží zbylý náklad. Místní organizace má k hranicím blíž a pomoc se jí vždycky hodí. Nouara z Emmaus uzavírá: „Jak říkal Abbé Pierre, to, že něco nemůžeme udělat za den, neznamená, že to nemáme dělat vůbec.“

O den později

Snažíme se znovu spojit s Cédricem Herrou. Ani tentokrát nemá čas. Právě totiž obdržel výzvu od prefekta přímořských Alp. Herrou má vysvětlit, proč ho v červnu na Facebooku urazil, když řekl, že by se prefekt při nakládání s žadateli o azyl mohl inspirovat dohodami francouzských železnic o transportu Židů za druhé světové války. V listopadu ho čeká další soud.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud