Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Skutečně Islámský stát padl? Džihádisté si zajistili malé následovníky, převychovat je bude těžké

Skutečně Islámský stát padl? Džihádisté si zajistili malé následovníky, převychovat je bude těžké

Islámský stát v Iráku padl, mají ale místní důvod k oslavě? Roky pod džihádistickou nadvládou na nich zanechaly stopy, které nezmizí pouhým osvobozením jejich města. Jedním z největších nebezpečí do budoucna jsou zradikalizované děti. Samozvaný Islámský stát měl totiž na ovládaných územích propracovaný systém propagandy, který cílil právě i na ty nejmenší. A přestože někteří z nich ze spárů IS unikly už před několika měsíci, stále se netají obdivem k džihádistům, které kvůli propagandistickým videoklipům považují za superhrdiny.

„Myslím, že by byla legrace stát se džihádistou,“ prohlašuje bezelstně 12letý chlapec Mohammed, který dříve žil v syrském městě Rakka, které bylo vedle Mosulu další z bašt islamistů. Chlapec nyní žije se svým strýcem a sourozenci v Turecku. Dva roky ale navštěvoval školu ovládanou IS a povinně se zúčastňoval veřejných promítání propagandistických filmů. Na velké televizi museli sledovat popravy bezvěrců a oslavy džihádistů. Starší si možná i po letech nadvlády IS udrželi vlastní názor a podobných akcí se účastnili pouze, protože nemohli odmítnout. Děti si ale podobný odstup vždy udržet neumí.

„Jsou to bezvěrci, je v pořádku je zabíjet,“ vysvětloval malý Mohammed redaktorovi Newsweeku. Z videí prý nikdy strach neměl, přišly mu naopak vzrušující. O chlapce a jeho sourozence se začal strachovat jejich strýc, který žije v Turecku. Podařilo se mu proto přesvědčit rodinu, aby se ze Sýrie přestěhovala za ním. Mohammed se svými dvěma bratry nyní navštěvuje školu pro syrské uprchlíky, kterou provozuje UNICEF. Zdá se, že dva roky v islamistickém prostředí se ale na dětech podepsaly natolik, že bude trvat, než se vrátí k normálnímu neextremistickému myšlení.

Podobní malí nabuzení džihádisté představují v čase vítězství nad IS skutečné nebezpečí. Přestože Islámský stát v iráckém Mosulu padl a v syrské Rakce má namále, není vyloučeno, že nová armáda zfanatizovaných muslimů by se mohla objevit za několik let, až dnešní děti vychované IS dospějí.

Bojovníci IS na okupovaných územích, kde vyhlásili chalífát, neovládli jen území, ale i školy. Učitel Umar Aljbouri potvrzuje, že džihádisté od dětství učili děti nenávidět. „Pobízeli žáky, aby nenáviděli a zabíjeli lidi jiných náboženství. Dokonce v učebnicích matematiky se děti neučili, že jedno a dvě jablka dají dohromady tři jablka, ale že jedna kulka a dvě kulky jsou celkem tři kulky,“ popisuje školní praktiky Aljbouri.

720p 360p
Trosky Mosulu

Džihádisté se prý v dětech pokoušeli vzbudit zájem o radikalizaci tak, aby až dospějí, se sami chtěli přidat mezi bojovníky. Právě to je důvod, proč byla propaganda zřejmě tak účinná a ani po devíti měsících v Turecku malý Mohammed stále nezměnil svůj obdiv k IS. Ve škole je údajně měli také podplácet různými hračkami a chlapec tvrdí, že učitelé k nim byli velice hodní a nikdy je nebili.

Islámští bojovníci se ale nespokojili s pouhou edukací ve školách, malé děti mnohdy už od šesti let unášeli a verbovali do tréninkových táborů, kde je učili zacházet se zbraněmi i výbušninami. V těchto místech navíc prý končili i křesťanské jezídské děti, které pod fyzickými hrozbami džihádisté obraceli na islám. Některé prý přijaly novou víru ze strachu, jiné údajně skutečně nové učení přesvědčilo natolik, že se staly zapálenými džihádisty připravenými zabíjet.

720p 480p 360p 240p
Kam se rozutečou bojovníci Islámského státu?

V propagandistických filmech islamisté líčí bojovníky IS jako superhrdiny. I tímto způsobem prý získávají nové následovníky. „Ukazují jím životní styl islamistů – mají auta, peníze i moc a děti chtějí být jako oni,“ potvrzuje aktivista Mohammed Alhamed, který sledoval a zaznamenával školní praktiky IS v Sýrii a skončil kvůli tomu také ve věznici.

Existuje však pro takto poznamenané děti vůbec cesta zpět? Podle traumatologického německého experta Jana Ilhana Kizilhana je možné děti „uzdravit“, trvá to ale dlouho. „Musíme s nimi být v blízkém kontaktu. Musí vědět, že jsou tady lidé, kteří v ně věří a kteří jim chtějí pomoci. Musíme jim vrátit víru v lidi a lidskost,“ tvrdí Kizilhan. Jako první krok následuje stabilizace, při které si děti zvyknou na běžnou denní rutinu, kdy chodí do školy, sportují a musí se také denně scházet se sociálním pracovníkem. Jakmile k němu a psychologům dítě získá důvěru, mohou začít hlubší psychoterapeutická sezení.

Samozřejmě, že ne všechny děti z okupovaných území a z výcvikových táborů se radikalizovaly. Minimálně polovina z nich si prý dokáže pomoci sama a nepotřebuje následnou psychologickou péči. I tak je ale riziko množství radikalizovaných dětí vysoké a jedním z prvních kroků po osvobození území by minimálně ze strany spojenců mělo být poskytnutí dostatečné podpůrné psychologické péče pro místní obyvatele.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1