Skvrnitý a břišní tyfus: staletí nepřátelé lidstva, které porazila až moderní antibiotika

SVĚTOVÉ EPIDEMIE | Skvrnitý tyfus je infekční nemoc stará, s nadsázkou řečeno, jako lidstvo samo. Název onemocnění, které způsobuje pleomorfní bakterie rickettsia, byl ale poprvé použit až v 18. století. Autoři tohoto pojmenování vycházeli z řeckého slova typhos, které se dodnes překládá jako mlhavý (či kouřový), což souviselo s typickými (primárně prvotními) příznaky choroby – neovladatelnou malátností, otupělostí a obecnou skleslostí. Tyfus s vysokou pravděpodobností hubil populaci už ve starověku, jeho relativně věrohodný popis ale pochází teprve z konce 15. století, konkrétně z časů znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany. V následujících staletích tyfus ničil (nejen) evropskou populaci téměř nepřetržitě, prakticky až do přelomu třicátých a čtyřicátých let dvacátého století, kdy se o jeho vymýcení zasloužila největší zbraň moderní medicíny – antibiotika.  

 

Jak jsem již naznačil, nejstarší zprávy o této nemoci pocházejí ze starověku, konkrétně z antického Řecka. Tzv. athénský mor, jenž obyvatele mocného městského státu decimoval v době peloponéské války, konkrétně v letech 430–429 a poté znovu v letech 427–426 před naším letopočtem, byl podle většiny moderních výzkumů právě tyfus (pravděpodobně se však jednalo o tzv. břišní tyfus), třebaže někteří historikové nevylučují ani neštovice, spalničky či bubonický (anebo, chcete-li, dýmějový) mor. Příčinou toho, proč se zprávy o nákaze dochovaly až dodnes, byl jednak velký počet obětí, jednak skutečnost, že mezi ně patřili i významný politik a státník Periklés a jeho dva nejstarší synové.

Zcela prokazatelně se Evropané s epidemií tyfu setkali na přelomu už zmíněných osmdesátých a devadesátých let 15. století, kdy na Pyrenejském poloostrově vrcholila několik staletí trvající reconquista – boj za znovudobytí země křesťany na úkor arabských a maurských dobyvatelů, kteří vládli větší či menší části dnešního Španělska a Portugalska od roku 711. Právě z této doby, tj. z let 1489–1492, pocházejí první přesnější záznamy o nemoci (na)zvané později tyfus, ať už se jednalo o její symptomy, neúspěšné pokusy o léčbu i tragické následky. Kastilští dobyvatelé Granady a jejich maurští nepřátelé tehdy velmi sugestivně popisovali, jak nemocné tyfem ničí vysoká horečka, šílené bolesti hlavy, kloubů i svalů, stejně jako příznačné červené skvrny zejména na prsou a na břiše, ale i na zádech (vesměs podobné bodnutí hmyzu); v neposlední řadě líčili i nechutný zápach, upozorňující na přítomnost nemocných na velkou vzdálenost. Celkový počet mrtvých na tyfus v závěrečné fázi reconquisty nelze přesně určit, odhady se pohybují od patnácti až dvaceti do čtyřiceti tisíc.

Nákaza koronavirem jako nemoc z povolání. Virus v nemocnicích může spustit lavinu žalob

sinfin.digital