Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Špína se na povrch vyvalí náhle a rychle, říká o antisemitismu v Evropě ředitel Židovského muzea

Špína se na povrch vyvalí náhle a rychle, říká o antisemitismu v Evropě ředitel Židovského muzea

Data a statistiky potvrzují, že zejména v západní Evropě je antisemitismus na vzestupu. Významně se na tom podílejí sociální sítě, přibývá ale i fyzických útoků. Imunní vůči antisemitismu není ani Česko. „Většinou je to tak, že pokud se změní politické a společenské poměry natolik, že nízkost, násilí a nenávist mohou vyjít na povrch, tak se tak stane. Podle mě žádná společnost proti tomu není imunní,” říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org ředitel pražského Židovského muzea Leo Pavlát.

Je to skutečně tak, že je i nyní antisemitismus v Evropě na vzestupu?

Podle dostupných informací jednoznačně ano. Ve Francii, v Belgii, v Holandsku, Velké Británii, Švédsku, nově v Německu… V první polovině roku 2018 bylo v Německu zaznamenáno o deset procent více antisemitských incidentů ve srovnání s rokem 2017, kdy šlo o 1453 případů, v průměru tedy čtyři denně. Nárůst je nyní daleko větší. Je to dáváno i do souvislosti s imigrační vlnou.

Je to podle vás pravda? Že antisemitismus v Evropě roste kvůli imigraci z muslimského světa?

Z údajů uvedené německé analýzy to nelze vyvodit, ale k dispozici jsou třeba data z Velké Británie. Tam si židovské organizace zřídily CST – Community Security Trust – službu k ostraze židovských komunit a monitorování antisemitských incidentů. A tento zdroj uvádí, že protižidovských útoků se účastní disproporční množství muslimů.

V roce 2017 ze 420 pachatelů bylo dle etnického určení 238 označeno za bílé Evropany, 77 za černé pleti, 75 za Asiaty a 30 za Araby či Severoafričany. Muslimové však podle odhadů představují jen čtyři procenta britské populace. Nedá se tedy sice říct, že by pachatelé byli primárně muslimové, ale v poměru k zastoupení v populaci je to nadprůměr. Obecně pak platí, že imigrace přichází především ze zemí s virulentně antisemitským postojem.

Když člověk přichází do Židovského muzea, nadstandardní bezpečnostní opatření jsou zjevná. Museli jste i tady v Praze posílit ostrahu židovských objektů?

Ano. Ostatně spolu s Federací židovských obcí v ČR, Židovskou obcí v Praze a Chabadem (ortodoxní chasidské společenství, pozn.red.) jsme signatářem memoranda uzavřeného s Ministerstvem vnitra, které se týká ochrany židovských objektů coby měkkých cílů. Spolupráce byla ale navázána už dříve. A naše muzejní ostraha samozřejmě nedává jen pozor na to, aby návštěvníci třeba nepoškozovali muzejní exponáty.

Psalo se třeba o případu, kdy letos v dubnu v Berlíně devatenáctiletý syrský uprchlík napadl Izraelce, který měl na hlavě jarmulku… Zvyšuje i v Praze jarmulka na hlavě nebezpečí napadení?

Do Prahy jezdí velké množství Izraelců i Američanů, kteří tu běžně chodí s kipou na hlavě, a nevím o tom, že by byly zaznamenány nějaké útoky.

720p 360p
Proč: Rasistická Itálie?

Nakolik se vám jeví pravdě odpovídající průzkum společnosti Pew Research z března 2018, podle nějž by si 19 % Čechů, tedy zhruba každý pátý člověk, nepřálo, aby v Česku žili Židé?

Nevím, jak reprezentativní vzorek ten průzkum zachytil a nakolik je tedy vypovídající. Faktem ale je, že i první republika se zdála být místem, kde Židé mohou žít bez problémů, a i oni sami to tak cítili třeba ve srovnání s Polskem, Maďarskem nebo Rumunskem. Ostatně mnozí se až od nacistů dozvěděli, že jsou Židé, protože sami se považovali za plně integrované do společnosti.

Stačila mnichovská dohoda a za druhé republiky se najednou vyvalila špína, kterou by předtím nikdo nečekal. V té době, ještě před příchodem nacistů, byli Židé vyloučeni z komory advokátů a z lékařské komory. Od války se hovoří o šoa, o tom, že něco tak hrůzného už nelze dopustit. A aniž bych srovnával – koho by napadlo, že v 90. letech dojde v Jugoslávii k strašnému etnickému vraždění.

Tím chci říct, že vyloučit se nedá nic. Lidem do hlavy nikdo nevidí; většinou je to tak, že pokud se změní politické a společenské poměry natolik, že nízkost, násilí a nenávist mohou vyjít na povrch, tak se tak stane. Podle mě žádná společnost proti tomu není imunní.

Vidíte v současné české politice nějaké zjevné antisemity?

Byl tady případ někdejšího tajemníka SPD Jaroslava Staníka („Židi, homosexuálové i Cikáni by měli jít do plynu,“ hlásal vloni ve sněmovně a letos v srpnu jej soud potrestal za nenávistné a rasistické výroky dvouletou podmínkou a pokutou ve výši 70 tisíc korun, pozn.red.), proběhly soudy vinící z antisemitismu Adama B. Bartoše.

Na nejvyšší politické úrovni to u nás ale není. Jinde však ano. Aktuálně mám na mysli Velkou Británii a diskusi o směřování Labouristické strany – v tamní společnosti rezonuje, že významná politická strana má antisemitského vůdce (předseda labouristů Jeremy Corbyn, pozn.red.), který by se dokonce mohl stát ministerským předsedou.

V Česku je ale zase možné prodávat hrnky a trička s portrétem Hitlera a Heydricha a policie to odloží s tím, že to není protiprávní. Zákon je ale obecný, nemluví o tom, zda propagace nacismu je slovem, obrazem, nebo na hrnku. Je to jen způsob, jak se vylhat z problému. Plus existují česky psané weby s otevřeně antisemitským obsahem, s nabídkou antisemitské literatury, která se ostatně coby pramen historie i prodává. Patrný je i nárůst antisemitských vyjádření na sociálních sítích. Připomněl bych slova známého historika antisemitismu Simona Dubnowa: Potoky inkoustu předcházely potokům krve.

Rozhovor děláme u vás v muzeu, v místě, kde se to jen hemží dokumenty, filmy, fotografiemi, fakty a důkazy o holokaustu. Má smysl vůbec diskutovat s popírači holokaustu?

Nemá. Občas se s někým takovým setkám třeba v diskusích pro školy, kde je ale motivací spíše provokovat, otestovat, co to udělá. Diskutovat o tom ale není proč, vždyť argumenty popíračů byly jednoznačně vyvráceny a nic na tom nemění, že historický výzkum má svůj vývoj. Dějinami holokaustu, dějinami šoa, se vážně zabývají seriózní  historici, na základě výzkumu revidují a nově doplňují některé skutečnosti.

Těsně po válce se třeba odhadovalo, že v Osvětimi zahynulo dva a půl milionu lidí, dnes se ví, že více než milion. To ale nic nemění na rámcovém počtu 6 miliónů zavražděných Židů během šoa, protože byly doloženy další skutečnosti z jiných míst okupované Evropy, které tento celkový počet dosvědčují. V Osvětimi se nevydávaly úmrtní listy, nacisté své zločiny kryli.

Diskutovat však třeba jen o tom, a tak vlastně popírače šoa legitimizovat, podle mě nejde. Vždyť ti lidé se nezajímají o historii, jejich záměr je politický. Tvrdí, že na „lži holokaustu“, na neoprávněném soucítění lidí se Židy, vyrostl, jak říkají, „zločinný stát Izrael“. A ten prý ovládá svět, diktuje Spojeným státům a všem ostatním. Nejde tak o nic jiného než o oprášenou, dávnou antisemitskou ideu židovského spiknutí.

To je přeci ona doba postfaktická, kdy se má za to, že každý názor je stejně hodnotný…

To jsou, žel, všechno známky úpadku a rozkladu liberální společnosti, která rezignuje na základní prvky své existence. Doba postfaktická je spojená s nástupem elektronických médií a sociálních sítí. To je rozhodující prvek rozpadu kritického myšlení demokratické společnosti. Nastala doba deformace historické paměti, opouštění pravidel výchovy, morálky i práva.

Infografika: Náboženství v ČeskuInfografika: Náboženství v Českuautor: Info.cz/ČSÚ

Publikovali jsme u nás na webu nedávno texty o udavačských dopisech, které psali v protektorátu Češi na Židy. Bylo to chmurné čtení. Ale dá se nějak historicky, fakticky doložit, zda tu byla podobná udání ve srovnání s Evropou třeba častější, nadprůměrná?

Neexistuje a ani nemohla existovat žádná metodika sledování udavačských dopisů v jednotlivých zemích. Možná by se něco dalo vyvozovat z množství dopisů v poměru k počtu obyvatel, ale ani to by nemělo průkaznou hodnotu, protože je otázka, kolik se takových dopisů dochovalo. Obecně to spíše svědčí o tom, že v každé společnosti jsou lidé, kteří využijí příležitosti k tomu, aby si osobně pomohli, aby vyjádřili svou nenávist vůči někomu jinému, pomstili se, nebo dali najevo podlézavost.

Jiná věc je – a tím nechci udání, která mohla vést i k smrti zlehčovat – aktivní účast na násilí a vraždění. Třeba v Pobaltí, v Rumunsku, Chorvatsku, na Ukrajině či Maďarsku se našli místní občané, kteří se pod nacistickou kuratelou přímo podíleli na týrání a vraždění svých židovských spoluobčanů.

To tady nebylo?

To tady nebylo. I když třeba terezínské ghetto bylo hlídáno českými četníky a je zdokumentováno, že tam byli lidé různého druhu. Ti, kteří byli přátelští a kteří i pomáhali, ti neutrální i ti, kteří byli vyloženě protižidovští. Ale pogromistické projevy, týrání, vraždění Židů českými obyvateli, k tomu na území protektorátu nedocházelo.

Dá se tedy naopak říct, kde to bylo horší, či nejhorší? To zmíněné Pobaltí nebo Polsko?

V Polsku antisemitismus ve společnosti byl, částečně pořád i je. Docházelo tam prokazatelně k násilí domácího obyvatelstva vůči Židům. Současně je třeba říct, že Polsko má nejvíce Spravedlivých mezi národy (čestné označení Izraele pro lidi nežidovského původu, kteří přispěli k záchraně Židů před holokaustem, pozn. red.).

Zato se příliš nemluví o Litvě, kde došlo ke strašným pogromům. Nacisty a jejich domácími pomahači  bylo vyvražděno  přes 90 % litevských Židů. Existují snímky stovek ubitých lidí ležících na náměstí. Dodnes jsou přitom v Litvě oceňováni příslušníci někdejších jednotek, kteří bojovali na straně nacistů. Je to země Evropské unie, občas se na to upozorňuje, ale silná kritika chybí.

Text vyšel původně na webu HlídacíPes.org. Publikujeme ho se souhlasem redakce.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718