Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Srbové podezírají firmu Zemanova sponzora Strnada z podílu na praní špinavých peněz

Srbové podezírají firmu Zemanova sponzora Strnada z podílu na praní špinavých peněz

Loni v srpnu přinesla média zprávu, že skupina Czechoslovak Group (CSG) největšího českého zbrojaře a sponzora prezidenta Miloše Zemana Jaroslava Strnada expanduje v Srbsku. Jako jediná společnost, která se účastnila vládního tendru, nabídla převzetí krachujícího státního podniku IMK 14. Oktobar v Kruševaci. Na Balkáně ovšem celá transakce v současnosti vyvolává podezření.

Srbské strojírny, jejichž výroba zahrnovala rypadla, pásové traktory, ale i zbrojní výrobu, jako jsou díly pro tanky či velkokalibrovou munici, zaměstnávaly v nejlepších dobách osm tisíc lidí. Po rozpadu Jugoslávie docházelo k postupnému útlumu, přičemž v roce 2015 musela zadlužená společnost radikálně omezit výrobu a propustit většinu zaměstnanců.

Strnadova srbská dceřiná firma SCMG – 14. Oktobar, jejímž ředitelem je Vojislav Sparavalo, koupila společnost za velmi výhodnou cenu 100 milionů korun, přičemž odhady hovořily až o desetinásobku výrobního kapitálu. Odpůrci této privatizace kritizují, že nový majitel chce z několika závodů zachovat pouze centrální výrobu v Kruševaci.

„Naší vizí je vrátit do dnes téměř opuštěných prostor původní výrobu a vytvořit synergie s dalšími firmami ze skupiny MSM Group i holdingu Czechoslovak Group. Jsme odhodlaní co nejdřív ukončit živoření společnosti IMK 14. Oktobar a nastartovat její rozvoj,“ řekl tehdy prezident slovenské společnosti MSM Group Marián Goga, spadající do Strnadova impéria.

„Výrobu symbolicky převezmeme 14. října, v den výročí Dne osvobození Kruševace za druhé světové války, podle něhož dostala továrna jméno,“ uvedl ředitel SCMG Sparavalo počátkem října při podpisu smlouvy. Tehdy slíbil, že k dosavadním 130 zaměstnancům do konce roku přibude dalších 150 lidí.

Slavnostního předání společnosti IMK 14. Oktobar do rukou holdingu Czechoslovak Group se zúčastnily i srbské politické špičky v čele s premiérkou Annou Brnabičovou a dalšími členy vlády. Jenomže tím dobré zprávy skončily.

Praly se špinavé peníze?

Chorvatská redakce zpravodajského serveru Deutsche Welle přinesla následně zprávu (3. 12. 2017, „Česká stopa vede ke Gruevskému“), že makedonské úřady prověřují, zda se při srbské akvizici Czechoslovak Group nepraly špinavé peníze.

S tímto závažným odhalením přišel lídr srbské Národní strany Vuk Jeremič, který tvrdí, že představitelé bývalého makedonského režimu skupují za špinavé peníze i firmy v Srbsku. Hlavní osobou těchto aktivit je podle jeho slov bývalý šéf tajné služby a blízký přítel makedonského expremiéra Nikoly Gruevského Sašo Mijalkov.

Do tohoto portfolia Jeremič zařadil i centrálu továrny IVK 14. Oktobar v Kruševaci. „V panice začali peníze z Makedonie vyvádět ti, kteří jsou součástí režimu Nikoly Gruevského,“ prohlásil šéf srbské opoziční Národní strany pro televizní stanici „Naša“. Podle něj jsou na základě „různých scénářů“ za špinavé peníze skupovány firmy přes daňové ráje, Nizozemsko a Českou republiku, přičemž hlavní roli v těchto operacích hraje Mijalkov.

Jeremič se vyjádřil i k převzetí strojíren IVK 14. Oktobar v Kruševaci Strnadovou skupinou CSG. „Šlo jen o uchvácení majetku a propuštění pracovníci nebyli přijati zpět do práce. V této chvíli se blíží k závěru vyšetřování v Makedonii, ale i mezinárodních orgánů,“ tvrdí a vyzval srbské orgány, aby kauzu „14. Oktobar“ vyšetřily, stejně jako obchodní vazby Mijalkova a Sparavala.

„Bude to velká ostuda. Jde o praní špinavých peněz a nikoli o hledání strategického partnera,“ dodal Jeremič.

Deutsche Welle dále rozvíjí propojení skupiny Czechoslovak Group se Sašou Mijalkovem přes ředitele SCMG Sparavala. Podle zjištění mezinárodního Centra pro sledování korupce a organizovaného zločinu (OCCRP) jsou Vojislav Sparavalo a jeho bratr Dejan dlouhodobými obchodními partnery Saši Mijalkova, a jednu dobu byli dokonce všichni tři přihlášeni na stejné adrese v Praze.

Tunelářská síť

Jak uvádějí autoři článku, bratři Sparavalové vlastní v České republice desítky firem a mnoho nemovitostí v hodnotě několika desítek milionů eur. S Mijalkovem spolupracují od devadesátých let a na našem území je přímo propojuje firma Servis Point MM, která je momentálně v likvidaci. To však neznamená, že nemůže být podle potřeby znovu aktivována, naposledy v dubnu 2016.

OCCRP zveřejnila v polovině roku 2014 zprávu, že bratři Sparavalové prostřednictvím sítě svých firem v České republice úzce spolupracují s významnými zbohatlíky pocházejícími z bývalé Jugoslávie. Mezi nimi byl i bývalý chorvatský generál Vladimir Tagorec, který byl loni v dubnu v Rakousku odsouzen za zpronevěru úvěru od Hypo Alpe Adia Bank.

Mijalkov jako hlavní součást této neprůhledné struktury provozoval soukromý byznys v České republice i tehdy, když byl v letech 2006 až 2015 ředitelem makedonské tajné služby. Svoje obchodní aktivity má dodnes podle řady indicií i na území Makedonie.

„Makedonská Speciální prokuratura v současnosti vede proti Mijalkovovi trojí vyšetřování, protože ho viní z nezákonných odposlechů, zneužití pravomoci a mučení. Mijalkov je blízkým příbuzným bývalého premiéra Nikoly Gruevskjého, proti němuž je rovněž vedena řada vyšetřování. Pokud budou shledáni vinnými, hrozí oběma vysoké tresty odnětí svobody,“ uzavírá Deutsche Welle.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1