Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Srovnávají ho s Atatürkem, Stalinem i Putinem. Kdo je muž, kterého chce půlka Turků u moci dalších 12 let?

720p480p360p240p

Dnešní referendum navrhuje patrně nejradikálnější ústavní změny od vyhlášení republiky v roce 1923 a přechodu na stranický systém v druhé polovině 40. let. Pokud Turci reformu odsouhlasí, zanikne úřad premiéra a jeho pravomoc převezme prezident. Ten napříště bude moci být členem politické strany a kromě jiného bude vybírat čtyři z celkem třinácti nejvyšších soudců.

Nynější prezident Erdogan, bývalý premiér a starosta Istanbulu přitom i teď ovládá svoji nábožensky konzervativní Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP), která od roku 2002 pod jeho dohledem vyhrála všechny volby. Skrze ní má neformální moc nad parlamentem i dominantní postavení při schvalování členů nejvyššího soudu.

Opozice i kritici referenda mají jasno: po vítězství v hlasování Erdogan už oficiálně ovládne nejen exekutivu a parlament, ale nepřímo i spravedlnost. Cynici dodávají, že se tak už stalo, respektive se tak právě děje…

Stávající šéf státu navíc v případě výhry dostane šanci do dalších prezidentských voleb nastoupit s vynulovaným skóre. Jinými slovy: třiašedesátiletý Erdogan by mohl ve funkci zůstat až do roku 2029. Vzhledem k tomu, že premiérem, tehdy opravdovým šéfem exekutivy, byl od roku 2003 až do zvolení prezidentem (2014), strávil by v čele Turecka přes čtvrtstoletí. Co do délky prezidentování by se vyrovnal Mustafovi Kemalovi (v úřadě 1923-1938), zbožštělému zakladateli republiky, který od spoluobčanů získal přízvisko Otec Turků, neboli Atatürk.

Srovnávají ho se Atatürkem, Stalinem i Putinem, nazývají sultánem nebo Napoleonem. Kdo vlastně je Erdogan? Odkud přišel? Co a proč si myslí? A slouží mu zdraví?

Mládí: ulice i přísná výchova

Jeho silně nábožensky založená rodina přišla do Istanbulu z venkova. Jako mladý hrál dobře fotbal a podle některých zpráv měl šanci být profesionálem, což ale jeho otec zarazil. V mládí si přivydělával jako pouliční prodejce, což ho prý naučilo houževnatosti. Student byl spíše průměrný. Už jako mladý se zapojil do antikomunistických stejně jako islámských skupin, kde se brzy uchytil. 

Osobnost: vůdce s výbušnou povahou

Má autokratické sklony a výbušnou povahou, stranu AKP podle bývalých členů považuje za své vlastnictví. Špatně snáší kritiku a podle televize ZDF nyní ztrácí i smysl pro realitu. Mezi politiky už prý nemá přátele, jen soupeře a podřízené. V roce 2014 upozornila místní lékařská asociace na jeho přehnané, neadekvátní reakce. Spoléhá se na sebe a o svém soukromí veřejně hovoří co nejméně.

Politické metody: populistický rétor

Patří k zakladatelům populistického proudu, kterému se teď globálně daří. Rétoriku postavil na boji proti elitám z měst – tisku, armádě i spravedlnosti. Nevzdal se v Turecku silného nacionalismu, opírá se ale i o konzervativní islámské postoje venkova, odkud pochází jeho rodina. Soupeře obvykle démonizuje a společnost prý dělí záměrně, aby ji pak mohl snáze ovládnout. 

Zdraví: nadváha a ploténka

Donedávna sportoval pokud možno denně i kvůli potížím s nadváhou. Podle západních tajných služeb bojuje s různými zdravotními komplikacemi nejpozději od roku 2007. Měl, či spíše má problémy s meziobratlovou ploténkou. Miluje fotbal, který dlouho hrál. Jako věřící muslim nepije alkohol. Nekouří. Jeho manželka Emine má podle svědků na jeho výbušnou povahu pozitivní vliv. 

Ekonomika: úspěšný liberál i megaloman

Prosadil liberalizaci ekonomiky a zasloužil se o prosperitu. Podporoval opomíjeného vnitrozemí, tamní elity mu za jsou za hospodářský vzestup vděčné. Snížil schodek rozpočtu, zcela ale nezkrotil inflaci, byť se mu to zkraje dařilo. V posledních letech se nedaří snížit nezaměstnanost. Osobně prosazuje megalomanské projekty: za všechny istanbulský most, či prezidentský palác. 

Armáda: hlavní nepřítel

S vojáky, kteří se od vzniku republiky (1923) cítili být strážci jejího sekulárního charakteru a bez rozpaků sesazovali nepohodlné politiky, zápolí dosud. Poslední čistku provedl po loňském neúspěšném puči části armády. V rámci kauzy Ergenekon, což měl být název spiklenecké skupiny usilující o převrat už v roce 2003, bylo souzeny a vězněny téměř tři stovky lidí včetně prominentních vojáků. 

Kurdská otázka: z mírotvůrce jestřábem

Ještě před dvěma lety trvala naděje, že právě on vyřeší letitý spor s Kurdy. Za jeho vlády směla média začít používat kurdštinu, tento jazyk se vrátil i na mapy. Usiloval o smír se Stranou kurdských pracujících (PKK). Rozkol se znovu rozhořel s nástupem takzvaného Islámského státu a emancipací syrských Kurdů. V tuto chvíli je turecká armáda s Kurdy žijícími na východě země prakticky ve válce.

Islám: spíše konzervativec než revolucionář

Pochází ze silně náboženských poměrů, jeho žena na veřejnosti nosí šátek. Jako istanbulský starosta omezoval prodej alkoholu. Zastává patriarchální názory, odmítá potraty, širší emancipaci žen a burcuje k větší porodnosti. Turecko ale vidí spíše jako nábožensky konzervativní, s radikálními islamisty usilujícími o planetární boj za víru se spíše rozchází, i když je v zahraničí místy podporuje.

Osmanská minulost: užitečný symbol

Je stoupencem osmanské tradice a hojně se k ní odkazuje: ochranku nejméně jednou oblékl do historických kostýmů. Politicky přijal tezi o mocenském návratu do regionu, kde chce hrát stejně jako někdejší sultáni dominantní roli. V širších smyslu vystupuje - třeba v Sýrii, či Palestině – jako ochránce sunnitů a muslimů vůbec. Tato tradice ale koliduje s tou Atatürkovou, takže nepřevažuje.

Evropa: kdysi vzor, teď rival 

Zkraje navázal dobré vztahy s EU. A usiloval o vstup, i když už tehdy jeho kritici tvrdili, že chce skrze nové zákony potřebné pro sblížení s Unii zbavit moci staré, o armádu se opírající elity. Hádky týkající se uprchlické krize, turecké represe po loňském puči i neshody ohledně evropské kampaně tureckých politiků před referendem ale zavinily totální ochlazení jeho vztahů s EU.

Spolupracovníci: Byli. A nejsou

Někdejší spojenec, islámský duchovní Fethullah Gülen, se mu stal hlavním nepřítelem. Gülena považuje za organizátora loňského puče a teroru vůbec. Zbavil se i dalších souputníků: vlivný ex-premiér Ahmet Davutoglu musel odejít, protože měl jinou evropskou agendu a nesouhlasil s tresty pro novináře. Stranu už opustila řada technokratů a méně oddaných členů stejně jako islamistů. 

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744