Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Stěhování ambasád do Jeruzaléma je jen záminka, tvrdí český exdiplomat. Na napětí to dle něj nemá vliv

Stěhování ambasád do Jeruzaléma je jen záminka, tvrdí český exdiplomat. Na napětí to dle něj nemá vliv

Přestěhování americké či české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma je pouhou záminkou ke zvyšování napětí na Blízkém východě, řekl během konference k tématu přesunu diplomatického zastoupení bývalý český velvyslanec v Izraeli Tomáš Pojar. O stahování se mluví na konto úvah prezidenta USA Donalda Trumpa, který chce diplomaty stěhovat nehledě na očekávané dopady, které to vyvolá. Krok je z Palestinské strany hodnocen velmi negativně. Pro Česko se jedná o zásadní debatu – část zdejší politické scény by ráda přesunula i českou ambasádu.

Spojené státy, Rumunsko či Česká republika. To jsou státy, které jsou ohledně přesunu své ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma momentálně nejhlasitější. Donald Trump plánuje přesunout hlavní americké diplomatické zastoupení z Tel Avivu zřejmě už během května, Česká republika se k definitivnímu rozhodnutí „zda a kdy“ zatím nerozhoupala.

Přesun izraelské ambasády přitom rozhodně nespadá do škatulky „mnoho povyku pro nic“. Zdánlivá formalita má dalekosáhlé důsledky a je považována za významné gesto. S tímto aktem je totiž spojené formální uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele a to je problematické. Na město, respektive jeho východní část si totiž činí nárok i Palestinci, kteří jej považují za budoucí hlavní město svého státu. O tom však Izrael nechce ani slyšet. Právě tyto spory dosud stály za tím, že většina zemí ambasády měla v Tel Avivu, byť je často doplňovaly jeruzalémské konzuláty.

Mapa JeruzalémaMapa Jeruzalémaautor: Info.cz

V prosinci však přišel zlom. Donald Trump oznámil přesun ambasády a některé státy jeho rozhodnutí následovaly. Česká pozice není jednoznačná, prezident Miloš Zeman se za přesun aktivně zasazuje, vláda, do jejíž kompetence zahraniční politika formálně spadá, spíše vyčkává. „Nechceme rozmělňovat pozici EU ani blokovat dialog s Palestinou. Vše bude také záležet na vývoji mírového procesu a na situaci u dalších zemí, které mohou časem přistoupit k otevírání velvyslanectví v Jeruzalémě,“ uvedl na konci února ministr zahraničních věcí Martin Stropnický.

Tahounem snah o přesun izraelské ambasády je tak nyní především Hrad. „Je pravda, že kdybychom na Hradě neměli Miloše Zemana, tak tento dialog vůbec nevedeme,“ připouští bývalý český velvyslanec v Izraeli Tomáš Pojar, podle kterého přesunu české ambasády z praktického hlediska v zásadě nic nebrání. „Už nyní do Jeruzaléma směřuje veškerá korespondence České republiky, návštěvy českých politiků, dokonce si tam i velvyslanci předávají pověřovací listiny,“ míní prorektor Cevro Institutu, který v přesunu ambasády nevidí problém.

720p 360p
Jeruzalém: Proč Svaté město už tisíce let krvácí?

Tomu na druhé straně oponuje třeba politolog Břetislav Tureček, podle kterého k takovému přesunu právě teď neexistuje žádný důvod. „Ve východním Jeruzalémě žije asi 300 tisíc Arabů – a mě by zajímalo, jak budeme vysvětlovat, že máme ambasádu ve městě, kde třetina lidí ani nemá volební právo,“ namítá.

Samotné přestěhování české ambasády by nejspíš nebyl výraznější problém. Na rozdíl od té americké, která bude ve finále potřebovat přesunout minimálně tisícovku svých pracovníků. 

Američané nicméně podle současných informací počítají s tím, že v první fázi se na ambasádu změní jejich stávající jeruzalémské konzulární zastoupení, které sídlí na hranici západního a východního Jeruzaléma. V další fázi by pak mohli vystavět zcela novou ambasádu, pozemek k tomu mají již mnoho let zablokovaný.

„Předpokládám však, že vybudování nového úřadu potrvá alespoň deset let. Do té doby se do Jeruzaléma přesune nejspíš jen část personálu a zbytek zůstane v Tel Avivu,“ míní Pojar, podle kterého je americké rozhodnutí ambasádu přesunout nezvratné. „Nevěřím, že by například nějaký další americký prezident toto rozhodnutí změnil či revokoval,“ uzavírá diplomat.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1