Stín za ukrajinským prezidentem. O co jde oligarchovi Kolomojskému a jaká je role Ruska? | info.cz

Články odjinud

Stín za ukrajinským prezidentem. O co jde oligarchovi Kolomojskému a jaká je role Ruska?

Oligarcha Ihor Kolomojskyj nepřestává ovlivňovat ukrajinskou politiku ani poté, co mu předcházející vláda zabavila banku a on sám odešel do zahraničí. Dnes se má situace zcela jinak: Kolomojský je zpět, o banku bojuje a je považovaný za muže, který stojí za novým prezidentem země. A co je pro mnohé největším překvapením, začal najednou opěvovat Rusko jako vysněného spojence pro Ukrajinu. Při trochu bližším pohledu se ovšem tyto činy nezdají tak překvapivými.

Pro současného ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského představuje situace kolem Ihora Kolomojského, respektive jeho snahy o znovuzískání Privatbank (požaduje navíc ještě kompenzaci za svoje ztráty), opravdu náročný test. Je totiž více než zjevné, že se tento i u nás relativně dobře známý oligarcha nezastaví před ničím. Nevybíravý tlak vůči bývalé šéfce ukrajinské centrální banky Valerii Hontarevové, která byla zodpovědná za znárodnění Privatbank v roce 2016, i vůči bance jako takové tomu jen nasvědčuje. Zelenskyj je na jednu stranu považován za člověka, kterého Kolomojskyj protlačil na post prezidenta, ale zároveň nemůže jednat bez ohledu na vnější kontext.

Pro Ihora Kolomojského jsou dnes nepřáteli spíše než ukrajinská vláda či centrální banka Mezinárodní měnový fond (MMF) a západní diplomacie obecně. Nikdo totiž zrovna s nadšením nehledí na to, že by se ukrajinské pořádky měly vrátit do situace, kdy mají plnou kontrolu nad ekonomikou a politikou právě oligarchové. Nutno přitom říci, že na ustavování těchto pořádků se podílely všechny strany podobně, ať šlo o tzv. „prozápadní“ či „proruské“ prezidenty.

Mezinárodní měnový fond poskytuje Ukrajině půjčky, nicméně za určitých podmínek. A těmi podmínkami jsou vždy reformy. V případě Ukrajiny šlo, kromě jiného, i o pročištění bankovního sektoru, což právě bývalá šéfka centrální banky Hontarevová dělala a čímž se logicky dotkla zájmů vlivných hráčů. Fond dal už několikrát velmi jasně najevo, že návrat těchto bývalých vlastníků, spojených s finančními machinacemi a praním špinavých peněz, by byl vážnou překážkou další spolupráci. Vznáší navíc otázky, na kolik současná administrativa dělá vše pro to, aby prostředky vyvedené z bank, které stát musel zaplatit, získala zpět. Pro Kolomojského (a další dotčené) to znamená jeden zásadní úkol: Musí především zpochybnit samotné reformy a jejich průběh. Doufá, že se mu pak podaří zvítězit u zahraničních soudů, zatímco ty ukrajinské si už „nějak vyřeší“. Vzhledem k jeho dosavadním úspěchům u ukrajinských soudů se zdá, že tento předpoklad dojde naplnění.

Abychom byli spravedliví, je dobré připomenout, že zmíněné čištění bankovního sektoru od podivných praktik nepostihlo jen Kolomojského a důvod mstít se má celá řada lidí. Sama Hontarevová nicméně naprosto jednoznačně ukazuje právě na Ihora Kolomojského. Nejsou tím míněny jen fyzické útoky (samotnou Hontarevovou srazilo v Londýně auto, jejímu synovi vůz někdo podpálil), ale i o nedávné zatčení Alexandra Pisaruka, viceguvernéra zodpovědného za bankovní dohled. Není bez zajímavosti, že poté, co odešel z NBU, pracoval Pisaruk v MMF. Případ tak může být použit i proti této instituci. Proti samotné Hontarevové je vedeno soudní řízení na Ukrajině kvůli obvinění z překročení pravomocí, právě v souvislosti s jejím výkonem funkce guvernérky NBU.

Další, tzv. ruská část Kolomojského strategie se opírá o skutečnost, že Rusko pro své půjčky v podstatě neklade žádné zásadní podmínky. Zpravidla jde o suroviny, popřípadě o připuštění ruských firem na ten či onen trh, ale jiné požadavky obyčejně nejsou. Dokonce ani splácení není vždy úplnou prioritou, jak se ukazuje třeba na příkladu Venezuely. Kolomojskyj tak používá ruské peníze jako příslib náhrady za Mezinárodní měnový fond. Z ruské strany má taková strategie samozřejmě pozitivní odezvu, protože Moskva by si tak mohla koupit když ne přímo osvobození od sankcí, tak velmi silný argument proti nim. Velmi pravděpodobně tak sama není iniciátorem, ale prostě – jak je pro Vladimira Putina typické – využívá vhodné příležitosti.

Kolomojskyj v sobě tedy najednou objevil lásku k Rusku, a to přesto, že to byly jím zorganizované a placené prapory, které byly v prvních dnech války na Donbasu jedinými, kdo se byl schopen postavit protivníkovi a reálně s ním bojovat. „(Rusové) jsou silnější, musíme naše vztahy zlepšit,“ citují ho New York Times. „Lidé chtějí mír, dobrý život, nechtějí být ve válce. A vy nás do ní tlačíte,“ spílá podle tohoto deníku Západu s USA v čele.

Nicméně v Kolomojského případě jde o ryzí pragmatismus, ostatně stejně jako v případě dalších oligarchů. Když se angažoval na Donbasu, šlo o ochranu jeho vlastních zájmů a aktiv. A stejně tak je tomu i nyní. Nazývat ho proruským by bylo stejně chybné, jako bylo chybným tak nazývat Viktora Janukovyče. Oba dva sledovali především a pouze vlastní zájmy, nejednalo se o zaslepenou lásku k Rusku. V případě Janukovyče šlo o vybudování vlastního průmyslového impéria a zároveň politického přežití, v případě Kolomojského jde o vrácení jeho ztracených aktiv.

Pro prezidenta Ukrajiny Zelenského, u kterého se všeobecně soudilo, že jde o Kolomojského loutku nastrčenou proti Petru Porošenkovi, jenž tažení proti oligarchovi zahájil, jde o složitou situaci. Minulou misi MMF „uvítal“ kompromisem s Kolomojským a na vysoká místa dosadil některé z jeho lidí – jmenovitě Andrije Bohdana, Kolomojského právníka, který oligarchu zastupoval v případě Privatbank, učinil šéfem prezidentské administrace. Pokud si nicméně nechce ponechat onu nálepku loutky a hodlá vystupovat jako suverénní politik, bude muset proti Kolomojskému vystoupit. Otázkou je, co ho to bude „stát“ a zda o to vůbec bude mít zájem.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud