Svobodně zvolený, předem odsouzený. Smrt prezidenta Mursího je koncem jedné epochy Egypta | info.cz

Články odjinud

Svobodně zvolený, předem odsouzený. Smrt prezidenta Mursího je koncem jedné epochy Egypta

Zkolaboval u soudu a zemřel. Do egyptských dějin vstoupil jako první, zatím jediný a zřejmě na dlouhou dobu poslední (opravdu) demokraticky zvolený prezident. Muhammad Mursí (67), absolvent a pedagog káhirských i kalifornských univerzit, patřil k islamistickému Muslimskému bratrstvu, kterému jeho kritici přičítají ty nejfantastičtější zločiny včetně organizace migrační vlny do Evropy. Kdo byl Mursí a čím se egyptští bratři provinili?

Je horký srpen roku 2013. Na káhirském náměstí u mešity Rábaa al-Adavíja se shromáždil snad půl milion demonstrantů. Je krátce po páteční, hlavní muslimské modlitbě týdne. Můj průvodce Gamal mě přivádí k rakvi, v níž se na poslední cestu vydal Mahmúd Kemel. Zemřel v potyčce s vládními ozbrojenci kdesi na egyptské periferii. Mahmúd byl stoupencem prezidenta Muhammada Mursího. Stejně jako jeho příbuzní, kteří ho teď schouleni k mladíkovu rubáši oplakávají. Jeho matka z tribuny slibuje, že synova smrt nebyla zbytečná.

Přesně měsíc před touto scénou, tedy 3. července, armáda po obřích protestech sekularistů vyšla do ulic a Mursího sesadila. Lidé, kteří se kolem mě modlí, svačí nebo ve vedru prostě pospávají, se s prezidentovým pádem nesmířili. Jeho portréty jsou všude: v oblacích na balónech i na tričkách, odznacích a plakátech rozvěšených kolem náměstí. Za jedenáct dní přijedou uniformy a protestující rozeženou. Na ulici zůstane ležet – podle různých odhadů – 632 až 2600 mrtvých. Nebude trvat dlouho a nedávní vítězové voleb z Muslimského bratrstva budou vojáky postaveni mimo zákon, aby se nakonec dočkali cejchu teroristické organizace.

Zpět do současnosti. Včera (v pondělí 18. června 2019) Mursí zkolaboval. Během jednoho z řady slyšení před soudem. Po muslimském zvyku byl rychle pohřben. Egyptská vězení jsou nechvalně proslulá špatnými podmínkami i surovým zacházením dozorců, což téměř sedmdesátiletému diabetikovi s nemocnými játry a ledvinami jistě neprospělo. Muslimským bratrům nakloněné servery konspirují o vraždě: Mursí se prý chystal zveřejnit tajemství nepohodlná současným vládcům. To se zdá nepravděpodobné. Oficiální prohlášení zveřejněné provládním listem Al-Ahram pak stručně konstatuje, že podlehl srdeční příhodě. Ve vězení údajně měl přístup k lékařské péči a režim s ním prý celkově zacházel v souladu se zákony, s čímž pro změnu nesouhlasí četné poslanecké i nevládní iniciativy ze zahraničí.

Konec epochy

S Mursího skonem symbolicky končí jedna sice velmi krátká, přesto v egyptských dějinách výjimečná epocha. Od revoluce z roku 2011, která byla součástí politického tsunami známého jako arabské jaro, totiž nejlidnatější arabská země stihla zvolit parlament i prezidenta, dokonce přijmout novou ústavu. To vše v rámci relativně velmi svobodného, dosud nevídaně demokratického hlasování. K moci se dostali do té doby oficiálně ilegální, i když předrevolučním prezidentem Husním Mubárakem (ve funkci 1981 až 2011) tolerovaní Muslimští bratři.

Jejich vláda nebyla – zpětně viděno – úspěšná. Naopak. Ekonomicky deptaní Egypťané očekávali rychlý příchod reforem, mnozí i blahobyt, přičemž se jim od „bratrského“ kabinetu nedostalo ani příslibu změn. V ilegalitě vychovaní muži nedokázali překonat konspirativní mentalitu a do úřadů dosazovali vlastně jen své lidi, nikoli experty. Celkem brzy se v jejich řadách objevily zkorumpované (i korumpující) kádry. Zjednodušeně řečeno: rychle začali trpět podobnými neduhy jako zpuchřelý Mubárakův režim prolezlý nepotismem, servilní loajalitou ke státostraně a všemocné armádě.

V neposlední řadě nástup bratří děsil menšiny, především křesťany. A přesvědčené sekularisty, ať už armádní nacionalisty či levici.

Bratrstvo založené v roce 1928 lze označit za nejstarší (přeživší) islamistickou organizaci vůbec. Heslo: „Islám je naše cesta, Bůh je náš vůdce, Korán je naše ústava, mučednická smrt na cestě k Bohu je nejvyšší tužbou pravověrného muslima“ vyjadřuje jeho počáteční, spíše euforií zatíženou fázi. V pozdějších, pragmatičtějších letech se zřeklo násilí, i když ne všichni tento princip přijali. Hnutí se rozeběhlo do islámského světa, kde se zhusta adaptovalo na místní podmínky – kupříkladu jeho umírněná jordánská větev v předtuše problémů přerušila kontakt s káhirským centrem a léta podporovala prozápadní monarchii. Přesto bylo v roce 2016 podle nového zákona o politických hnutích zrušeno. Nyní platí, že k hlavním podporovatelům bratrstva patří Katar s Tureckem, nepřátelstvím vůči němu naopak vynikají kromě Egypta země Zálivu, které jinak povětšinou vyznávají (i exportují) značně rigidní formu wahhábistického islámu.

Od nástupu bratří – a obecně islamistických, či nábožensky konzervativních stran – k moci (Egypta, Turecko, Tunisko atd.) se ve vztahu k nim objevují dva mezní postoje. Skeptici se špatně skrývaným odporem k všemu muslimskému tvrdí, že tyto partaje usilují o islamizaci společnosti. Přičemž proklamace o toleranci jsou jen dočasné a účelové. Optimisté (možná naivně) mají za to, že se tato hnutí mohou postupně transformovat do stran nábožensko-demokratického typu – viz německá CDU. V Egyptě i jinde ovšem byli umírnění islamisté zvoleni hlavně jako alternativa k autoritářským režimům. A proto, že šlo často o jedinou dobře organizovanou opozici. Egyptští bratři v každém případě nedostali šanci ukázat, kudy by se posléze vydali. Na rozdíl od svých tuniských – pravda, liberálnějších – souputníků, kteří jinakost ve společnosti snad upřímně tolerují.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud