Svržením atomových bomb Truman mnohé zachránil, velkou část světa pak ubránil před Stalinem | info.cz

Články odjinud

Svržením atomových bomb Truman mnohé zachránil, velkou část světa pak ubránil před Stalinem

Svržením atomových bomb Truman mnohé zachránil, velkou část světa pak ubránil před Stalinem
 

PŘÍBĚHY AMERICKÝCH PREZIDENTŮ | Američané si počátkem listopadu po čtyřech letech opět zvolí prezidenta. Ten je nejen hlavou státu, ale i jedním z nejmocnějších politiků na světě. V seriálu INFO.CZ se proto ohlížíme za tím, jaké osobnosti ve 20. a na počátku 21. století v Bílém domě úřadovaly, jak je vnímali jejich současníci v „Americe“ i v zámoří a jak na ně s odstupem času nahlíží „velká historie“. Dnešní příběh je o „skromném muži z Missouri“ Harrym S. Trumanovi, který obstál ve „zkoušce dějin“ a zachránil velkou část světa před komunismem

Jen málokterý prezident Spojených států amerických byl při nástupu do Bílého domu v tak složitém postavení jako ten v pořadí 33. – Harry S. Truman (1884–1972; v úřadu v letech 1945–1953). Na jaře 1945 totiž nastupoval do funkce po „zachránci“ Ameriky před důsledky Velké hospodářské krize a po již faktickém vítězi druhé světové války Franklinu D. Rooseveltovi, v brzké době jej navíc čekal nevyhnutelný střet se stalinistickým Sovětským svazem v tzv. studené válce.

Truman v mimořádně komplikované situaci obstál, a to jak doma, tak v zahraničí. Zejména západní Evropa, ale i například Jižní Korea, by mu měly být jaksepatří vděčné, neboť je svojí politikou (Trumanova doktrína, Marshallův plán, NATO a účast USA v korejské válce) zachránil před hrůzami komunismu.

Stejně jako někteří z jeho předchůdců, také Truman pocházel ze skromných poměrů. Narodil se v květnu 1884 v Lamaru na západě státu Missouri jako nejstarší dítě do rodiny, která musela tvrdě bojovat o obživu. Dětství strávil nejprve v Grandview, poté ve městě Independence a v Kansasu, odkud se v roce 1906 vrátil do Grandview, kde farmařil až do roku 1917, kdy vstoupil do Národní gardy a poté byl vyslán na bojiště první světové války ve Francii. A právě na frontě poprvé projevil osobní statečnost i velitelské schopnosti, nemluvě o tom, že se zde seznámil se synovcem T. J. Pendergasta, (všeho)schopného missourského bosse Demokratické strany, což mělo pro jeho budoucí politickou kariéru velký význam.

Po válce se kapitán Truman vrátil do Independence, oženil se s dlouholetou láskou Bess Wallaceovou a poté, co kvůli poválečné hospodářské krizi neuspěl v podnikání, se začal věnovat politice. V roce 1922 se s podporou již zmíněného T. J. Pendergasta stal jedním ze soudců v Jakckson City, v roce 1926 vyhrál ve volbách úřad předsedajícího soudce a o čtyři roky později svůj post obhájil. V roce 1933 nabídl nový prezident Roosevelt Trumanovi funkci ředitele federálního úřadu práce v Missouri; nenápadně ctižádostivý, především však pracovitý, spolehlivý a bezúhonný Truman nabídku přijal, pustil se s elánem do práce, a navíc mohl začít navazovat důležité kontakty ve Washingtonu. Velká politická kariéra rázem nebyla pouhým snem.

Seriál Příběhy amerických prezidentů

V Senátu a Rooseveltovým viceprezidentem

Příležitost se dostavila s volbami do Senátu v roce 1934, kdy vlivný Pendergast podpořil právě Trumana. Přesvědčivé vítězství však nebylo primárně důsledkem demokratické „volební mašinerie“, nýbrž oceněním Trumanovy dosavadní práce ve státě. Na Kapitolu si poměrně rychle získal respekt jako člen důležitých výborů (včetně toho rozpočtového) i jako politik bojující proti „často nemorálním praktikám wallstreetských finančníků a právníků“. Na druhé straně mu uškodilo odsouzení T. J. Pendergasta k nepodmíněnému trestu kvůli daňovým únikům, někteří lidé ho totiž stále pokládali za „jeho člověka“ v Senátu.

Ani tato „nepříjemnost“, ani nulová podpora ze strany prezidenta ale nezabránily Trumanovu znovuzvolení v roce 1940. „Skromný muž z Missouri“, jak se na jeho adresu s maličkým ostnem despektu vyjádřil tisk a údajně i „velký FDR“, tak výrazně posílil svoji politickou pozici a mohl – s výhledem na dalších šest let ve Washingtonu – pomýšlet na další vzestup.

Druhá světová válka Trumanově kariéře prospěla. Jako politik, jenž se dobře vyznal ve spletité finanční problematice a jako předseda senátního Zvláštního výboru pro kontrolu státních výdajů na obranu (Special Committee to Investigate the National Defense Program), zvaného prostě „Trumanův výbor“, se významně zasloužil o připravenost země na válku, která doslova „visela ve vzduchu“. V Evropě se již ostatně válčilo a šintoistické Japonsko se v zásadě netajilo tím, že „Amerika“ je jednou z hlavních překážek jeho životně důležitého mocenského nástupu v Tichomoří. Útok na Pearl Harbor v prosinci 1941 a následné vyhlášení války ze strany Německa a Itálie pak USA do „boje o přežití“ skutečně uvrhly.

Fakt, že si prezident Roosevelt v roce 1944 zvolil pro své poslední období v Bílém domě za viceprezidenta právě Harryho Trumana, vypovídalo jednak o rostoucím respektu dotyčného v rámci strany, Kongresu i celé země, jednak o tom, že jej stárnoucí, nemocná hlava státu nevnímala jako potenciální ohrožení v době, kdy bylo zjevné, že bude mít na vykonávání prezidentských povinností méně sil. Očekávané vítězství dvojice Roosevelt – Truman ve volbách v listopadu 1944 nad republikánskými vyzývateli Thomasem E. Deweyem a Johnem W. Brickerem tak učinilo ze senátora z Missouri druhého muže v zemi a po Rooseveltově smrti v dubnu 1945 i prezidenta USA.

Proti Stalinovi

První velkou zkouškou pro nyní již prezidenta Trumana bylo jednání tzv. Velké trojky na konferenci v Postupimi v létě 1945, která však více méně „pouze“ potvrdila dohody, předjednané mezi spojenci v Teheránu na konci roku 1943 a hlavně na Jaltě na počátku roku 1945. Takřka vzápětí projevil Truman velkou politickou odvahu, když vydal rozkaz k použití atomových bomb proti Hirošimě a Nagasaki, čímž rozhodným způsobem přispěl k porážce Japonska.

Toto nesnadné rozhodnutí, za které jej po válce účelově a pokrytecky kritizovala a dodnes kritizuje levice na celém světě, a vysoké oběti v obou městech totiž současně zachránily životy mnoha amerických i japonských vojáků (a civilistů), kteří by jinak padli při dobývání hlavních japonských ostrovů. Truman tímto krokem (jenž byl i jasným „vzkazem Moskvě“) navíc ukázal, že USA umí postupovat velmi tvrdě, pokládají-li to za nutné, a že on sám ani v náznaku nesdílí pošetilé iluze, jež si jeho předchůdce dělal o sovětském diktátorovi Stalinovi.

O tom, že Truman je zcela suverénním prezidentem a nikoli pouze „pokračovatelem FDR“, jakkoli nanejvýš pečlivě dbal na odkaz jeho „Nového údělu“ (New Deal), vypovídal způsob, jakým si počínal doma i na mezinárodněpolitické scéně. Pokud jde o domácí politiku, velmi důležité bylo, že i když jeho vláda musela po válce čelit masivním stávkám a silnému tlaku odborů, zvládl v zásadě složitý přechod válečné ekonomiky na mírovou, a také to, že se, vědom si toho, jak se proměnilo postavení USA ve světě, zasloužil o ustavení klíčových vládních institucí, jež jsou od té doby nedílnou součástí americké politiky: ministerstva obrany (National Military Establishment, později přejmenované na Department of Defense), Rady národní bezpečnosti (National Security Counsil; NSC) a Ústřední zpravodajské služby (Central Intelligence Service; CIA).

Vyhlášení tzv. Trumanovy doktríny (Truman Doctrine) v březnu 1947 na pomoc Řecku a Turecku, jež se zanedlouho změnila v obecnou „doktrínu zadržování komunismu“, příprava a zahájení Marshallova plánu na pomoc válkou zdevastované Evropě (European Recovery Program; ERP) v letech 1947 a 1948 a rozhodující podíl americké vlády na vzniku Severoatlantické aliance (North Atlantic Treaty Organization; NATO) v roce 1949 svědčily, stejně jako rozhodný postoj Washingtonu během tzv. první berlínské krize (1948–1949) a zásadní pomoc při vzniku státu Izrael (1948–1949), o tom, že v čele Spojených států stojí politik, který pozoruhodně rychle dozrál ve státníka, jenž si je velmi dobře vědom odpovědnosti za svoji zemi i za velkou část demokratického světa.

Situace na domácí politické scéně, kde se Truman musel potýkat s republikánskou většinou v Kongresu, přitom byla velmi složitá. Prezidentovi se v roce 1948 ale i tak podařilo obhájit svůj úřad, když nakonec celkem přesvědčivě porazil Thomase E. Deweye (poraženého již Rooseveltem v roce 1944; Truman získal 49,6 % hlasů oproti 45,1 % Deweyovým, 28 proti 16 státům a 303 proti 189 volitelům; zbytek pobral nezávislý kandidát James Strom Thurmond z Jižní Karolíny). Cesta k dalším čtyřem letům v Bílém domě (respektive v tzv. Blair House ve Washingtonu – tradiční sídlo totiž procházelo v této době kompletní rekonstrukcí) byla otevřená.

Mccartyhismus a války v Číně i Koreji

Druhé prezidentské období bylo pro Trumana snad ještě náročnější než to první. Občanská válka v Číně skončila na podzim 1949 vítězstvím Mao Ce-tungových komunistů a v Koreji propukl na konci jara 1950 další konflikt poté, co se komunistický vůdce severní části země Kim Ir-Sen pokusil sjednotit poloostrov pod svým vedením, což USA nemohly a nesměly připustit.

Na vnitropolitické scéně prezidentovi, snažícímu se prosadit svůj program inspirovaný Rooseveltem a nazvaný „Spravedlivý úděl“ (Fair Deal), komplikovali život opoziční republikáni, ovládají Kongres, i wisconsinský senátor Joseph McCarthy, který rozpoutal štvanici na všechny skutečné i údajné sovětské špióny, komunisty a jejich sympatizanty (tzv. mccarthyismus), přičemž obviňoval i hlavu státu, že si v boji proti „rudé hrozbě“ doma a v zahraničí nepočíná nedostatečně tvrdě.

Ani v jednom případě to nebyla pravda. Výsledek občanské války v Číně mohl Truman změnit pouze za cenu otevřeného vojenského střetu, který z domácích i mezinárodněpolitických důvodů prakticky nepřicházel v úvahu, v Koreji pak prokázal, podobně jako během berlínské krize, pevný postoj, když zabránil severokorejským komunistům v ovládnutí celého poloostrova a současně nenechal konflikt přerůst ve válku mezi velmocemi, ani v „jadernou apokalypsu“; na vnitropolitické scéně dbal především na dodržování ústavu a nedopustil, aby mccartyhismus zanechal ve společnosti fatální škody. Ve své době nicméně prezidentův racionální postoj dokázal ocenit pouze málokdo, jeho popularita klesala, a proto nebylo překvapivé, že se v roce 1952 rozhodl o další termín v Bílém domě neucházet.

Když Truman v lednu 1953 nejvyšší úřad opouštěl, želel toho jen málokdo. S postupem času však bylo stále zřejmější, že patřil k vůbec nejlepším americkým prezidentům nejen ve 20. a 21. století. Jeho morální integrita, smysl pro čest a pro fair play, odvaha, pracovitost a koncepční uvažování jej učinily „velkým“, třebaže mu jeho skromnost nedovolovala o takových věcech uvažovat. Pomyslná laťka, kterou během téměř osmi let ve funkci nastavil svým nástupcům, visela tak vysoko, že i pro ty nejkvalitnější z nich bylo velmi těžké se k ní byť jen přiblížit.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud