Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Tajemný oligarcha s kontakty na Putina. Kdo je muž, který měl platit Trumpova právníka?

Tajemný oligarcha s kontakty na Putina. Kdo je muž, který měl platit Trumpova právníka?

Seriál příběhů kolem kauzy ruského ovlivňování prezidentských voleb ve Spojených státech dostal novou postavu. Obhájce pornoherečky Stormy Daniels tvrdí, že osobní právník prezidenta Donalda Trumpa dostal 500 tisíc dolarů od ruského oligarchy Viktora Vekselberga. Ten je na americkém sankčním seznamu a všímá si jej i tým zvláštního vyšetřovatele Roberta Muellera, který zásahy do voleb zkoumá. Kdo je tajemný Rus a jaké má vazby na Trumpa?

Když před dvěma měsíci přiletěl ruský podnikatel Viktor Vekselberg svým soukromým letadlem do New Yorku, čekalo jej na letišti překvapivé uvítání. Agenti FBI prohledali jeho elektronická zařízení a jeho samotného odvedli k výslechu. Akce přitom souvisela s vyšetřováním ruského vlivu na prezidentské volby v roce 2016.

Nyní je možná o něco jasnější, co vše vyšetřovatele k Vekselbergovi dovedlo. Obhájce pornoherečky Stephanie Cliffordové, známé jako Stormy Daniels, Michael Avenatti prohlásil, že Vekselberg vyplatil 500 tisíc dolarů (v přepočtu více než 10 milionů korun) osobnímu právníkovi amerického prezidenta Michaelu Cohenovi.

Cohen měl vazby na vlivné ruské byznysové kruhy již dříve. V jeho kontaktech byli i členové ruské mafie. Nyní má Cohen problémy s FBI, která před několika týdny prohledala jeho byt a kancelář. Donald Trump razii zkritizoval a vyšetřování již poněkolikáté označil za hon na čarodějnice.

Avenatti tvrdí, že platby chodily mezi lednem a srpnem loňského roku prostřednictvím bankovního účtu společnosti Essential Consultants. Firma je přitom jen prázdnou schránkou ovládanou podnikatelem.

Za co měl Vekselberg Cohenovi platit není zřejmé. Nejasné zůstává také to, jak se Avenatti k informacím dostal a zda jsou dokumenty, kterými své výroky podpírá, pravdivé. Neví se ani, jestli o platbách Cohenovi věděl Mueller.

Americký bratranec s nadšením pro Trumpa

Vekselberg je ale pro Muellera zajímavou postavou i bez vazeb na Trumpova právníka. Agenti se podle televizní stanice CNN ptali například na jeho společnost Renova, kterou ukrajinský rodák založil v roce 1990. Předmětem otázek byla i její partnerská firma Columbus Nova.

V čele Columbus Novy je totiž Vekselbergův americký bratranec Andrew Intrater. List New York Times získal informace, že to byl právě Intrater, kdo dostal ruského miliardáře na Trumpovu inauguraci. „Byl hostem jednoho z největších amerických obchodních partnerů,“ komentoval mluvčí Vekselbergovy společnosti Renova. Největším klientem firmy je přitom právě Columbus Nova.

Intrater sehrál době kolem voleb a inaugurace ještě jednu důležitou roli. Trumpovým fondům, které financovaly přípravy na přebrání moci, daroval necelých 300 tisíc (6,5 milionu koun) dolarů, dalších téměř 30 tisíc dolarů putovalo z jeho kapsy na konto Republikánského národního výboru, jenž Trumpa v létě 2016 potvrdil jako svého nominanta.

Podnikatel se přitom s podporou politiků dosud příliš nezatěžoval. Peníze poslal akorát jednomu z vyzyvatelů Baracka Obamy v demokratických primárkách v roce 2008 a o šest let později republikánskému kandidátovi do Sněmovny reprezentantů. V obou případech však částka nepřesáhla tři tisíce dolarů.

Vekselberg by totéž udělat nemohl. Ačkoli sám sebe prohlašuje za polovičního Američana, zákon zakazuje cizincům financovat politické kampaně. Renova se tak angažovala pouze jednou. V minulosti poslala mezi 50 až 100 tisíci dolary nadaci manželů Clintonových.

Z výsluní na sankční seznam

Ruský oligarcha je zajímavý i kvůli vazbám na Kreml a také své obchodní minulosti. Zbohatl na obchodech s ropou a plynem. Na rozdíl od jiných oligarchů však ustál i nástup éry současného ruského prezidenta Vladimira Putina. Zatímco mnozí končili ve vězení, Vekselberg dál rozšiřoval své jmění. Podle časopisu Forbes nyní patří do sedmé desítky nejbohatších lidí světa s majetkem v hodnotě 13,5 miliardy dolarů (290 miliard korun).

A kvetly mu i politické kontakty. V roce 2010 tehdejší ruský prezident Dmitrij Medvěděv pověřil Vekselberga, aby mu pomohl vést jeho technologický podnik. Dobré vztahy má podnikatel i se samotným Putinem. Účastnili se spolu například nechvalně známé večeře v prosinci 2015, kterou organizovala Kremlem placená televize RT a na níž byl také pozdější Trumpův poradce Michael Flynn.

Ve Spojených státech se Vekselberg hřál na výsluní na přelomu první a druhé dekády 21. století. Když se Obamova administrativa snažila o tzv. „restart“ vztahů mezi Washingtonem a Moskvou, pomáhal lákat investory ze Silicon Valley do ruské obdoby kalifornského technologického centra – parku Skolkovo. „Celá země potřebuje nějaký průlom,“ pravil v rozhovoru s New York Times v roce 2010.

Před pár týdny ale jeho zlaté americké časy skončily. V letech 2007 až 2012 byl akcionářem podniků jiného ruského oligarchy – Olega Děripasky. Ten měl vazby na někdejšího šéfa Trumpovy kampaně Paula Manaforta, kterého loni Muellerův tým obvinil mimo jiné z konspirace proti Spojeným státům. Spolu s Děripaskou se Vekselberg před měsícem dostal mezi osoby, na něž se vztahují americké sankce. Seznam Trumpova administrativa rozšířila právě ve snaze potrestat Moskvu za vměšování do voleb.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1