Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Tichý boj o kurdský Jeruzalém. Město ropy Kirkúk je jako lakmusový papírek nového Kurdistánu

Tichý boj o kurdský Jeruzalém. Město ropy Kirkúk je jako lakmusový papírek nového Kurdistánu

Místní Kirkúku říkají kurdský Jeruzalém, protože se ve městě na pomezí Kurdistánu a Iráku mísí odlišné kultury, národnosti i náboženské vyznání. Stejně, jako v Jeruzalémě izraelském. Ovšem analytici městu občas říkají i jinak – lakmusový papírek. Právě podle vývoje v Kirkúku totiž usuzují, jakou šanci bude mít vyhlášení nezávislosti iráckého Kurdistánu. 

Město za sebou má několikatisíciletou historii, většinu lidí ale zajímají události z několika posledních let. Po roce 2003, kdy západní koalice svrhla tyrana Saddáma Husajna, se do města i celé oblasti opět začínají navracet Husajnem vysídlení Kurdové. Formálně je město pod nadvládou Bagdádu, prakticky jej však začíná ovládat právě tato menšina. Pevné otěže místní kurdské samosprávy se ještě více zvýraznily po roce 2014, kdy slabá a dezorganizovaná irácká armáda utekla před ofenzívou Islámského státu, který se města zmocnil do doby, než jej vyhnaly právě Kurdové. „Byli jsme u toho, když irácká armáda ponechala město Islámskému státu, bez toho, aniž by byla vystřelena jediná kulka,“ vzpomíná na dobytí města jeden z kurdských důstojníků.

Město má podstatný strategický význam – je jedním z největších měst země a zároveň i hlavním městem stejnojmenné provincie, kde se nachází asi 4 procenta světových ropných zásob. A peníze z ropy jsou životně důležité jak pro Kurdy, kteří jimi pokrývají asi 90 procent příjmů ve svém rozpočtu, tak i pro Bagdád, který bude čelit obřím výdajům za obnovu země.

Nyní na ropná pole v Kirkúku dohlížejí jak kurdští Pešmergové, tak i irácké vojenské jednotky. K otevřeným střetům zatím nedochází, obě strany totiž zatím stále ještě mají jednoho většího nepřítele. Toho nenávidí více, než sami sebe navzájem – Islámský stát. Ten se stáhnul do své poslední irácké bašty, města Hawija, které je asi 50 kilometrů západně od Kirkúku a podle všeho bude brzy poražen. 

Podle odborníků je zatím nepravděpodobné, že by vzájemné napětí mezi Kurdy a iráckými vojenskými jednotkami přerostly v otevřený střet. Obě entity jsou totiž společně v Američany vedené koalici proti Islámskému státu, proto zatím volí obezřetnější přístup a hlídají, co dělá druhá strana. Kurdští představitelé však tvrdí, že k provokacím mohou být využity Íránem podporované šíitské milice Hashd al-Shaabi čítající asi sto tisíc mužů, které v zemi rovněž působí a zejména v severním Iráku zřídili mnoho kontrolních stanovišť.

„Není zde žádný Irák, je to vojenské území. Ale jsme připraveni čelit jak zbytkům Iráku, tak i Íránu a Hashd al-Shaabi,“ tvrdí pro noviny Jerusalem Post jeden z vůdců Pešmergů Husejn Jazdanpanah.

Podporu mají Pešmergové od Kurdů jednoznačnou. V nedávném nezávazném referendu se pro vyhlášení samostatnosti vyslovilo téměř 93 procent z 3,5 milionu hlasujících. Prezident Barzání hlásá otevřenost vůči menšinám, podle těch je však realita naprosto jiná. 

„Netvrdíme, že Kirkúk by měl být jen Kurdů, město by mělo být symbolem koexistence všech etnik, které tam žijí. Ale pokud se nějaká skupina pokusí změnit současné uspořádání ve městě za pomocí síly, tak by měla raději předpokládat, že každý Kurd bude město bránit se zbraní v ruce,“ varuje iráckou vládu před eskalací násilí prezident iráckého Kurdistánu Massoud Barzání.

Podle místního představitele Turkmenů Ali Mehdího spravují Kurdové město pořádně tvrdou rukou. „Jejich politiky připomínají postupy, které používal i Saddám Hussajn,“ tvrdí Mehdí pro server CNN a dodává, že před nedávným referendem o formální nezávislosti Kurdistánu byli obyvatelé města nuceni hlasovat pro „ano“.

Právě sektářské a občanské války jsou přitom jednou z možností, která mohly otrávit mezinárodní diplomatické úsilí Kurdů na vlastní stát. Zatím totiž, i díky prezidentu Barzánímu, vystupují jako prozápadně orientovaná síla milionů lidí, schopná formovat koalice s USA, bojovat proti Islámskému státu a přinášet stabilitu do regionu. I proto mají Kurdové ve světě své diplomatické mise a v hlavním městě iráckého Kurdistánu Arbílu je okolo dvaceti „ambasád“ světových zemí, které svému účelu slouží obsahem, nikoliv však zatím formou.

Do celé rovnice ohledně samostatnosti v iráckém Kurdistánu je třeba zapojit i Turecko, které se doma samo nelibě potýká s Kurdskými separatistickými tendencemi. Země s nejsilnější armádou v regionu se ve městském mixu Kurdů, Arabů, Turkmenů, křesťanů, sunnitů a šíitů postavila na stranu podle všeho utlačovaných Turkmenů. Podle tureckého ministra zahraničí se země nebude rozpakovat, aby vojensky zasáhla, pokud by její "Turkmenští bratři" byli v kirkúckém regionu dále napadáni.

Výhružky však podle všeho Kurdy v Kirkúku nezlomí, na riziko vojenského konfliktu s Ankarou a Bagdádem jsou připraveni. „Jsme jako žízniví, kteří potřebují vodu. Tak dlouho jsme toužili po vlastním státě, že se naší myšlenky nemůžeme vzdát,“ tvrdí důstojník Pešmergů Mohammed Youssef.

Jeho bratr ve zbrani Majeed mu přizvukuje. „Zatím pomáháme irácké armádě, protože máme společného nepřítele – Islámský stát. Podle našich velitelů s Irákem zatím nebojujeme, ale pokud nás napadnou, máme právo se bránit,“ říká.

Jasné je, že porážka Islámského státu v Iráku přinese do ulic země mnoho radostných tváří. Ty však brzy vystřídají rozpaky nad tím, jak se vyhnout další válce, nyní mezi Kurdy a Araby. 

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744