Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Trumpova první severokorejská výhra. Je chaotický génius, nebo sedá Kimovi na lep?

Trumpova první severokorejská výhra. Je chaotický génius, nebo sedá Kimovi na lep?

Americký prezident Donald Trump slaví první hmatatelný úspěch ve své neotřelé politice vůči severokorejskému režimu. Na půdu Spojených států se mu podařilo dostat tři americké občany, které komunistický režim léta věznil a posílal na nucené práce. V přímém přenosu jsme vystoupení čerstvě propuštěných z letadla mohli pozorovat i my v Česku. Na rozdíl od studenta Otto Warmbiera mohli jít po svých a mohli mluvit. Donald Trump se proto tímto diplomatickým úspěchem může krátce před plánovaným setkáním s Kim Čong-unem okázale chlubit a také to dělá. Pozdravit je v brzkých ranních hodinách přijel přímo na vojenskou základnu.

„Jsou to skvělí lidé a tohle je pro ně velký den,“ hlásal Trump po příletu trojice se svým typickým téměř dětinským nadšením. „Rádi bychom poděkovali Kim Čong-unovi,“ dodal vzápětí s tím, že opravdu věří, že paranoidní a léta od zbytku světa odříznutý vůdce KLDR chce něco změnit a přistoupí na denuklearizaci své země. Trump Kimův ústupek vnímá jako svou výhru, jako bod pro svůj tým před očekávaným klíčovým utkáním. Zdá se, že věří, že to byla právě jeho tvrdá slova, výhrůžky a sankce, které šéfa Severní Koreje přivedly buď k rozumu, nebo alespoň k jednacímu stolu.

720p 360p
Krutá KLDR

Dost pravděpodobně je to ale přesně to, čeho chtěl Kim Čong-un docílit. Jeho pověst vypočítavého politika nahrává interpretaci, že Trumpa dostal tam, kam chtěl. Kdyby trojici vězňů nepropustil, jen málokdo by uvěřil, že je jeho režim připravený jednat o narovnávání vztahů a míru. Takhle nechává vyniknout Trumpovu pýchu a zároveň staví sám sebe do role rozumného muže, který žene jednání dopředu a je ochotný dělat ústupky. Své pole pro nadcházející summit si Kim připravil skvěle. Ústupky teď totiž bude moct začít požadovat on.

Trump se nažral a Kim zůstal celý

Pro Kima to přitom bylo to nejjednodušší, co mohl udělat. Bylo by trochu naivní předpokládat, že mění svou taktiku a podléhá diplomatickým tlakům. Spíše jen taktizuje. Stojí před ním zásadní otázka zničení svého jaderného arzenálu a toto vstřícné gesto mu dává čas a výhodu. „Je to pozitivní krok. který mě ale nijak nepřekvapuje,“ hodnotí propuštění vězňů odbornice na severokorejský jaderný program Catherine Dillová. „Osvobození tří vězňů je mnohem jednodušší než vyjednávání složitého procesu denuklearizace.“

1080p 720p 360p
KLDR: jak vznikl hrozivý režim a proč se (ne)bát jaderného konfliktu

Otázkou také zůstává, jakou roli v přemístění Američanů hrál Trump. Podobnou žádost měl při jednání s KLDR také jihokorejský prezident Mun Če-in. Jeho šest zajatců ale režim dál drží, vyhovět se rozhodl jen Americe. Jestli proto, že cítil, že Američané potřebují ke společnému jednání větší jistoty, nebo je pro ně summit s Trumpem mnohem důležitější, jasné není. Jisté ale je, že Donald Trump z toho udělal mnohem větší mediální show, než by udělal Kimův jižní soused. Tu navíc stupňuje i oddalováním místa, kde by se summit USA a KLDR měl konat, šílenství novinářů vrcholí a očekávání roste. A to znovu nahrává Kimovi.

To, že bere jednání vážně, měla zřejmě demonstrovat i jeho už druhá cesta do Číny. Po letech soustředění se na vývoj jaderného programu se severokorejský lídr vrhá na půdu diplomatické šachovnice agresivně. Zmírnění dopadů sankcí, které škrtí jeho ekonomiku, je pro něj hlavní priorita, za kterou je, zdá se, ochotný slíbit téměř cokoliv.

To, jestli je ochotný pak tyto sliby dodržet, je ale jiný příběh. Chybí totiž zatím systém kontroly a přesvědčení, že se dá komunistickému a autoritářskému vůdci důvěřovat. Kim bude dost možná sázet hlavně na to, že si chce Trump připsat zásadní zářez v historii tím, že usmíří znesvářené národy a přivede nejtajemnějšího světového lídra mezi vysoké kruhy politiky a sáhne si k Nobelově ceně. Bude to ale také jen na Kimovi, jestli Trump naopak do dějin nevstoupí jako jeden z největších politiků naivek. 



 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1