Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Trumpův „zákaz imigrantů“ není první. Kdy USA zavřely hranice? Podívejte se na video INFO.CZ

720p480p360p240p

Donald Trump není první, kdo zakázal vybraným skupinám vstup na území Spojených států. Nařízení podobná současnému „protimuslimskému“ se v americké historii vyskytla už šestkrát.

Zákaz Číňanů

Prvním a zároveň nejdéle trvajícím zákonem omezujícím imigraci byl tzv. Zákaz vstupu Číňanům. V roce 1882 ho podepsal prezident Chester A. Arthur. Do USA podle něj nesměli po dobu deseti let přicestovat nekvalifikovaní ani kvalifikovaní čínští dělníci. Číňané také nesměli vlastnit nemovitosti a podnikat.

Zákon přišel jako reakce na vysokou nezaměstnanost. Jakkoliv Číňané pracovali především v těžebním průmyslu a rozhodně nebyli jedinou skupinou cizinců pracujících v Americe, stali se do jisté míry obětním beránkem tehdejších ekonomických a sociálních problémů v zemi. „Chinese Exclusion Act“ omezil i Číňany, kteří už v Americe žili. Nesměli žádat o občanství, a když chtěli z USA vycestovat, museli si opatřit zvláštní dokumenty, které jim umožňovaly návrat. „Zákaz Číňanů“ se nakonec prodlužoval až do poloviny druhé světové války, kdy se Čína stala americkým válečným spojencem. První legální čínští imigranti, tak vstoupili na americkou půdu až po vydání Magnusonova zákona v roce 1943. V některých amerických státech, ale Číňané nesměli vlastnit nemovitosti až do roku 1965.

Zákaz anarchistů

Anarchist Exclusion Act podepsal v roce 1903 prezident Theodore Roosevelt. Na území Spojených států zakazoval vstup všem, kteří mohli být považováni za politické extremisty. Roosevelt zákonem částečně reagoval na vraždu svého předchůdce Williama McKinleyho, kterého v roce 1901 zastřelil syn polských přistěhovalců. Poprvé v americké historii tak do země nesměli přistěhovalci kvůli politickému přesvědčení. Nový imigrační zákon vztáhnul zákaz vstupu do USA ještě na žebráky, epileptiky a obchodníky s prostitucí.

Židé za druhé světové války

Zpětně nejkontroverznější rozhodnutí v rámci imigračních zákazů učinil Rooseveltův jmenovec o 36 let později. Se stahujícími se válečnými mračny nad Evropou omezila americká administrativa počty víz pro německé Židy na 26 000 ročně. Podle odhadů historiků i tuto kvótu Spojené státy plnily po dobu války jen z 25 %. Prezident Franklin D. Roosevelt rozhodnutí obhajoval národními bezpečnostními zájmy a strachem z nacistických špiónů mezi uprchlíky z Německa. Asi nejznámější se v této souvislosti stala kauza lodi St. Louis. Na její palubu nastoupilo 13. května 1939 v Hamburku 937 cestujících. Kromě jediného všichni Židé. Když chtěla loď v červnu přistát u břehů Miami dostala zamítavou odpověď. Na dva urgentní telegramy nereagoval ani prezident Roosevelt a tak se 4. června 1939 musela St. Louis otočit a vrátit do Evropy. Víc než třetina cestujících pak nepřežila holokaust.

Zákaz komunistů

Další vlna strachu z přistěhovalců přišla se začátkem 50. let 20. století. Tentokrát se zákaz dotknul komunistů. Ti nejen, že nesměli do Ameriky přijet, ale mohli být ze země také deportováni v případě, že se prokázalo jejich členství v komunistické straně. Tzv. Vnitřní bezpečnostní zákon se v roce 1950 pokusil vetovat prezident Harry Truman, Kongres ho ale nakonec schválil. Části zákona zrušil Nejvyšší soud Spojených států až v roce 1993.

Zákaz Íránců

Íránci se na seznamu zakázaných přistěhovalců ocitli s Trumpovým nařízením už podruhé. Poprvé je Amerika odmítala v osmdesátých letech 20. století jako součást sankcí uvalených na Írán. Krize v americko-íránských vztazích přišla po íránské islámské revoluci, kdy 4. listopadu 1979 skupina studentů vnikla na americké velvyslanectví v Teheránu a zajala přes 60 zaměstnanců. Jako rukojmí je režim ajjatoláha Chomejního držel 444 dní.

Zákaz HIV pozitivních

V roce 1987 zakázaly Spojené státy vstup na své území HIV pozitivním a lidem nemocným AIDS. Důvodem byl především strach z šíření smrtelné choroby. V osmdesátých letech byl rozšířený názor, že se AIDS může přenášet fyzickým kontaktem. Nařízení zrušil v roce 2009 prezident Barack Obama.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744