Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Tunisko se bouří, blahobyt ani sedm let po revoluci nepřichází. Demokracie je slabá, ale žije

Tunisko se bouří, blahobyt ani sedm let po revoluci nepřichází. Demokracie je slabá, ale žije

Zřejmě osm set zatčených, bezmála stovka zraněných policistů při střetech s radikály. Sedm let po začátku Arabského jara v roce 2011 vyšli Tunisané opět do ulic, aby protestovali hlavně proti špatné ekonomické situaci. Aktivisté ale kritizují i úbytek svobody. Podobně jako nevládní organizace Freedom House, která snížila demokratický rating Tuniska navzdory konstatování, že jde o jedinou svobodnou arabskou zemi.

„V zemi panuje chudoba. Od revoluce se nezměnilo nic,“ postěžovala si stanici Al-Džazíra devětapadesátiletá Rašida, která se zúčastnila poklidné demonstrace. „Začínám mít dojem, že střední třída už v Tunisku neexistuje,“ dodává.

V Tunisku by opravdu mohlo být lépe. Ceny ročně rostou o desetinu. Loni kabinet přijal úsporná opatření a zvýšil daně z přidané hodnoty, aby vyhověl požadavkům Mezinárodního měnového fondu, který svoji půjčku ve výši bezmála 2,8 miliard dolarů (asi 60 miliard korun) podmínil snížením rozpočtového schodku. Ten od revolučního roku 2011 vzrostl z 39,2 na 60,6 procent HDP. Dinár ztratil ve stejné době vůči dolaru dvě pětiny své hodnoty.

Mladí nevidí perspektivu jako před revolucí

Mezi mladými nyní dosahuje nezaměstnanost až 35 procent. Což je v Tunisku symbolické i nebezpečné zároveň. Zoufalý čin šestadvacetiletého prodavače Muhammada Buazízího, který se v polovině prosince roku 2010 upálil před sídlem provinční vlády na protest proti špatným životním podmínkám, odstartoval celý proces známý jako Arabské jaro.

Tuniská vláda se teď snaží ukonejšit na 250 tisíc nejchudších tuniských rodin sociálními programy, na které vynaloží zhruba 170 milionů dinarů, tedy téměř půl druhé miliardy korun. Tím ale problém sotva vyřeší, spíše jen oddálí.

Nedostatek práce i perspektivy především v chudých příhraničních regionech vede mladé Tunisany k radikalizaci a odchodu do svaté války. Zhruba šest tisíc mladíků se přidalo k Islámskému státu, což je v přepočtu na obyvatele rekord.

Zemi vládne až příliš široká koalice

Ve volbách z roku 2014 fakticky zvítězily dvě strany: sekulární Hlas Tuniska (37,6 procenta hlasů) a islamistická, nebo snad již post-islamistická Strana obnovy (27,8 procenta). Obě formace se sešly v koalici zřejmě až příliš široké.

„Jejich spojenectví je od počátku slabé, navíc stále naleptávané nedůvěrou,“ píše badatel Jusúf Šaríf, který působí na americké Kolumbijské univerzitě. Podle něj se k opatrné spolupráci zavázaly jen elity, běžní členové partají dohodu nepřijali za svou. Dělí je ideologická propast.

Stoupenci Hlasu Tuniska volají po silném státu a nostalgicky vzpomínají na panování autokratického prezidenta Habíba Burghiby (vládl v letech 1957 až 1987), který v zemi prosadil Západem inspirovaná pravidla. Strany obrody vychází z islamistických představ, i když umírněných, a strana nejpozději v porevolučním období výslovně odmítla náboženské zřízení ve prospěch demokracie.

Tunisany ovšem netrápí ani tak ideologické rozbroje jako elitářství všech poslanců bez výjimky. Zákonodárci obou hlavních koaličních stran vcelku bez výhrad přijali výše zmíněné ekonomické reformy, aniž by o jejich nutnosti přesvědčili své voliče.

Demokracie má stále podporu

V loňském průzkumu se celých 86 procent Tunisanů vyjádřilo v tom smyslu, že demokracie je nejlepším systémem vlády. I když ve stejné době asi jen každý sedmý dotázaný označil tuniskou ekonomiku za fungující a devět desetin respondentů mělo za to, že společnost sužuje všudypřítomná korupce.

Nejnovější zpráva americké nevládní organizace Freedom House vytýká Tunisku další odklad místních voleb stejně jako návrat lidí spojených s předrevolučním režimem, kteří opět získávají vliv. Aktivistům vadí i nereformovaná policie. Přesto země v roce 2014 získala sekulární ústavu zaručující rovná práva žen a náboženskou svobodu.