Turecká pohostinnost končí. Nelegálně žijící syrští uprchlíci musí domů, zavelela vláda | info.cz

Články odjinud

Turecká pohostinnost končí. Nelegálně žijící syrští uprchlíci musí domů, zavelela vláda

Syřané, kteří žijí v Turecku načerno, čelí tlaku ze strany úřadů, zaměstnavatelů i majitelů nemovitostí. Mnozí z nich se po nucených deportacích bojí vycházet z domu, aby je úřady neposlaly zpět do válečné zóny. Část turecké veřejnosti si přitom myslí, že je čas na návrat.

Byl to velký příběh o lidskosti a solidaritě. Když přijel turecký prezident Recep Tayyip Erdogan do Evropy, nikdy se nezapomněl zmínit o tom, kolik syrských uprchlíků našlo v jeho zemi azyl. S tím, jak se turecká ekonomika zmítá v problémech, se ale pohostinnost pomalu vytrácí a léta živený mýtus o sympatiích a toleranci turecké společnosti k běžencům pomalu mizí.

Jen za poslední dva týdny vypověděly turecké úřady z Istanbulu přes 12 tisíc ilegálně pobývajících Syřanů. Více než patnácti stovkám obchodů vlastněných Syřany pak nařídily odstranění nápisů v arabštině. Vláda také chystá zátah proti formám zaměstnávajícím Syřany načerno. Právě v Istanbulu přitom žije Syřanů nejvíce – v 15milionové megapoli tvoří 3,7 procent obyvatel. V celém Turecku pak podle oficiálních statistik žije asi 3,6 milionů Syřanů.

Se zhoršující se ekonomikou se ale začal měnit i pohled Turků na Syřany a nespokojení obyvatelé ukazují prstem na vládu – právě ona otevřela v roce 2011 uprchlíkům hranice a zaručila se, že z humanitárních důvodů nebude posílat zpátky nikoho, kdo by se tomu bránil. Erdogan zároveň tuto politiku využíval jako zbraň proti režimu syrského diktátora Bašára Asada i jako nástroj, pomocí něhož lze tlačit na evropské spojence.

Pracovní místa, kriminalita, státní výdaje

Hlavním argumentem, který vyvolává nevoli proti syrským uprchlíkům, je to, že zabírají pracovní místa Turkům a snižují cenu práce. K tomu se přidává i kritika syrských zločineckých gangů a kriminalita jednotlivců – ve společnosti například kolují nepotvrzené pověsti o sexuálním obtěžování žen a dětí ze strany Syřanů.

Podle průzkumu citovaného serverem Al-Monitor si stále více Turků myslí, že Syřané představují pro jejich zemi druhý největší problém, prvním je špatný stav ekonomiky. Lidé navíc vnímají oba problémy jako vzájemně propojené.

Mnoha Turkům leží v žaludku i Erdoganův výrok, že jeho vláda utratila ve prospěch Syřanů na 40 miliard dolarů. Proč to neutratili za nás, ptají se. Zatímco ještě v únoru 2016 v průzkumu 28 procent Turků tvrdilo, že by nechtělo žít v jednom městě společně se Syřany, letos v červenci už stejný názor vyslovilo 60 procent dotázaných.

Dalším zdrojem zloby jsou pravidelné odjezdy Syřanů na muslimské náboženské svátky během postního měsíce ramadánu. Lidé si myslí, že když mohou Syřané navštěvovat své příbuzné doma, musí být už v Sýrii bezpečno, a měli by se tedy vrátit. „Pokud je všechno ok, proč se nevrátí?“ napsala známá komentátorka listu Habertuk Sevilay Yilmanová.

Další novinářka a obhájkyně lidských práv Banu Guvenová jí ale odporuje s tím, že lidé nejezdí domů za zábavou, ale potkat se s příbuznými, které neviděli několik let, a podívat se na své zničené domy. Na návštěvu prý navíc odjelo jen pár tisíc z více než tří milionů uprchlíků.

Mysleli si, že se brzy vrátí domů

Xenofobii vůči Syřanům mohla podnítit i vládní stále nacionalističtější rétorika před březnovými obecními volbami. Vládní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) tvoří navíc koalici právě s tureckými nacionalisty, kteří se na uprchlíky, ale i Kurdy nedívají právě přátelsky.

Mnozí v zemi neregistrovaní Syřané se tak v posledních týdnech bojí vycházet z domů, aby je nechytila policie a neposlala zpět do Turecka, zvláště do provincie Idlib, kde stále probíhají boje a kterou ovládají islamisté.

Salih Ali, který vede v přístavu Izmir Asociaci pro syrské uprchlíky, serveru Ahval vysvětlil, proč se mnozí Syřané v Turecku nepřihlásili k pobytu: „Většina Syřanů si na začátku myslela, že se v krátkém čase vrátí. Jsou tu i kulturní důvody. Romská populace v Sýrii například žila vždy stranou byrokracie a mimo oficiální statistiky.“

„V prvních měsících tady jsme já ani moje rodina ani nevybalovali kufry. Mysleli jsme si, že se kdykoliv vrátíme. Rád bych, ale ne za těchto okolností, ne doprostřed bombardování,“ řekl muž původem z Aleppa, jenž nyní žije v Izmiru. V přístavu, z něhož dříve vyrážely tisíce Syřanů do Evropy, nakonec zůstalo na 144 tisíc registrovaných uprchlíků. Od chvíle, kdy turecké úřady začaly s vracením nelegálních běženců, čelí Syřané tlaku od zaměstnavatelů, kteří je nutí déle pracovat, i od majitelů nemovitostí, jež jim zvyšují nájmy.

Život ve strachu, nebo riskantní cesta do Evropy

„Platíme nájem 800 lir (asi 3200 korun) měsíčně za jeden pokoj. Můj muž pracuje více než 12 hodin denně. Dávají nám ty nejhorší práce, ale věří také lži, že si Syřané žijí dobře,“ říká jedna z kurdských žen, která uprchla z města Afrín u turecko-syrských hranic. Zná už přitom čtyři kurdské rodiny, jež v poslední době deportovali z Istanbulu. „Jsme unavení z toho žít jako ve vězení. Nechceme, aby nás poslali zpátky doprostřed válečné zóny,“ obává se.

Syřané, kteří se bojí, že budou posláni do své vlasti, mohou buď pokračovat v riskantním životě v Turecku, nebo se vydat – jako předtím statisíce jejich krajanů – na nebezpečnou cestu do Evropy. „Existuje na to arabské přísloví – jsou dvě cesty, obě jsou plné bolesti,“ připomíná výše zmíněný advokát Ali.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud