Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Uprchlíci z Turecka nechtějí, Erdogan používá otevření hranic jako hrozbu, tvrdí bývalý poslanec

Uprchlíci z Turecka nechtějí, Erdogan používá otevření hranic jako hrozbu, tvrdí bývalý poslanec

Turecko použije uzavřenost svých hranic pro uprchlíky směřující co Evopy jako trumf při vyjednávání s Evropskou unií, tvrdí v rozhovoru pro INFO.CZ Suat Kınıklıoğlu, bývalý poslanec tureckého parlamentu a nynější analytik think-tanku Institut pro bezpečnostní a rozvojovou politiku, který se v Praze zúčastnil konference Forum 2000.

Jaká je současná situace v Turecku? Je již u konce zatýkání a represe v návaznosti na loňský nezdařený pokus o puč?

Ve dvou slovech: Chaos pokračuje. Ale většina lidí již byla obviněna, takže myslím, že zatýkání je již u konce. Stále se ale objevují jednotlivé incidenty, ne však již tak často. Ale samozřejmě je třeba si uvědomit současný stav, v návaznosti na pokus o puč bylo uvězněno přes 50 tisíc lidí. Tito lidé mají samozřejmě rodiny, pro které je to velmi traumatické. Pocit normálnosti v Turecku zkrátka zatím ještě není.

Myslíte, že vlny represí mohou pokračovat?

Jeden nikdy neví, stále je to do jisté míry chaotické a v takovém stavu se předpovědi dělají těžko. Ale myslím, že spíše ne. Většina lidí, kteří se identifikovali jako opozice, jsou již ve vězení.

Může vůbec v současném Turecku vzniknout silná opozice?  

Nevím, zda může, ale každopádně zde není. Neexistuje zde žádný silný vůdce, kterého by davy následovaly. Hlavní lídr je velmi slabý a hlavní opoziční strana není dobře organizovaná – a ani k tomu nemá prostředky. A to je problém. Vy totiž vůdce potřebujete lidi, kteří by strhli davy, artikulovali jejich představy. Absence silné opozice je velký problém, existuje tam mnoho roztříštěných skupin, ale nikdo, kdo by je sjednotil.

Svoboda médií je v Turecku rovněž velmi diskutabilní.

Ano, většina tradičních médií je kontrolována vládou. Ovšem jedna z dobrých věcí, které nám tato komplikovaná dobra přinesla, je vznik nových forem médií. Vzniklo například něco, co se nazývá Mediascope – formát internetové televize, který sestává z krátkých klipů, rozhovorů a debat. Tento formát je velmi oblíbený a je povzbudivé vidět kreativitu novinářů, kteří se i v tomto politickém prostředí orientují na nové formáty a jsou v tom úspěšní.

A jejich práce se dostává k lidem?

K omezenému publiku. Nevím, jak to je zde v České republice, ale v Turecku lidé nejsou ohledně sociálních médií až tolik angažovaní. Využívají je především studenti ve velkých městech, ale to hlavně proto, aby se družili a bavili, ne aby politicky agitovali. Lidé v Turecku se především hlavně dívají na televizi, to je jejich hlavní zdroj informací. Ale televize je pod silnou kontrolou vlády.

Samuel Huntington o Turecku hovoří jako o rozdělené zemi. Máte pocit, že se postupem času více dělí, nebo že se sjednocuje?

Je to těžké. V současné chvíli je Turecko velmi polarizované a rozervané. A to je stav, který brání dialogu a nahrává tomu, aby se jakékoliv téma změnilo v konfrontaci. A to Turky dále traumatizuje. Ale myslím, že se již objevují pozitivní náznaky toho, že lidé chápou, že současná situace není dobrá. Že potřebují nový přístup k politice a ke společnosti. Stále více konzervativních a mladých lidí rozumí tomu, že to, co zde máme nyní, je problematické a že už pro nás nefunguje. Řekl bych, že v Turecku probíhá hledání nějakého nového systému, paradigmatu, ale je to hledání je velmi dezorganizované. A proto potřebujeme kredibilní lidi, kteří by dokázali stavět mosty.

Tvrdíte, že se Turecko cítí odstrčené od evropského projektu, nicméně prezident Erdogan minulý týden prohlásil, že země již nechce být součástí EU. Přikládáte takovému prohlášení váhu?

Ne. Turci se stále chtějí stát součástí Evropské unie, jenže si nemyslí, že se tak někdy stane. Myslí, že je Evropská unie nechce. Přitom ale není nutně řešit model plného členství, je přeci možné najít vztah, kdy spolu oba celky nebojují, ale na určité úrovni spolupracují. A až v průběhu té spolupráce ten svůj vzájemný status definují. Jsem ale přesvědčen, že většina Turků do Evropské unie chce.

Je podle vás reálné, že by Turecko mohlo v budoucnu otevřít své hranice, aby se migranti dostali dále do Evropy?

Nesmysl. Je to podle mě krajně nepravděpodobné. Možná, že to Turecko bude používat jako vyjednávací argument, ale nikdy se neodhodlá to uskutečnit. V Turecku vláda k uprchlíkům hovoří v tom smyslu, že tato země je pro migranty skvělá, že není jako Západ. Turecko jim ukazuje soustrast a vřelé přijetí. A poté, co praktikujete takovouto politiku, tak nemůžete ty migranty naložit do autobusů a poslat na Západ. Mnoho Syřanů, kteří tam žijí, navíc už mají práci, jsou socializovaní a integrovaní. Takže si vůbec nejsem jistý, že by ti lidé chtěli vůbec do Evropy pokračovat. Pro ně je Turecko i bližší prostředí.

Jak myslíte, že Turecko zareaguje ve chvíli, když v sousedním Iráku vyhlásí Kurdové nezávislost?

Předpokládám, že tam budou nějaké ekonomické sankce, možná částečné uzavření hranic. Ale kurdská ekonomika je na Turecku velmi závislá, Turecko jim dodává elektřinu, skrze Turecko přicházejí investice, takže možností je opravdu hodně. Ale já myslím, že obě strany nakonec dojdou k nějakému přijatelnému řešení. Myslím, že ta původní turecká reakce byla poněkud přehnaná a byla směřovaná spíše k vlastním občanům, než vstříc iráckým Kurdům.

A turecká podpora izolovaného Kataru podle vás vydrží?

Ano, myslím, že podpora bude pokračovat. Obě země totiž mají velmi blízké vztahy, Katar investoval hodně peněz do turecké ekonomiky, Turci tam mají naopak vojenskou základnu. Je ale dobře, že tato krize je v současnosti poněkud utichá, že už to není otázka číslo jedna.

Na druhé straně Turecko koordinuje své kroky v Sýrii právě se Saúdskou Arábií, která s blokádou Kataru začala. Dává to smysl?

Moc ne, státy zkrátka drobí svou zahraniční politiku. Turecko a Írán jsou velmi konfrontační ohledně Sýrie, ale spolupracují proti Kurdům. A Turecko a Saúdská Arábie spolupracují v Sýrii, ale jdou proti sobě ohledně Kataru. Takže zahraniční politika blízkovýchodních zemí je rozdělena podle tématu. Sice to není etické, občas to ani nedává smysl, přesto je to realita.

Co to znamená pro spojence těch zemí?

Takovýto přístup ničí kredibilitu té dané země. A to je také jeden z problémů Turecka. Že už není tak předvídatelné – ať pro spojence, nebo pro nepřítele. Už zkrátka nevíte. Nejdříve spolupracuje se Saúdskou Arábií, pak s Íránem, Katarem. Už se v tom nevyznáte. A takový přístup není zahraniční politice dobrý, vaši spojenci chtějí vědět, s čím mohou počítat. Já osobně toto nepodporuji, myslím, že Turecko by mělo být lépe čitelné.

Co myslíte, že se musí změnit, aby se Turecko opět dostalo na cestu k demokracii a k Evropské unii?

Musíme se především vrátit k vládě práva, k opětovné nezávislosti soudní moci a hlavně potřebujeme férové a všeobecné volby. To jsou tři základní pilíře. A myslím, že Turecko potřebuje nějaký čas, aby se navrátilo k normálu. Jakmile toho dosáhneme, tak můžeme přemýšlet, jaký vztah chceme mít s Evropskou unií. 

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744