Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Uvnitř úřadu, který prověřuje uprchlíky: Jak funguje analýza řeči a v čem migranti často lžou

Uvnitř úřadu, který prověřuje uprchlíky: Jak funguje analýza řeči a v čem migranti často lžou

Angelu Merkelovou její odpůrci mnohdy kritizují za to, že umožnila do země přístup tisícům uprchlíků. Německo ale nepřijímá každého, kdo o azyl požádá, ačkoli to tak z některých zpráv na dezinformačních serverech může vypadat. Odhalit mezi uprchlíky ekonomické migranty, ale i zločince hledající novou identitu, umožňuje Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky (BAMF), který sídlí v Norimberku. Při svých až detektivních technikách používají zdejší inspektoři i moderní technologie, které dokáží odhalit lži a nesrovnalosti ve výpovědích migrantů. Reportér amerického magazínu The Atlantic se jako jeden z mála mohl podívat, jak proces ověřování uprchlického statusu na úřadě funguje.

Uprchlická krize vrcholila v letech 2015 a 2016. Válka na Blízkém východě a nepokoje v Africe donutily k emigraci miliony lidí, zhruba milion přijalo Německo. Uprchlíci, kteří zde žádají o azyl musí projít procedurou, která potvrdí, zda na něj mají právo. Až 80 % příchozích totiž dle reportéra The Atlantic nemá pas, který by mohl dokázat jejich věk a národnost.

Inspektoři BAMF tak využívají různé techniky, aby mohli prověřit příběhy těch, kteří tvrdí, že v jejich zemi jim hrozí týrání nebo smrt, a proto požadují azyl. Jednou z nich je prosté dotazování uprchlíka, který tvrdí, že pochází například z nějakého syrského města. Úředníci se ho proto ptají, jak město vypadá, zda v něm jezdí vlaky, jak vypadá radnice, nebo zda a kde je ve městě McDonald’s. Přestože většina zaměstnanců v místech pravděpodobně nikdy nebyla, porovnávají odpovědi žadatelů se známými informacemi a už podobné vyptávání může odhalit první díry v jejich příběhu o útěku z války.

Dalším způsobem je analýza dostupných informací. Přestože člověk žádající o azyl nemá většinou žádné osobní doklady, úředníci naskenují jeho obličej do databáze, která jej dokáže porovnat s dalšími fotografiemi například z mezinárodních letišť, kde cestující procházejí kontrolou. Pokud se nalezne nějaká shoda, dá se mnohdy dopátrat, kdo skutečně žadatel je a zda je jeho verze vyprávění pravdivá. S jakými databázemi BAMF spolupracuje, ale pochopitelně nechce přímo uvádět.

Velká část migrantů má u sebe mobilní telefon, protože jim dokáže i na dlouhé cestě za svobodou poskytnout alespoň základní přehled o aktuální situaci a je to mnohdy jediný prostředek, díky kterému se mohou spojit jak s rodinou ve své rodné zemi, tak například s příbuznými, kteří už žijí v Evropě. BAMF má pravomoc žadatelům telefony krátkodobě zabavit a díky jejich záznamům zjistit, zda výpověď žadatele souhlasí. Úřad údajně neskenuje zprávy uživatelů, ale zjišťuje, zda se telefon, který se pohyboval se svým majitelem, objevoval na těch místech, kde se měl žadatel vyskytovat. Pokud například tvrdí, že strávil měsíc v uprchlickém táboře v Turecku, ale podle mobilu ten čas trávil v Jemenu, bude muset tuto nesrovnalost vysvětlit.

K posuzování žádostí pomáhá úředníkům také umělá inteligence. Uprchlíkům předají telefon a řeknou jim, aby do něj několik minut mluvili svým mateřským jazykem. Aplikace, která hovor vyslechne, následně dokáže rozklíčovat, zda je žadatel skutečně rodilý mluvčí, nebo se snaží předstírat akcent, kterým maskuje svůj skutečný původ. Reportér magazínu The Atlantic si tento proces mohl také vyzkoušet, ale výsledky ho poměrně nemile překvapily. Když mluvil anglicky, odhadla ho umělá inteligence správně na rodilého Američana. Když popisoval něco v egyptské arabštině, kterou ovládá, aplikace uvedla, že ze 72 % nelze jeho řeč rozeznat, ale z 8 % je to pravděpodobně Vietnamec a z 6 % Američan. Reportér ale vietnamsky ani neuměl a je tak zřejmé, že tato AI dělá také chyby.

Nejvíce žádostí o azyl v historii posuzoval BAMF v minulém roce - téměř 700 tisíc. Úřad musel narychlo školit nové zaměstnance, aby tento nápor zvládl a čekací lhůty na prověření se neprotahovaly na nekonečné měsíce. Zaměstnanci navíc v několika případech museli získat také psychologickou podporu, protože na ně dolehlo mnohačetné vyprávění o vraždách dětí a znásilňování žen.

Zhruba třetinu žádostí o azyl nakonec úředníci zamítají. Pro pravicové politiky je to málo a obviňují úřad z “vítačství”. Pro jiné levicové zákonodárce je zase BAMF organizací, která složitými stresujícími procesy upírá ochranu těm, kteří ji potřebují.

Ani třetina odmítnutých žadatelů se ale často nevzdává. Někteří prý požádají o ochranu znovu. Často s jiným jménem a jiným příběhem a doufají, že tentokrát to vyjde. Asi třetina z odmítnutých pak zkouší ještě odvolání u soudu. Finální verdikty padají většinou nyní, nebo o nich soudci rozhodli v několika předchozích měsících. Někteří uprchlíci mohou zůstat, jiným soud pomyslně vystaví jednosměrnou jízdenku domů i napříč tvrzením, že je v jejich rodné zemi čeká mučení a smrt.

Množství uprchlíků se v roce 2016 oproti předchozímu roku snížilo více než o polovinu. Podle dat Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) přeplul přes moře v roce 2015 asi milion migrantů, v dalším roce to bylo něco přes 360 tisíc. Za první tři měsíce letošního roku se pak do Evropy dostalo asi 172 tisíc lidí, kteří hledají nový domov.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1