V Rusku jsou oslavováni ti, kteří mučí nevinné. Lidé z FSB jsou ale beztrestní, říká ruský novinář | info.cz

Články odjinud

V Rusku jsou oslavováni ti, kteří mučí nevinné. Lidé z FSB jsou ale beztrestní, říká ruský novinář

„Ty nejhorší věci, o kterých je podle mě nutné neustále psát, jsou případy mučení, ke kterému dochází v ruských věznicích a ze strany tajných služeb či policistů… Pokud se mučení dopustí obyčejný policista, je šance dosáhnout spravedlnosti a poslat takového policistu do vězení. V případě příslušníka FSB to je ale nereálné – ti jsou naprosto beztrestní,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ mladý ruský novinář Egor Skovoroda, který přijel do Prahy na pozvání pořadatelů festivalu Jeden svět. Jak vláda v Kremlu omezuje svobodu slova a co považuje za největší problém současného Ruska?

Jak jste se dostal do magazínu MediaZona, který před pěti lety zakládaly dvě členky Pussy Riot Marija Aljochinová a Naděžda Tolokonnikovová?

Marija a Naděžda chtěly původně založit menší organizaci, která se bude zabývat ochranou práv zatčených žen v Rusku. Hledaly proto člověka, který by jim s jejím založením poradil, a pozvaly si mého kamaráda Sergeje Smirnova, který dnes působí jako šéfredaktor MediaZony. Společně jsme si pak řekli, že založit webové stránky není až tak zajímavé a bylo by lepší pokusit se vytvořit nějaké malé médium, kde by se psalo především o problému ruského soudnictví. 

Kdo je Egor Skovoroda?
Egor Skovoroda je mladý ruský novinář z nezávislého magazínu MediaZona, který zakládaly dvě členky Pussy Riot. Věnuje se především zpolitizovaným procesům v Rusku. Je také ochotníkem v dokumentárním divadle Teatr.doc, které je v Rusku i jinde proslulé tím, že se pouští do kontroverzních témat.

Zpočátku jsme byli v redakci jen ve čtyřech, postupně jsme se ale začali rozrůstat a dnes je nás asi patnáct. To sice stále není moc, postupně jsme ale začali rozšiřovat i záběr témat. Zpočátku jsme psali hlavně o tom, jak v Rusku fungují soudy, policie a věznice, teď se ale snažíme psát celkově o nespravedlnosti. Většinou to jsou velice smutné věci.

V MediaZoně se tedy věnujete především zpolitizovaným procesům a stavu justice v Rusku. Jaký případ, o kterém jste psal, vás zasáhl nejvíc?

Ty nejhorší věci, o kterých je podle mě nutné neustále psát, jsou případy mučení, ke kterému dochází v ruských věznicích a ze strany tajných služeb či policistů. V poslední době často přemýšlím o tom, jestli je takových případů v Rusku stále víc a víc, nebo – a tahle teorie se mi líbí víc – jestli tomu společnost začíná věnovat větší pozornost. Mluví se o tom čím dál víc, proto možná vzniká dojem, že se případy mučení stále násobí.

V současnosti nejvíc aktuální je soudní případ mladých antifašistů a aktivistů z nejrůznějších měst v Rusku, kteří jsou obviněni z vytvoření teroristické organizace. Neexistují přitom žádné reálné důkazy o tom, že by jejich obvinění stálo na reálných základech – kromě jejich přiznání, která z nich ale dostali silou a mučením. To je asi největší příběh, kterým se v poslední době hodně zabýváme. Mučila je tajná služba FSB, což celý případ komplikuje. Pokud se totiž mučení dopustí obyčejný policista, je šance dosáhnout spravedlnosti a poslat takového policistu do vězení. V případě příslušníka FSB to je ale nereálné – ti jsou naprosto beztrestní.

Proč se úřady zaměřili právě na tyto mladé lidi?

FSB mučí každého, koho považuje za teroristu – nezávisle na tom, jak podložená jsou taková podezření. A proč se zaměřili právě na ně? Vysvětlení je srozumitelnější spíš pro ruskou společnost. Jsou to mladí lidé, studenti, jsou vzdělaní a žijí v centrálním Rusku. Často jsou ale mučeni také lidi z Kavkazu nebo migranti ze střední Asie. Obecně to jsou lidé, proti kterým má společnost nejrůznější předsudky. Předpokládá se tedy, že se veřejnosti vlastně ani nebude chtít uvažovat nad tím, kde je pravda a co se doopravdy stalo.

Byl jste kvůli své práci vy sám někdy terčem nátlaku ze strany úřadů?

Já naštěstí ne. V roce 2016 jsme se ale stali terčem útoku v Čečensku, kde jsme byli s výborem proti mučení a dalšími novináři a ochránci lidských práv. Někdo tehdy zapálil náš mikrobus, nás zmlátili a ukradli nám techniku. Možná to lze těžko nazvat útlakem ze strany státních institucí, i když není pochyb o tom, že ti, kteří nás napadli, byli napojení na čečenskou vládu. Určitě to souviselo s tím, co jsme na místě dělali – psali jsme totiž o lidech, kteří se stali obětmi mučení.

Čím si vysvětlujete to, že MediaZona, která jistě není vládě zrovna pohodlná, není terčem většího nátlaku ze strany úřadů či vládních institucí?

Ruská vláda se celkově snaží nezávislou ruskou žurnalistiku ignorovat, protože okruh lidí, kteří se tím zabývají, je velmi malý a dosah těchto zpráv je ve srovnání s televizními kanály zanedbatelný. V posledních letech proto ruská vláda pochopila, že přímé útoky, represe nebo žaloby namířené proti novinářům nejsou pro její image zrovna výhodné. Pokud ale začne mít nějaký konkrétní list nebo zpravodajský server velký vliv, snaží se ho ruské úřady zničit. Většinou to probíhá tak, že se médium snaží přeprodat loajálním lidem, kteří pak obmění redaktory a zavedou vnitřní cenzuru. Takové médium už nepíše nic, co vláda v Kremlu nechce vidět.

Do vězení za pouhý status na Facebooku

Můžete popsat, jak přesně je nezávislá žurnalistika v Rusku potlačovaná?

Stává se například, že se v televizi objeví propaganda namířená proti konkrétnímu novináři. Především jsou ale přijímány zákony, které můžeme rozhodně označit za represivní vůči médiím. Jistě jste slyšela o dohledovém úřadu Roskomnadzor, který působí jako dozor nad internetovým obsahem. Díky tomuto zákonu je velice jednoduché stránky pod smyšlenou záminkou zablokovat. Nevyužívá se sice jako přímý nástroj policejní cenzury, kdy je stránka zablokovaná jen proto, že napsala něco nehezkého o Putinovi, ale pokud to bude nutné, dá se tento mechanismus využít téměř na cokoliv.

V poslední době se navíc šíří soudní případy namířené také proti obyčejným Rusům jen proto, že napsali na sociální sítě něco, co je považováno za extremistické. Tím ale úřady zašly až příliš daleko. Za pouhý status na sociální síti VKontakte, což je ruská obdoba Facebooku, bylo poměrně dost lidí odsouzeno k odnětí svobody, zákon byl proto trochu pozměněn.

Namísto toho ale úřady začaly víc využívat zákon o terorismu a já mám strach, že se tento paragraf bude svévolně využívat stále častěji – především proti aktivistům a žurnalistům. Kvůli schvalování terorismus byla před nedávnem podána žaloba například na jednu novinářku ze západního Ruska, která v rozhlase mluvila o radikalizaci mládeže. V pořadu uvedla, že se podle ní mladí Rusové radikalizují hlavně proto, že nemají žádné vyhlídky. Jen kvůli tomu byla obviněna ze schvalování terorismu. To je jednoznačný tlak na média.

Co říkáte na zákon zakazující fake news, který byl před nedávnem schválen Státní dumou?

Je to samozřejmě další hloupý zákon, který duma přijala. Není v něm přesně definováno, co „fake news“ vlastně znamená, za falešnou zprávu se tak bude moct označit všechno možné. Jak se ale bude uplatňovat v praxi, se teprve ukáže. V Rusku máme opravdu hodně represivních zákonů namířených proti svobodě slova, které se případ od případu vykládají jinak.

Před nedávnem byl navíc přijat další podobně hloupý zákon, který zakazuje hanobení představitelů státní moci na internetu. Pokud tedy napíšete o nějakém úředníkovi něco nepěkného, mohou vás zatknout nebo vám dát pokutu. Dokážu si představit, jak se asi bude takový zákon uplatňovat, protože podobných nadávek se na sociálních sítích denně objevují miliony. Samozřejmě není možné ten paragraf uplatnit na všechny, dá se tedy čekat, že budou vybírat jen některé. Zaměřovat se budou opět na aktivisty, novináře a ochránce práv.

Pokud se vrátíme k MediaZoně. Kdo jsou její čtenáři? Jsou to hlavně Rusové, nebo čtou magazín i lidé v zahraničí?

Většina čtenářů pochází z Ruska, MediaZonu ale čtou lidé i v dalších zemích. Asi nejvíc na Ukrajině, v Německu a možná také ve Spojených státech. To je ale mnohem menší část. Musím říct, že těch čtenářů nemáme tolik – je to asi milion lidí za měsíc. Věkové kategorie jsou zastoupeny asi více méně rovnoměrně, většinou to jsou ale lidé z velkých měst a především z Moskvy, přestože se snažíme psát o všech ruských regionech. Obecně jde ale o čtenáře, kteří sami uvažují kriticky. Myslím, že většinou to jsou lidé, kteří se podílejí na protestech a podobných mítincích, proto vyhledávají právě naše zpravodajství.

Kromě politického pronásledování píšete také o ruském neonacismu. Jak velký problém dnes v Rusku představují podobné radikální skupiny?

Problém s neonacisty byl v Rusku hodně aktuální zhruba před deseti lety. Tehdy byli neonacisté opravdu silní – často pořádali mítinky a některé skupiny dokonce zabíjely migranty nebo politické protivníky, oběťmi se však stávali také novináři nebo soudci. Začátkem tisíciletí ale počet těchto vražd stoupnul natolik, že už vláda nemohla tyto radikální skupiny přehlížet.

Mnozí z nich se tak kolem roku 2012 dostali do vězení, a když začala válka na Ukrajině, hodně ultrapravičáků tam odjelo bojovat – jak na straně ukrajinské armády, tak na straně separatistických republik. Kolem roku 2014 navíc začal být politický aktivismus v Rusku terčem silných represí – nezávisle na tom, zda šlo o pravicové a levicové skupiny nebo liberály. Dnes už se proto nedá říct, že by byl neonacismus v Rusku na vzestupu. Stále tu sice menší party jsou, ale už je to mnohem menší problém než před deseti lety.  Já se o ně stále ještě zajímám, ale vím, že psát o nich není tolik zajímavé – kolem neonacistů se toho děje málo a to je moc dobře.

V Rusku jsou oslavováni lidé, kteří mučí nevinné

Do Prahy přijíždíte na pozvání pořadatelů festivalu Jeden svět s dokumentárním divadlem Teatr.doc, ve kterém také hrajete. Můžete popsat hru, se kterou jste do Prahy přijel? O čem je?

O mučení. Je to dokumentární hra, která vychází z příběhů těch mladých lidí, o kterých jsem mluvil na začátku. Vláda jim říká teroristická organizace „Síť“ a právě jejich svědectví je základem celého představení.

Důležitá je možná ještě jedna věc – celá hra je dána do kontextu ruského kalendáře státních svátků, do kterého jsou zasazená právě data jejich mučení. V jisté chvíli jsme totiž zjistili, že podle ruského kalendáře je snad každý třetí den oslavou policejních, vojenských a bezpečnostních složek. Máme například „den policisty“, „den čekisty“ nebo „den kynologa ministerstva vnitra“.

Den kynologa – to opravdu existuje?

Ano, jako je den žen, tak je i den kynologa nebo také den vzniku vězeňské služby. A když se pak člověk zamyslí nad tím, koho tyto svátky oslavují a že se právě tito lidé podílejí na mučení a krutém zacházení nevinných lidí, vyvolává to přinejmenším nehezké pocity. Prostřednictvím divadelního představení jsme tak chtěli lidem přiblížit problém mučení lidí v Rusku. To jsou věci, o kterých obvykle píšu jako novinář, Teatr.doc se ale rozhodl ukázat tuto realitu trochu jinak.

Kde už jste hru představili?

V řadě ruských měst – například v Moskvě, Petrohradě, Novosibirsku a také v ukrajinském Kyjevě. A teď v Praze.

S jakou reakcí publika jste se zatím setkali?

Nedá se říct, že by se divákům tak těžká věc líbila, myslím ale, že díky představení se dokážou do oběti mučení vcítit a zjistit, jak je to kruté. Obvykle se po představení snažíme vést diskusi a je vidět, že pro lidi je něco takového těžké vstřebat, chápou ale, že to je důležité a chtějí se dozvědět víc. Někteří si dokonce uvědomí, že by chtěli nějak pomoct. Naším cílem je ale hlavně dostat se divákům do podvědomí, a to se podařilo.

Můžete na závěr rozhovoru zhodnotit, co vy osobně považujete za největší problém současného Ruska?

To, že instituce, které tam formálně existují – soudy, policie a podobně – nefungují nezávisle a pokud má člověk problém, nemá se na koho obrátit. Máte tak jen minimální naději, že soud rozhodne spravedlivě.

Musím ale říct, že v posledním půlroce se v Rusku rozšířila možnost využívat přísedící u soudu. Těch je většinou kolem šesti až dvanácti a jsou vybíráni mezi obyčejnými lidmi – je to něco jako porota. Na konci řízení pak vynesou rozsudek, jestli je člověk vinen, nebo nevinen. Na rozdíl od soudců ale nemají vazby na vyšetřovatele a policii, mohou tedy rozhodnout nezávisle podle toho, co jim přijde správné. To je pro policisty a vyšetřovatelé velký problém. Přísedící totiž vidí, že je souzený člověk nevinný nebo že byl policisty vybrán zcela náhodně.

Když každý den sledujete, co se v Rusku děje, nepřemýšlíte někdy nad tím odstěhovat se pryč?

To bych nechtěl. Psát o Rusku, když tam nežijete, by bylo opravdu těžké. Člověk přestane chápat, co se v zemi děje, je odtržený a začne přemýšlet trochu jinak. Takže pokud mi nebude hrozit nějaké bezprostřední nebezpečí, jako je vězení, a dokud se budu zabývat novinařinou, nechtěl bych z Ruska odjíždět. Mám Rusko a Moskvu rád. Chci být tam a snažit se dělat všechno pro to, aby se situace alespoň trochu zlepšila.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud