„Velký Texasan“ Lyndon Johnson patří k nejtragičtějším prezidentům americké historie | info.cz

Články odjinud

„Velký Texasan“ Lyndon Johnson patří k nejtragičtějším prezidentům americké historie

„Velký Texasan“ Lyndon Johnson patří k nejtragičtějším prezidentům americké historie
 

Demokrat Lyndon Baines Johnson (1908–1973; v úřadu v letech 1963–1969) složil, naprosto unikátně (jako šestatřicátý v pořadí) prezidentskou přísahu na palubě letadla Air Force One krátce po zavraždění svého předchůdce Johna Fitzgeralda Kennedyho v listopadu 1963. V následujících letech se jako hlava státu pokusil realizovat dost možná nejambicióznější reformu americké společnosti ve 20. a 21. století vůbec (projekt tzv. Velké společnosti – The Great Society) a zčásti v tom dokonce uspěl. Jeho pověst i politickou kariéru nicméně fatálně zničila Vietnamská válka, třebaže nebyl tím, kdo si ji přál a kdo ji rozpoutal. Právě kvůli ní se ale na sklonku svého působení v Bílém domě stal jedním z nejnenáviděnějších prezidentů a – současně – jednou z nejtragičtějších postav moderních amerických dějin.

Johnson se narodil 27. srpna 1908 ve zbožné, skromné rodině na malé farmě poblíž texaského městečka Stonewall, v němž také – mimochodem, tentokrát už na svém velkém ranči – o necelých pětašedesát let později zemřel. Na to, že pocházel z tohoto jižního státu s „velkou historií“ a specifickou bohatou kulturou, byl celý život hrdý. Jeho vzdělání zcela odpovídalo prostředí, v němž vyrůstal – malý, respektive mladý Lyndon absolvoval nejprve Johnson City High School (pojmenovanou po něm samotném v roce 1963) a poté Southwest Texas State Teachers College, dnešní Texas State University v San Marcosu (kde působil též jako editor školních novin The College Star), i obzorům, kam tehdy, jako student, přivydělávající si „kantořinou“ na střední škole, dohlédl.

K politice „přičichl“ Johnson již ve dvaadvaceti letech, v roce 1930, kdy pomáhal v předvolební kampani senátorovi za stát Texas Wellymu Kennonovi Hopkinsovi, jenž jej o rok později „za odměnu“ doporučil coby asistenta Richardu Mifflinu Klebergovi, který zastupoval Texas ve Sněmovně reprezentantů amerického Kongresu. Po vítězství Franklina Delana Roosevelta v prezidentských volbách na podzim 1932 se Johnson stal jeho vášnivým stoupencem a tato oddanost mu vydržela mnoho let. V téže době se také oženil – jeho manželkou se stala inteligentní Claudia Alta Taylorová, pocházející rovněž z Texasu, s níž měl budoucí prezident dvě dcery – Lindu Bird a Lucy Baines a která jej provázela životem (navzdory jeho četným milostným aférám) až do své smrti v roce 1969.

V roce 1935 byl Johnson jmenován šéfem texaské National Youth Administration, organizace, jež měla pomáhat mladým lidem ohroženým Velkou hospodářskou krizí. Odtud už byl k velké politice jen malý krůček. LBJ, jak začínal být Johnson znám, jej učinil o dva roky později, roku 1937, kdy po smrti dlouholetého texaského kongresmana Jamese P. Buchanana uspěl ve volbách do Sněmovny reprezentantů. O čtyři roky později nicméně jeho rychlý vzestup zastavila těsná porážka v boji o Senát s texaským guvernérem Wilbertem Leem „Pappym“ O´Danielem. Johnson léčil zklamání službou v armádě, jednak na území USA, jednak v Pacifiku (mimo jiné v obavách z toho, aby mu v budoucnu nemohl nikdo vyčíst, že se vyhýbal válce), „kennedyovský“ hrdina se z něj ale navzdory několika vyznamenáním nestal.

Po návratu z války v roce 1942 se Johnson zapojil do práce v Kongresu, krůček za krůčkem získával zkušenosti i cenné spojence a čekal na příležitost. Ta přišla „až“ v roce 1948, kdy LBJ vyhrál zřejmě nejdramatičtější a nejtěsnější volby do Senátu v jeho historii; „slavným poraženým“ o pouhých 87 z 988 295 hlasů byl bývalý texaský guvernér Coke Robert Stevenson; LBJ v těchto volbách poprvé projevil neobyčejnou dravost, bezohlednost i politický talent, třebaže to byl jiný talent, než jakým disponoval jeho budoucí protihráč a šéf John Fitzgerald Kennedy. Právě jako senátor, mimo jiné jako vůdce demokratické menšiny a poté i většiny na Kapitolu, si Johnson získal vynikající renomé, jež ho provázelo až do konce života – ostatní jej vnímali jako nejlepšího znalce a nejefektivnějšího vyjednavače v moderních dějinách této instituce. Cesta k boji o Bílý dům byla otevřená.

V roce 1960 Johnson ještě neuspěl – do cesty se mu postavil již zmíněný „fenomén JFK“. Johnsonovi nepomohlo k vítězství v demokratických primárkách ani spojenectví s bývalým dvojnásobným kandidátem na hlavu státu Adaiem Ewingem Stevensonem a s budoucím uchazečem o nejvyšší politický úřad v zemi Hubertem Horatiem Humphreyem, ani neustálé poukazování na Kennedyho mládí, nezkušenost, katolicismus, špatný zdravotní stav atd. „Vycházející hvězda jménem Jack“ díky svému charismatu a otcovým penězům nakonec všechny ostatní kandidáty zastínila a v listopadovém klání těsně udolala i Eisenhowerova viceprezidenta, republikána Richarda Milhouse Nixona. Nabídka „Kennedyho klanu“ na viceprezidentský post (vyslovená s nadějí, že ji nepřijme) byla sice hořká, Johnson ji ale akceptoval, neboť jej udržela v nejvyšší politice a kromě toho v sobě skrývala „jistý potenciál“.

Viceprezidentská léta 1961–1963 nepatřila v Johnsonově životě k těm, na něž by rád vzpomínal. Bratři Kennedyové jej bez ohledu na to, že se formálně jednalo o druhého nejmocnějšího muže v zemi, odstavili nemilosrdně do pozadí; zejména vztah ministra spravedlnosti Roberta Kennedyho k LBJ byl téměř urážlivý. Zavraždění JFK v listopadu 1963 však znamenalo, že se „potenciál“ viceprezidentského úřadu projevil naplno: Johnson se stal z hodiny na hodinu hlavou státu. Na naplňování jeho politických vizí – vytvoření „sociálně soudržné společnosti“ („válka proti chudobě“ a výše zmíněná Great Society), příprava nového zákona o občanských právech včetně zrovnoprávnění Afroameričanů (nový zákon o přistěhovalectví, snížení vysokého státního dluhu, příprava nového, ambiciózního vesmírného programu atd. – nicméně prozatím docházelo pouze zčásti, primárně totiž musel obhájit svůj post ve volbách.

Prezidentská kampaň z roku 1964 byla nervózní, zčásti již ovlivněná Vietnamskou válkou a pozvolna nastupující generační vzpourou mladých lidí (ve spojení s hnutím „květinových dětí“ – hippies). Johnson vsadil chytře na umírněnost, na úctu k „odkazu zesnulého Kennedyho“ (třebaže jeho rodinou pohrdal a většinu jeho ministrů si ponechal pouze proto, že přeceňoval jejich intelektuální schopnosti, a protože měl pocit, že mu to může politicky prospět), na svoji pověst zkušeného zákonodárce a – výhledově – reformátora společnosti. Připočteme-li k tomu radiální slovník jeho protikandidáta, republikánského senátora Barryho Morrise Goldwatera, není se co divit, že výsledek voleb byl jednoznačný (Johnson získal více než 61 % voličských hlasů oproti 38 % pro Goldwatera, 44 států (+ Washington, DC) oproti 6 Goldwaterovým a 486 proti 52 volitelům). Počínaje listopadem 1964 tak dosáhl legitimity, kterou jako viceprezident dosluhující za Kennedyho zoufale postrádal, a byl připraven vykonat „velké věci“.

Vietnamská noční můra

Léta 1965–1969 se ale ve skutečnosti stala pro Johnsona „noční můrou“ s již zmíněným jménem Vietnam. Úspěchy, jichž v daných letech dosáhl, například prosazení už zmíněného zákona o imigraci a o získání státní příslušnosti z roku 1965 (Immigration and Nationality Act of 1965), jenž rušil etnické kvóty a jakákoli rasová omezení na přistěhovalectví do země, či podstatný pokrok při desegregaci společnosti se ve srovnání se stále více nenáviděnou válkou zdály být téměř nepodstatné. Sílící útoky severovietnamských komunistů na jižní část země ve snaze dosáhnout jejího sjednocení pod nadvládou Hanoje nakonec Washington přiměly k rozsáhlému vojenskému angažmá, jehož součástí byla vyčerpávající válka s velkým počtem obětí a také rozhodnutí, která americká veřejnost stále častěji a hlasitěji kritizovala (například dlouhotrvající letecké bombardování severního Vietnamu, tzv. operace Rolling Thunder, jež si podle některých zdrojů vyžádala téměř čtvrt miliónu civilních obětí), stejně jako vojenské excesy, ke kterým ve válce docházelo (například tzv. Masakr ve vesnici  Mỹ Lai, tj. zavraždění několika stovek vietnamských civilistů v březnu 1968).

Připočteme-li k tomu „psychedelickou atmosféru“ druhé poloviny šedesátých let, hořící černošská ghetta ve velkých městech, běsnění zdivočelých levičáckých studentských bojůvek na univerzitách (například na University of California v Berkeley), politické atentáty, respektive zavraždění Malcolma X v roce 1965 a Martina Luthera Kinga Jr., Roberta „Bobbyho“ Kennedyho v roce 1968, v tzv. „nejšílenějším roce amerických moderních dějin“, kdy se Bílý dům stal „terčem nenávisti všech“, není se co divit, že se deprimovaný Johnson rozhodl odstoupit z demokratických primárek (vzhledem k tomu, že za JFK „dosluhoval“ méně než 24 měsíců, se mohl podle 22. ústavního dodatku o úřad hlavy státu ucházet ještě jednou) a přenechat nejvyšší moc v zemi někomu jinému. Vítězství „nejnepravděpodobnějšího kandidáta“, již zmíněného republikána Richarda Milhouse Nixona, bylo pro Johnsona nepříjemné, avšak přece jen snesitelnější, než kdyby pro sebe White House „urval“ „ten druhý Kennedy“.

Poslední léta života, 1969–1973, trávil Lyndon Johnson na svém ranči v Texasu, rekapituloval svoji „nedokončenou“ prezidentskou misi a přemýšlel, zda měl udělat něco jinak. Po mém soudu se žádných fatálních chyb nedopustil, snad s výjimkou toho, že po drtivém vítězství ve volbách v roce 1965 mohl propustit „Kennedyho dvořany“ a vybrat si nejbližší spolupracovníky, kteří by více vyhovovali jeho naturelu a jejichž věrnost by patřila primárně jemu. Vietnamská válka, již sám nerozpoutal, by jej ale se vší pravděpodobností zničila i tak. Když v lednu 1973 zemřel na opakované srdeční selhání, odešel „na věčnost“ prezident, jenž měl skutečnou vizi o proměně své země k lepší, spravedlivější budoucnosti a který bytostně trpěl tím, že mu nepříznivé okolnosti nedovolily tento cíl realizovat. V tomto smyslu je jednou z největších i nejtragičtějších postav, jež v Bílém domě ve 20. a 21. století vládly.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud