Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Vietnamská Pussy Riot pro INFO.CZ: Ve Vietnamu panuje diktatura a Trump ji podporuje

Vietnamská Pussy Riot pro INFO.CZ: Ve Vietnamu panuje diktatura a Trump ji podporuje

Vietnamská zpěvačka Mai Khoi je občas označována jako vietnamská obdoba ruské skupiny Pussy Riot. Kdysi populární zpěvačka se stala disidentkou, bývalý americký prezident Barack Obama ji přijal jako váženého hosta, zatímco jeho nástupce Donalda Trumpa vítala transparentem „Naser si, Trumpe“. Pro INFO.CZ teď popisuje pronásledování disidentů ve Vietnamu.

Zpěvačka Mai Khoi se nedávno opět dostala do předních světových médiích, například do novin The Wall Street Journal či do časopisu The Economist. Krátce ji totiž zadržela vietnamská policie kvůli jejímu novému albu „Nesouhlas“. Písně v něm kritizují policii, komunistickou stranu, jejího generálního tajemníka i další opory režimu, i když je přímo nejmenují. Navíc zpěvačka koncertovala přímo ve Vietnamu, o což se před tím nepokusila několik let.

XIN ÔNG/Prosím pane
Pane, prosím, nechte nás dát vám peníze, abyste nám povolil pracovat Pane, prosím, nechte nás být tak proradnými jako vy, abyste nám povolil být stejně malátnými jako vy Pane, prosím, necháte nás zpívat? Necháte nás vyvěsit obrazy a obdivovat je, necháte nás milovat? Nechte nás poklonit se vám a žadonit o vaše barbarství a krutost.

„Bylo to poprvé od doby, kdy policie v březnu 2016 zakázala můj koncert a poté jsem to zveřejnila v časopise, aby lidé pochopili, že pokud mne někdy nechají vystoupit, budou mít problém,“ vysvětlila Mai Khoi, která byla nedávno v Praze jako host festivalu Jeden svět pořádaného organizací Člověk v tísni. „Proto jsem vydala své album v Norsku, v Oslu. Po internetu si ho mohou koupit lidé po celém světě. Tedy kromě Vietnamu. Tam to nejde,“ uvádí.

Mai Khoi má štěstí. Policie ji většinou jen krátce zadrží a pak zase pustí. I když Mai Khoi veřejně říká, že „Vietnam je diktatura“ a že v zemi „chybí záruky dodržování lidských práv“. Přitom ve vietnamských vězeních je v současnosti dlouhodobě uvězněna více než stovka lidí často za mnohem menší kritiku vlády, například jen za nelichotivé poznámky na sociální síti Facebook. Mai Khoi je ale na rozdíl od nich velmi známá a úřady se proto bojí tvrdě proti ní zakročit. Ve Vietnamu je považovaná za hvězdu a o její osud se zajímají i zahraniční velvyslanectví a cizí vlády.

V roce 2010 vyhrála Mai Khoi populární pěveckou soutěž ve vietnamské televizi a stala se popovou hvězdou. Když se v roce 2016 pokusila kandidovat ve volbách do vietnamského parlamentu, stala se pro režim nepohodlnou a začalo pronásledování. I když striktně vzato, vietnamské právo kandidaturu do parlamentu nezakazuje ani těm, kteří nejsou členy vládnoucí komunistické strany. Pronásledování Mai Khoi bylo a je nepřímé, o to víc ale zákeřnější.

NHỮNG CHUYẾN XE BUS/ Cesty autobusem
Výkřik po výkřiku na ulici, Zelené uniformy zatýkají lidi Přede mnou teče krev Moje srce usychá bolestí Z jaké říše pocházíte, že jste takhle udeřili na lidi?

„Nesledují mně tajně, nechtějí, abych opustila zemi. Vytvářejí však tlak jiným způsobem. Odřízli mě od mé obživy tím, že mi zakázali veřejně zpívat. A pokouší se přerušit moje vztahy s přáteli a ostatními osobami kolem mně,“ vysvětluje Mai Khoi. „Tlačí na ně, aby se se mnou přestali stýkat. Volají jim. Volají členům jejich rodin. A vyhrožují: pokud budete hrát s Mai Kho, budete mít problém. Lidé se pak bojí.“ Například saxofonistovi z její kapely nakonec kvůli tomu jeho otec pohrozil, že pokud bude s Mai Khoi hrát, rodina se ho zřekne. A samotnou Mai Kho police připravila několikrát o střechu nad hlavou, když donutila jejího bytného, aby jí vypověděl s okamžitou platností nájem.

Mai Khoi ale zároveň svým pokusem o kandidaturu ve vietnamských volbách a svojí kritikou režimu vzbudila zájem v zahraničí. Zvláště když kritika vycházela z úst v zemi populární osobnosti. Během své návštěvy ve Vietnamu v roce 2016 se s ní sešel americký prezident Barack Obama. K nelibosti svých vietnamských hostitelů. „Legitimizovalo to naše hnutí,“ vzpomíná na to Mai Khoi a vysvětluje, že se snaží přesvědčit mladé Vietnamce, aby se zapojili do politiky. „Vytvořila jsem na Facebooku událost, aby se lidé sami nominovali jako kandidáti do voleb do vietnamského Národního shromáždění v roce 2021. Je tam už 500 lidí, kteří to chtějí udělat. A to je úspěch,“ říká. Jejím cílem je dosáhnout toho, aby více lidí vystupovalo na obranu lidských práv a demokracie, i když v zavedení demokracie ve Vietnamu zřejmě nedoufá.

Vietnamská disidentka zároveň kritizuje současnou politiku Spojených států vůči Vietnamu jako příliš přívětivou k diktátorské zemi a osobně kritizuje i amerického prezidenta Donalda Trumpa. Když byl Trump loni ve Vietnamu, čekala na něj s transparentem „Naser si, Trumpe.“ „Trump neřekl během své návštěvy ani slovo o lidských právech, neuznává občanskou společnost, je to rasista a nesouhlasím s jeho politikou,“ vysvětluje Mai Khoi. Zároveň říká, že si cení zahraniční podpory vietnamským disidentům.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1