Články odjinud

Vítězství s hořkou pachutí: Merkelová vydřela koalici, boj ale nekončí. Komentář I. Záruby

Vítězství s hořkou pachutí: Merkelová vydřela koalici, boj ale nekončí. Komentář I. Záruby

Vzejde kancléřka Angela Merkelová ze své třetí velké koalice se sociální demokracií jasně posílena? Bude spíše silnější, nebo nikoli? Oslabí ji to, nebo položí? Takto nějak znějí otázky, které si kladou politici, analytici a voliči poté, co se představitelé CDU, CSU a SPD oznámili, že dokonáno jest. Nebo, což je blíže pravdě: Uf, povedlo se! 

A právě ono citoslovce povzdechu je zcela na místě. Jen pro pořádek - poslance do Spolkového sněmu (Bundestag) vybírali Němci 24. září, logická vládnoucí sestava v podobě CDU/CSU, FDP a Zelení se rozpadla na konci listopadu. Velkokoaliční shoda se socialisty, o níž se začalo licitovat zkraje roku, byla oznámena 7. února. Jinak řečeno, od osudné zářijové neděle, která rozhodla, aby v zásadě nic nerozhodla, uplynulo dost času na přemýšlení. O tom, co je, potažmo o tom, co bude. Nejsou to nijak radostné vyhlídky.

To, že by měly politické elity ve Spolkové republice zpytovat svědomí pro své úsměšky nad zdlouhavým sestavováním kabinetů v některých okolních západních zemích, je to nejmenší. Horší je, že ani sdělení, že „to bude”, které přišlo po 24hodinovém vyjednávacím maratonu (debaty měly skončit v neděli), není zárukou, že se tak stane.

Verdikt má v rukou členská základna SPD, totožně jako v roce 2013. Více než 440 tisíc straníků určí, jestli bude mít Německo doopravdy federální kabinet, nebo zda půjdou občane znovu volit. Pojistkou, aby nastala varianta A, jsou posty ministrů zahraničních věcí, financí a práce, které by měli sociálně-demokratičtí partneři dostat. Starší generaci v partaji by to mohlo uchlácholit; tu mladší, silně protivelkokoaličně naladěnou, naopak podráždit.

Poučením budiž také až jakýsi nezájem vládnout mocnosti, která se pyšní přídomkem „nejsilnější ekonomika EU” a „motor kontinentu”. Ani blok CDU/CSU, který na mocenské licitace zbyl, nedával najevo, že by byl šancí chopit se moci právě nadšený. Zbyla z toho jakási povinnost vůči těm, kdo jí dali hlas.

Druhou lekcí je skutečnost, že si veřejnost může lámat hlavu nad tím, k jaké že to strategické linii konzervativci a socialisté dospěli. Pozorovatelům a médiím předhazovali politici průběžná technická ujednání, v nichž se mohli diváci najít, stejně jako ztratit. Navíc se ukazuje, že většinou jde o úlitby zájmům spřízněných klientů. Energetická lobby by mohla vyprávět.

Třetí faktem, jež se nedá opomenout, je strašák jménem Alternativa pro Německo (AfD). Tedy uskupení, které se často prezentuje jako radikálně pravicový, protiimigračně štvavý subjekt, kdežto ve skutečnosti se těší přízni širokého spektra nespokojených, zmatených a ustrašených lidí. Jejich příklon k AfD způsobil, že mnozí vyjednavači CDU, CSU a SPD mysleli spíše než na principy na to, aby Alternativě - která skončila v podzimním klání třetí a krok za krokem posiluje - nijak nenahráli.

I proto ten důraz na detaily, který se snaží povýšit zdánlivé maličkosti na symboly. Kdo je ocení, nepocítí nutnost hledat náhražku v jiných politických vodách, v to doufají delegáti, kteří velkou koalici upekli.

Účet jim vystaví ti, co patří tábora „o trochu více nalevo od středu.”

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud