Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Vycvičený blonďatý symbol třetí intifády a další sporné symboly blízkovýchodních konfliktů

Vycvičený blonďatý symbol třetí intifády a další sporné symboly blízkovýchodních konfliktů

Drobnou dívku s modrýma očima a hřívou blonďatých kudrnatých vlasů eskortují dva po zuby ozbrojení izraelští vojáci, kterým sahá sotva po prsa. Přestože šestnáctiletá Ahed Tamímí nezapadá ani v nejmenším do všeobecně panující představy palestinské Arabky – nebo možná právě proto –, stala se v posledních dnech s definitivní platností tváří tzv. třetí intifády. Video, které ji zachycuje, jak se spolu se sestřenicí pokouší na Západním břehu nejprve kopnout a posléze i uhodit dva izraelské vojáky, obletělo svět. Seznam obvinění, která proti ní Izrael tento týden vznesl, čítá 12 položek, a to včetně násilného útoku na izraelského vojáka a házení kamení. 

Ahed, symbol odporu, se ale nezrodila teprve před pár týdny. Poprvé se na scéně objevila před čtyřmi lety. Na snímcích a videích z té doby je malá, dvanáctiletá, subtilní holčička v červených džínech a černém tričku bez rukávů, jež hystericky ječí, až jí přeskakuje hlas, na izraelské vojáky a naznačuje jim zaťatou pěstí úder. Působí jako štěně dorážející na vzrostlého bernardýna. Úplný David a Goliáš, rozplývali se diskutující a arabský svět se do Ahed zamiloval. „Sionisté tuhle válku začali, ženy jako Ahed ji ukončí!“ hlásaly komentáře pod jejími videi.

O dva roky později sehrála roli v sérii fotografií, na nichž se izraelský voják pokoušel zatknout jejího mladšího bratra. Ten údajně házel kameny v rámci potyčky mezi izraelskými vojáky a obyvateli vesnice Nabí Sálih v Rámalláhu, kde rodina žije. Na mrazivých fotkách drží voják se samopalem evidentně vyděšené dítě přišpendlené k zemi a dívky a ženy včetně Ahed a její matky se jej pokoušejí od chlapce odtrhnout. Ikonickou se stala především fotka, kde Ahed vojáka kouše do ruky. Později se ovšem objevila spekulace, podle níž byla celá scéna předem připravenou provokací, za níž stáli politicky velmi angažovaní Tamímíjovci, a která měla poukázat na brutální metody uplatňované izraelskými vojáky proti Palestincům bez ohledu na jejich věk a pohlaví.

Připravená akce

Stejně tak panuje řada nejasností ohledně událostí, které předcházely vzniku Ahedina posledního videa. V pátek 15. prosince, kdy ono osudné video Ahedina matka natočila, se ve vesnici Nabí Sálih konala demonstrace proti americkému uznání Jeruzaléma hlavním městem Izraele (a nikoli Palestiny). Během akce byl Ahedin teprve čtrnáctiletý bratranec zasažen z bezprostřední blízkosti do obličeje gumovým projektilem, který vypálil jeden z izraelských vojáků. Chlapec ránu sice přežil (tyto projektily mají kvůli pogumování omezenou průraznost, ovšem při zásahu do obličeje mohou zabíjet), ale skončil s rozdrcenou čelistí a hodně pošramoceným obličejem v nemocnici, kde jej lékaři museli uvést na čtyři dny do umělého spánku a jeho zdravotní stav popsali jako velmi vážný.

Podle izraelských zdrojů házelo přibližně 200 shromážděných Palestinců ten den na izraelské vojáky kameny. Část z nich se posléze ukryla do nedalekého domu, odkud se souhlasem majitelů v házení pokračovali. To byl důvod, proč se izraelští vojáci ocitli na pozemku Tamímíjových a proč do jejich domu hodili slzné granáty. Arabská média považují krok vojáků za zcela neodůvodněný, otec rodiny tvrdí, že od nich nikdo kameny neházel. Přítomnost vojáků každopádně Ahed a její sestřenici přiměla vyběhnout před dům, kde na ně začaly křičet, aby okamžitě vypadli. Ke křiku posléze přidaly kopance a údery rukama. Oba vojáci zachycení na videu zachovávají ledový klid a na provokace v podstatě nijak nereagují.

Tři dny po zveřejnění videa byla během nočního zátahu Ahed zatčena. Její otec popsal ve facebookovém statusu, že vojáci jejich dům obrátili vzhůru nohama, zabavili jim veškerou elektroniku a dceru odvedli, nicméně on sám je na ni a na to, co 15. prosince udělala, velmi pyšný. „Ve chvílích na videu vypadají velice lidsky, ale ten den se podle mě nijak lidsky nezachovali. Jen pár okamžiků před tím na nás házeli slzné granáty a rozbíjeli nám okna,“ komentoval události pro izraelský deník Jedi'ot achronot.

Jestli byla doteď Ahed považovaná za všeobecně známou v Palestině, zatčení ji katapultovalo mezi aktivistky světového formátu. Na al-Džazíře se dočkala dokonce přirovnání k Malále Júsufzaj, kterou v roce 2012 v patnácti letech střelil příslušník hnutí Tálibán do hlavy kvůli tomu, že odmítala přestat propagovat právo dívek na vzdělání. „Ahedino utrpení jasně ukázalo, jak selektivní je humanismus Západu, jemuž stojí za zásah jen určité skupiny a určité cíle,“ píše ve svém článku Shenila Khoja-Moolji z Pensylvánské univerzity. Jiní ji považují za palestinskou Johankou z Arku. Televizní stanice al-Arabíja hovoří o Ahed jako o oběti izraelské zvůle. Je to pouhé dítě, které bylo uprostřed noci odvedeno z domova a jemuž hrozí vysoký trest odnětí svobody – za házení kamenů na izraelské vojáky můžete na Západním břehu dostat až 20 let. „Budou se snažit Ahed zlomit, protože je symbolem odporu,“ svěřil se al-Džazíře s obavami Ahedin otec Básim. Právě její rodiče, kteří se opakovaně ocitli v izraelském vězení, jsou často vnímáni jako loutkáři, kteří dceru indoktrinovali do té míry, že v televizních rozhovorech hovoří kudrnatá blondýnka bez mrknutí oka o mučednících a o tom, že nemá nejmenší strach jejich osud napodobit.

Podle Franka Roniho, bývalého odborníka UNICEF na ochranu dětí na palestinských územích, ale není Ahed žádná hrdinka. Rezonují v ní osudy stovek tisíc dětí žijících na Západním břehu a v Gaze, jež prožívají tzv. „mezigenerační trauma“. Je to druhá generace rodičů, kteří přišli na svět po roce 1967 a nezažili nic jiného než svět kontrolních stanovišť, posílené bezpečnosti, ponížení a diskriminace. „Přetrvávající konflikt, upadající ekonomika a sociální prostředí a narůstající násilí – to vše děti velice silně ovlivňuje. Vyvíjí se u nich mentalita typická pro obyvatele ghett, kteří ztrácí naději na budoucnost, což pohání koloběh zoufalství,“ vysvětloval situaci Roni v roce 2013.

Symbol mezi symboly

Případ Ahed je jen jeden z mnoha. Svět totiž miluje symboly. V roce 2003 šokovala svět zpráva o smrti čtyřiadvacetileté americké aktivistky Rachel Corrieové, kterou v pásmu Gazy rozdrtil izraelský buldozer, když se snažila jako lidský štít zabránit zbourání rodinného domu. Podle Izraele šlo o politováníhodnou nehodu, neboť řidič buldozeru nemohl podle jejich tvrzení Rachel vidět. Mezinárodní hnutí solidarity, k němuž Corrieová patřila, to označilo za lež a ani americký velvyslanec v Izraeli, Dan Shapiro, nepovažoval výsledek vyšetřování za uspokojivý. Ať už řidič Rachel viděl, nebo neviděl, fotky jejího zmrzačeného těla kolovaly po internetu a Palestinci se pro jednou zamilovali do Ameriky. Tedy do Američanky. Spolu s Muhammadem Durrou, dvanáctiletým chlapcem, který byl zastřelen v přímém přenosu, se stali tvářemi druhé palestinské intifády. Ani jeho případ ale není zcela bez otazníků. Na minutovém videu, které natočil Talál Abú Rahma, spolupracovník francouzské televize France 2, je vidět křičící Muhammad schovávající se u nároží za otce. Pak se zvedne oblak prachu ze střelby, a když se rozptýlí, leží Muhammad bezvládně otci v klíně. Chlapec skutečně zemřel, o tom není pochyb, nicméně postupem času se jednak začalo diskutovat o tom, kdo na koho vlastně střílel jako první a dokonce zda celá situace nebyla schválně zinscenovaná Palestinci.

Stejným symbolem, který dodnes rezonuje v myslích lidí, se stal během irácko-íránské války v letech 1980–1988 teprve třináctiletý Mohammed Hosejn Fahmíde. Ten podle oficiální biografie po vypuknutí bojů odešel bez vědomí rodičů na frontu bojovat po boku podstatně starších íránských vojáků. V určité fázi získali Iráčané nad jeho jednotkou navrch, a když Mohammed viděl, že jsou jeho druzi zranění nebo mrtví, opásal se granáty, které sebral jednomu z mrtvých, odjistil je a vrhl se pod blížící se irácký tank. Jeho hrob v Teheránu se stal poutním místem a v roce 1988 byla dokonce vydaná na jeho památku známka.

Ke známým mučedníkům nepatří jen muži. Mezi ženami v regionu se staly ikonami například sebevražedné libanonské atentátnice z 80. let Lola Abbúd (z. 1985) a Norma Abú Hasan (z. 1986). Obě se hlásily kromě křesťanství také k radikální nacionalistické libanonské straně a obě zaútočily na stanoviště izraelských vojáků – Lola se vyhodila do vzduchu, Norma do stanoviště najela náklaďákem naloženým výbušninami.

Ahed ovšem představuje výjimku – nejslavnější blízkovýchodní symboly odporu dospěly k mezinárodnímu věhlasu až po své smrti. Ahed se to povedlo už zaživa. Není jasné, za jak dlouho (jestli vůbec) jí Izraelci dovolí v kopání, fackování a ječení pokračovat. A jestli jí v případě propuštění bude ještě kopání a fackování v přímém přenosu stačit, nebo sáhne po těžším kalibru. Respektive klíčcích od nějakého náklaďáku.

Prezidentské volby 2018 se blíží. Komplexní zpravodajství můžete sledovat zde>>>

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

-1