Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Vyjednávání o německé vládě: Odsouzeni k úspěchu. Komentář I. Záruby

Vyjednávání o německé vládě: Odsouzeni k úspěchu. Komentář I. Záruby

V Berlíně začal naostro druhý pokus o sestavení nové vlády. V sázce jsou sliby voličům stejně jako osudy šéfů partají, neklidný je i Brusel. 

Tři měsíce po zářijových volbách do Spolkového sněmu a více než měsíc po krachu „přirozené” koalice CDU/CSU, FDP a Zelených se historie opakuje. Volební vítěz, křesťanští demokraté úřadující kancléřky Angely Merkelové a jejich bavorští souputníci, se znovu pokoušejí sestavit vládu. Tentokrát se sociálními demokraty, s nimiž vládli od roku 2005 už dvakrát. Také nyní platí, že partneři jsou „odsouzeni k úspěchu”. Oproti předešlým námluvám s liberály a Zelenými je však v sázce o dost více, měřeno vnitropolitickým a evropským metrem.

Pro Merkelovou, jejímuž často až příliš pasivnímu politickému stylu (do něhož spadá právě tak chytré intrikaření jako ponechat mnoha věcem volný průběh), jde pravděpodobně o poslední šanci, jak znovu usednout do čela federálního kabinetu. Pokud se jí to podaří, půjde o štaci poslední. Kancléřka se v Německu přežila, nahlas se mluví o jejích nástupcích. V tisku se objevují texty, bilancující její dosavadní éru. Bez ohledu na to, jestli se jí kabinet se socialisty sestavit povede.

Všichni členové pomyslného triumvirátu mají, kromě naléhání na jejich lídry, nadto co do činění s tlakem, který si sami nadrobili. Jsou to reformy, k nimž se CDU, CSU a SPD zavázaly. Uveďme namátkou zásahy do stávajících systému rozpočtů a daní, do pravidel sociálního a zdravotního pojištění a péče vůbec, či do soukolí běženecké politiky a azylového práva.

Prezidentské volby 2018 se blíží. Komplexní zpravodajství můžete sledovat zde>>>

Pro všechny platí, že musí odolat pokušení ve smyslu „Jedeme dál”. CDU/CSU, které nesou stigma odpovědnosti za kolaps trojbarevného „jamajského” sňatku s FDP a Zelenými, třebaže od jednacího stolu vycouvali Svobodní, nechtějí připustit, aby se z pozice volebního šampiona ocitly v roli nešťastníka, co bere (ve snaze udržet se u moci) do holportu ty, co jim zbyli.

Sociální demokracie, které oznámila bezprostředně po zářijových volbách - coby povolební dvojka - odchod do opozice, má zase odpovědnostní dilema. Má naději prosadit v Německu body svého levicového programu, což se dělá z vládní pozice snázeji než z opozice. Zároveň si uvědomuje, že vstupem do koaliční sestavy přenechá post nejsilnější opoziční partaje Alternativě pro Německo (AFD), která je platformou pro všechny občany, kterým se ve federaci a Evropě něco nelíbí (a kterých je čím dál více).

SPD má nadto neblahou zkušenost, že z každé dosavadní velké koalice vyšla oslabená. Jako ta, co tahala za kratší provaz; za to ji voliči v roce 2009 a 2017 odměnili úbytkem odevzdaných volebních lístků.

Německo se musí modernizovat, dušují se zainteresované strany. Věřím, že se nám to podaří, dodává poněkud plaše Merkelová. Na mysli má vznik vlády samotné. Potřebujeme Spolkovou republiku, na jakou jsme zvyklí, čili stabilní, spolehlivou, proevropskou, s Merkelovou, doufají pravověrní v Bruselu. Tváří v tvář evropské dvojce Emmanuel Macron - Jean-Claude Juncker a rakouskému duu Sebastian Kurz - Heinz-Christian Strache, jimž všem kancléřka u unijního kormidla až tolik nechybí, jsou povzdechy zastánců starých pořádků logické.

Jenže strategickým předsevzetím stojí v cestě praktické procesy. Především v táboře SPD, která chce mít jasno do pátku. O účasti v případné velké koalici chce nechat rozhodnout sjezd, svolaný na 21. ledna do Bonnu. Průzkumy připomínají, že 70 až 80 procent socialistů je proti koaličnímu partnerství. Má-li tedy sjezd kývnout, musí vidět politický průlom socialistických idejí. S těmi musí ovšem ještě dříve souhlasit konzervativci z CDU a CSU.

Více než čtvrtroční „politické vakuum”, jež u severozápadních sousedů nastalo, nemá v Německu obdoby. I to je signál, že se časy změnily. Občané, se právě dotázala agentura Emnid, považují velkou koalici za dobrou věc ze 45 procent a za horší nebo špatnou z 52 procent. Proti začátku prosince je to palec dolů, stejně jako pro Merkelovou a lídra SPD Martina Schulze. V odpovědích na přímý dotaz, zda je velká koalice požehnání nebo zlo, je dokonce poměr 30,4 ku 48,6.

Pro vyjednávače, kteří rozjeli sondáže podle nebývale striktních pravidel, je to výzva a přítěž v jednom. Z „odsouzených k úspěchu” mohou být rázem „odsouzení k předčasným volbám".

 

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744