Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Vyznání džihádisty z Brooklynu. Jedinečný dokument může pomoci odhalovat motivaci osamělých teroristů

Vyznání džihádisty z Brooklynu. Jedinečný dokument může pomoci odhalovat motivaci osamělých teroristů

Ve světě terorismu jsou už nějakou dobu fenoménem útoky tzv. osamělých vlků. Lidí, kteří páchají atentáty na vlastní pěst bez napojení na konkrétní skupinu. Tajné služby si s nimi příliš nevědí rady. A ani příliš nemůžou - vypátrat včas radikální jedince uzavřené okolí patří k nejsložitějším úkolům. Americkým vyšetřovatelům se nyní dostal do ruky unikátní materiál, který by jim mohl pomoci. Mladý džihádista v něm popisuje, jak došlo právě k jeho radikalizaci.

V minulém roce zaútočili v Kanadě, Londýně nebo v New Yorku. Zabránit tzv. osamělým vlkům ve vraždění je složité. V případě "tradičních" dlouhodobě plánovaných atentátů organizovaných teroristickými skupinami se zpravodajské služby snaží takovou buňku monitorovat. U zradikalizovaných fanatiků mnohdy bez přímé vazby na teroristické organizace to však jde o poznání hůře.

Sólisté se s plány prakticky nikomu nesvěřují. Okolí si mnohdy pochopitelně ani nemá jak všimnout, že se sympatický mladík z vedlejšího bytu chystá v následujících dnech najet někde autem do davu lidí. Sousedé třeba ani vůbec netuší, že se radikalizuje a proč.

Vyšetřovatelé dosud například marně pátrají po motivech 29letého Uzbeka Sajfulláha Saipova, který letos na Halloween zabil v New Yorku vypůjčeným nákladním vozem osm lidí. Ačkoli přiznal, že ho inspirovala videa tzv. Islámského státu, nechce prozradit, co ho k džihádistům a k jejich materiálům dovedlo.

Výjimečný dokument

I proto je výjimečně cenný spis, který po sobě zanechal 22letý Achror Saidachmetov a na nějž upozornil list New York Times. Kazašského mladíka poslal soud na patnáct let do vězení. Prokurátoři ho popsali jako teroristu, jenž chtěl bojovat po boku IS v Sýrii a snažil se dostat do americké armády, aby mohl zabít co nejvíce jejích členů. Obvinění nepopřeli ani jeho právníci.

Saidachmetov odvyprávěl cestu k radikalizaci v 53stránkovém dokumentu. „Obvykle v podobných záležitostech dostanete dopis od matky, od otce, ale tohle je souhrn krok po kroku, jak se vše událo,“ upozorňuje Seamus Hughes, zástupce ředitele programu zabývajícího se extremismem na Univerzitě George Washingtona.

Saidachmetov se narodil ve městě Turkestan v Kazachstánu. Jeho otec byl alkoholik, který mlátil a znásilnil jeho matku. Ta před ním uprchla do rodného města na okraji kazašské stepi. Achrorovi byly tou dobou čtyři roky. Otce od té doby vídal jen zřídka - většinou byl opilý a pořvával na ulici.

Achrorova rodina se sice označovala za muslimskou, náboženství ale nehrálo v chlapcově životě významnou roli. Nechodili ani do mešity.

Jak šel čas, matka našla práci v Uzbekistánu a se synem se přestěhovala do Taškentu, kde pracovala jako novinářka. To ale jen těžko kloubila s péčí o dítě. Achror proto trávil večery často osamělý.

Ještě větší odloučení od matky přišlo v roce 2010, kdy se kvůli své profesi dostala do sporu s uzbeckou vládou. Následovalo stěhování do Brooklynu. Chlapec ale zůstal v Taškentu, kde se o něj starala teta. Do Spojených států odjel až rok poté.

Americké trápení

Život v USA však byl poslední kapkou. Tehdy 16letý Achror se ocitl v jiném světě, kterému nerozuměl. Adaptaci na neznámé prostředí mu komplikovala slabá znalost angličtiny. Chodil na státní střední školu, kamarády si tam ale nenašel. Nepomohlo mu ani angažmá v plaveckém týmu, cvičení bojových umění nebo pes, kterého mu matka pracující nově jako uklízečka koupila. Po chvíli si ho nemohli dovolit a zvíře šlo z domu. 

„Byl to čas odloučení, ztráty a nedostatku účelu,“ popsal v memoárech Achror, který se před samotou uchýlil k internetu. Tam objevil učení radikálního uzbeckého duchovního Abdulláha Bukhariho.

Saidachmetov rázem našel nový smysl život. Příklon k islámu ale způsobil konflikty s matkou. Syn jí najednou začal vyčítat, že se nezahaluje, nechodí do mešity jako on a vyhodil ji i kosmetiku, jelikož si myslel, že je z vepřového masa, které islám zakazuje. Žena ho proto raději nechala bydlet sama.

„V nejhorším možném čase se opakovalo opuštění,“ konstatoval Saidachmetov, jemuž bylo v čase osamostatnění se 18 let. Oporu našel v muži jménem Abdurasul Jurabojev. Potkal ho v mešitě a brzy se k němu nastěhoval.

Chtěl zabít Obamu

Krátce nato vznikl na území Sýrie a Iráku tzv. Islámský stát. „Byl to nový pocit sounáležitosti. Místo, abych byl osamělý chlapec ztracený v Brooklynu s chabou angličtinou, byl jsem součástí celosvětové online komunity podporující islámské náboženské hnutí,“ vzpomínal Saidachmetov.

Na uzbecké džihádistické síti začal šířit komentáře podporující IS. Chválil popravy iráckých vojáků a vyjádřil zájem zabít tehdejšího amerického prezidenta Baracka Obamu. S Jurabojevem plánovali cestu do Istanbulu s cílem dodávat materiál IS.

Past sklapla v roce 2015, kdy zpravodajské služby dvojici infiltrovali. Do mešity začal chodit muž, který vyjádřil zájem se k Saidchmetovovi s Jurabojevem nastěhovat. Muži byli nadšení novým souvěrcem tak moc, že mu vyzradili svůj plán. Neuvědomili si však, že mluví s agentem. Dál už byla práce bezpečnostních složek nepopsatelně jednodušší.

Prezidentské volby 2018 se blíží. Komplexní zpravodajství můžete sledovat zde>>>

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1