Warren Harding odstartoval hospodářský růst 20. let v USA, po jeho smrti však vypluly obří skandály | info.cz

Články odjinud

Warren Harding odstartoval hospodářský růst 20. let v USA, po jeho smrti však vypluly obří skandály

Warren Harding odstartoval hospodářský růst 20. let v USA, po jeho smrti však vypluly obří skandály
 

PŘÍBĚHY AMERICKÝCH PREZIDENTŮ | Američané si počátkem listopadu po čtyřech letech opět zvolí prezidenta. Ten je nejen hlavou státu, ale i jedním z nejmocnějších politiků na světě. Pojďme se proto v novém seriálu INFO.CZ ohlédnout za tím, jaké osobnosti ve 20. a na počátku 21. století v Bílém domě úřadovaly, jak je vnímali jejich současníci v „Americe“ i v zámoří a jak na ně s odstupem času nahlíží „velká historie“. Příběh druhý je o Warrenovi G. Hardingovi, který je dnes pro většinu Američanů ze všeho nejvíc prezidentem, „který nebyl…“

Dvacátý devátý prezident Spojených států amerických Warren Gamaliel Harding (1865–1923) byl ve své době oblíbeným politikem. Viděno dnešníma očima po sobě ale zanechal ze všech hlav státu 20. a 21. století tu nejmenší „stopu“; pro mnoho Američanů je tak, s nadsázkou řečeno (a rovněž s odkazem ke slavnému filmu bratrů Coenových) „prezidentem, který nebyl…“ Jeho skutečný význam je však větší, než se na první pohled zdá: právě on stál na počátku republikánské éry v Bílém domě ve „zlatých dvacátých letech“ (Golden či Roaring Twenties); zároveň byl i jedním z politiků, kteří v řadě ohledů vtiskli charakter době známé též jako „věk jazzových večírků“ (Jazz Age).

Harding se narodil ve městě Blooming Grove na severovýchodě Ohia na konci roku 1865 a byl tedy prvním prezidentem, jenž přišel na svět až po skončení občanské války (1861–1865). Pocházel ze šesti (přeživších) dětí a jeho dětství a mládí, včetně studií na Ohio Central College, nebyly ničím výjimečné. Sňatek s bohatou nevěstou, rozvedenou, o několik let starší Florence Klingovou DeWolfeovou, koupě novin The Marion Star ve městě Marion, kam se s rodiči přestěhoval již v dětství, a intenzivní publicistická a politická činnost v tamní Republikánské straně, včetně hlasité podpory místních podnikatelů, z něj nicméně brzy udělaly – na lokální úrovni – poměrně významnou osobnost.

Seriál Příběhy amerických prezidentů

Vzhledem k Hardingovu zaujetí pro politiku a pro Republikánskou stranu zvlášť nebylo velkým překvapením, že za ni byl v roce 1899 zvolen do Senátu státu Ohio, ani to, že se roku 1904 stal zástupcem guvernéra tohoto státu. V roce 1910 sice s demokratem Judsonem Harmonem prohrál souboj o guvernérský post, jeho renomé to ale příliš neublížilo. V roce 1914 mu strana, vděčná za úsilí, s nímž pracoval on pro ni a v její prospěch, dala šanci znovu a Harding tentokrát uspěl – stal se senátorem Kongresu Spojených států za stát Ohio. Pokud ovšem někdo čekal, že se na Kapitolu (sídlo amerického Kongresu) stane výraznou osobností, mýlil se. Harding byl neochvějně loajální vůči straně, k níž patřil, vytrvale kritizoval demokratického prezidenta Woodrowa Wilsona a jeho politiku, v zásadě nicméně nijak nevyčníval, ani se ničím mimořádným nezapsal do „velkých (byť třeba „jen“ národních) dějin“.

O to větším překvapením bylo, když pro sebe v roce 1920 získal republikánskou nominaci pro boj o Bílý dům. Jak se to mohlo stát? Zpočátku měl na předvolebním sjezdu v Chicagu k vítězství nejblíže generál Leonard Wood, mimo jiné přítel bývalého prezidenta Theodora Roosevelta, který zemřel v roce 1919, potřebnou většinu však získat nedokázal ani on, ani další kandidáti – illinoiský guvernér Frank Lowden a kalifornský senátor Hiram Johnson. Právě proto nakonec přišlo na přetřes i Hardingovo jméno. Jakmile se tak ale jednou stalo, začaly naděje tohoto ctižádostivého muže prudce stoupat, až nakonec k překvapení mnohých vyhrál.

Samotné volby byly pro Hardinga daleko snazší než získání nominace. Jeho heslo „Návrat k normálním“ (tj. k neválečným) poměrům“ (Return to Normalcy), zdůrazňování toho, že se bude soustředit především na Ameriku samotnou, místo aby se snažil řídit celý svět jako demokrat Wilson, a otevřené a sympatické vystupování mu zajistily pohodlné vítězství – jeho protivník, demokrat James Cox (jehož viceprezidentským kandidátem byl, jenom tak mimochodem, Franklin Delano Roosevelt) neměl nejmenší šanci; Harding nakonec obdržel téměř dvojnásobný počet hlasů (šestnáct ku devíti miliónům, respektive 404 ku 127 volitelům). Vzhledem k tomu, že republikáni ovládli také Kongres, se zdálo, že nové hlavně státu nebude nic bránit v tom, aby realizovala všechny své představy o tom, jak by měla poválečná Amerika vypadat.

Ve skutečnosti bylo Hardingovo prezidentství, podobně jako jeho působení v Senátu, poněkud „sterilní“; někteří historikové nicméně připouštějí, že to byl jeho záměr. O tom, jakou měl o prezidentském úřadu představu, svědčil již Hardingův inaugurační projev, ve kterém mimo jiné řekl, že „nejnebezpečnější tendencí je očekávat od vlády příliš mnoho.“ V tomto duchu také až do své předčasné smrti na zástavu srdce a následnou embolii v létě 1923 jednal. Hardingovi kritikové ironicky prohlašovali, že jedinou inovací, kterou do způsobu vládnutí zavedl, byla „golfová a pokerová odpoledne“ s přáteli, nazývanými „ohijský gang“, ve skutečnosti to ale nebyla pravda.

Členy Hardingova kabinetu byli mnozí významní muži s vynikajícím renomé. Za všechny uveďme alespoň dva: podnikatel a milionář Andrew Mellon se ukázal být natolik kompetentním, že „si podržel“ ministerstvo financí i za vlády dalších dvou prezidentů – Calvina Coolidge a Herberta Hoovera; tento politik, známý, mimo jiné, coby šéf dobře fungujícího Výboru pro pomoc Belgii po první světové válce, sloužil v Hardingově vládě jako ministr obchodu a byl považován za jednoho z hlavních „architektů“ dosud nepoznané prosperity dvacátých let; bývalý guvernér státu New York Charles Evans Hughes se stal pro změnu respektovaným ministrem zahraničních věcí, třebaže tento úřad řídil v době, kdy zahraniční politika ustoupila ve srovnání s předchozím „intervencionistickým obdobím“ značně do pozadí a kdy se o ni příliš nezajímal ani sám prezident.

Jisté upozadění zahraniční politiky nicméně neznamenalo, že by Spojené státy zcela rezignovaly na zásahy do světového dění. Jako příklad lze uvést, že už v roce 1921 hostily Washingtonskou konferenci, jejímž hlavním výsledkem bylo nové stanovení poměru bitevních lodí hlavních námořních mocností (Spojené státy americké, Velká Británie, Francie, Itálie a Japonsko), přičemž USA dosáhly parity s Británií. Nic se naopak nezměnilo na vztahu Washingtonu ke Společnosti národů – toto „dítě“ Hardingova předchůdce v Bílém domě Wilsona zůstávalo i nadále dítětem nechtěným – republikánská administrativa u moci nehodlala na vztahu, jaký k předchůdci OSN zaujali její senátoři v roce 1919, nic měnit.

Mnohem podstatnější bylo, oč Harding a jeho lidé usilovali doma. Především prezidentovi ministři financí a obchodu se s jeho podporou snažili o oslabení role státu, který významně posílil za světové války (včetně dramatického a dále neudržitelného nárůstu státních výdajů), a možností jeho zásahů do chodu do společnosti, o obnovení důvěry v podnikání, o snížení daní a s tím související pokles nezaměstnanosti (na konci roku 1922 bylo v USA bez práce bezmála šest miliónů lidí), velkou pozornost věnovali i neutěšené situaci v zemědělství. Právě tato opatření výrazně napomohla hospodářskému boomu následujících let, bezprecedentní prosperitě země a všemu, co s ní bylo spojené. Zatímco část společnosti Hardinga chválila, část Američanů, například váleční veteráni, kteří kvůli snaze vlády „udržet na uzdě“ veřejné výdaje nedostali původně slíbené mimořádné odměny, byla vůči němu naopak kritická.

Dvacátá léta, která začala Hardingovou krátkou érou, to ale nebyl „pouze“ unikátní hospodářský růst (daný především vzestupem moderních průmyslových odvětví – automobilového, elektrotechnického, chemického a dalších, včetně zrození filmového průmyslu), ale také desetiletí celostátní prohibice (1919–1933) a s ní souvisejícího organizovaného zločinu, dekáda ženské emancipace, v jistém smyslu též „kulturní revoluce“ (jíž zmíněný Jazz Age), a rovněž čas „honu na rudé“, tj. tvrdého postoje vlády vůči nepočetným politickým představitelům radikální levice a odborového hnutí. Jedním z nejpůsobivějších a umělecky nejpřesvědčivějších portrétů této doby je slavný román příslušníka tzv. „ztracené generace“ (Lost Generation) Francise Scotta Fitzgeralda „Velký Gatsby“ z roku 1925, totéž platí i o jeho filmových zpracováních (1926, 1949, 1974, 2000 a 2013).

Když Warren Harding v létě 1923 zemřel, mnozí Američané upřímně truchlili, zanedlouho se ale situace změnila. Skandály, které vypluly na povrch, prezidentův odkaz takřka zničily. Nešlo pouze o odhalení skandálního soukromého života (milenky, nemanželské dítě či problémy s alkoholem), ale především o rozsáhlou korupci jeho blízkých přátel a členů vlády. Zejména tzv. Teapot Dome Affair (prodej strategických nalezišť ropy v oblasti Teapot Dome ve Wyomingu a v Kalifornii, na němž se podílel prezidentův přítel a ministr vnitra Albert Bacon Fall) téměř zdevastovaly obraz zesnulé hlavy státu v očích veřejnosti, jakkoli se nikdy ani těm největším Hardingovým nepřátelům nepodařilo prokázat, že by sám získal z pochybných a zčásti nezákonných obchodů byť jen sebemenší výhodu či prospěch.

Republikánská strana nicméně zůstala u moci i nadále. Po Hardingově předčasné smrti nastoupil do úřadu jeho viceprezident Calvin Coolidge (1872–1933), který následně vyhrál ve volbách v roce 1924, a poté už rovněž zmíněný Herbert Hoover (1874–1964), jehož washingtonské angažmá posléze ukončila až Velká hospodářská krize (Great Depression) na přelomu let 1932–1933. Právě s těmito třemi prezidenty, Hardingem počínaje a Hooverem konče, je tak spojeno jedno z nejpozoruhodnějších a zároveň nejrozporuplnějších období moderních amerických dějin. Ironií osudu je, že zatímco pojmy jako Golden či Roaring Twenites, respektive Jazz Age jsou dodnes velmi dobře známé, Hardingovo jméno si pamatuje jen málokdo.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud