Wilson rýsoval dnešní Evropu, jeho neznalosti a naivita ale přiváděly premiéry k šílenství | info.cz

Články odjinud

Wilson dodnes ovliňuje Evropu, jeho neznalosti a naivita ale přiváděly mnohé k šílenství

PŘÍBĚHY AMERICKÝCH PREZIDENTŮ | Američané si počátkem listopadu po čtyřech letech opět zvolí prezidenta. Ten je nejen hlavou státu, ale i jedním z nejmocnějších politiků na světě. Pojďme se proto v novém seriálu INFO.CZ ohlédnout za tím, jaké osobnosti ve 20. a na počátku 21. století v Bílém domě úřadovaly, jak je vnímali jejich současníci v „Americe“ i v zámoří a jak na ně s odstupem času nahlíží „velká historie“. Příběh první bude o pragmatickém idealistovi, nebo možná o idealistickém pragmatikovi Thomasovi Woodrowovi Wilsonovi, který byl americkým prezidentem mezi léty 1913 až 1921.

Prvním americkým prezidentem minulého století, jak je v čase vymezili historikové, tj. od první světové války (1914–1918), byl demokrat Thomas Woodrow Wilson (1856–1924). Právě jeho lze ve většině ohledů jako prvního poměřovat dnešními kritérii, jak pokud jde o jeho působení na domácí, tak, a to především, na mezinárodněpolitické scéně. Věnoval se totiž zahraniční politice v míře, jež odpovídala významu Spojených států ve světě.

V důsledku toho „žil“ Wilsonův politický odkaz v některých evropských zemích i dlouho poté, co zemřel, mimo jiné i v někdejším Československu. Například pražské Hlavní nádraží neslo v letech 1919–1940 a 1945–1953 jméno právě tohoto prezidenta jako vyjádření vděčnosti za to, že přispěl ke vzniku tzv. první republiky namísto bývalého rakousko-uherského mocnářství; někteří příslušníci starších generací, naše babičky a naši dědečkové, ostatně dodnes říkají, že přijeli do Prahy na „Wilsoňák“…

Woodrow Wilson se narodil v roce 1856 na americkém jihu, ve Virginii, a dětství a mládí prožil ve stínu občanské války (1861–1865), která jej ale nijak fatálně nepoznamenala. Politika ho přitahovala od mládí, již během studií na Princetonské univerzitě, kde se věnoval hlavně politologii, historii, právu a ekonomii. Těmi se posléze zabýval i na Univerzitě Johna Hopkinse, na které získal doktorát.

Jeho profesním osudem byl nicméně Princeton, kam se roku 1890 vrátil a kde se v roce 1902 stal rektorem. Právě na Princetonu se s mimořádnou vervou pustil do prvních politických bitev, byť, prozatím, „pouze“ univerzitních, zejména do reforem v „moderním 20. století“ neudržitelných zkostnatělých tradic, například do odstraňování neprostupných společenských bariér mezi studenty a jejich profesory.

I přes nepopiratelné úspěchy na univerzitní půdě (kde byl, mimo jiné, několikrát zvolen nejoblíbenějším učitelem) ale Wilson nepouštěl ze zřetele případnou politickou kariéru. Vzhledem k jeho vyhlášené poctivosti, neúplatnosti a odhodlání modernizovat svou Alma Mater se proto nebylo co divit, že si jej demokraté, nulovým zkušenostem z reálné politiky navzdory, vybrali jako kandidáta na post guvernéra státu New Jersey. Brzy se ukázalo, že to byla „trefa do černého“.

Wilson rychle navázal užitečná „politická přátelství“ (například s vlivným plukovníkem Edwardem Housem, jenž při něm stál prakticky po jeho celou politickou kariéru) a navíc se mistrovsky vyučil v politickém pragmatismu. K tomu prokázal vynikající politický instinkt, takže volby v roce 1910 drtivě vyhrál. V následujících dvou letech se snažil ze všech sil ovládnout i Demokratickou stranu, která si jej nakonec po dlouhých, vyhrocených diskusích vybrala jako kandidáta do prezidentských voleb v roce 1912.

Také v tomto klání, v němž proti němu stáli především úřadující republikánský prezident William Howard Taft a bývalý republikánský prezident a nyní kandidát Progresivistické strany Theodore Roosevelt, Woodrow Wilson zvítězil a nastěhoval se se svými spolupracovníky do Bílého domu. Vzápětí se pustil do nového „reformního tažení“, tentokrát na celostátní úrovni, zastaralým celním, bankovním a měnovým systémem počínaje, sociálním zákonodárstvím konče (program nazvaný „Nová svoboda“; New Freedom). Vzhledem k bezpečné většině v Kongresu byla většina Wilsonových reforem schválena, což jej učinilo velmi populárním, takže se zdálo, že může být jedním z „opravdu velkých amerických prezidentů“.

K tomu však bylo třeba, aby uspěl i na poli zahraniční politiky, a právě v tom vězel hlavní problém Wilsonova prezidentství. Již jeho zásahy do nepřehledné politické situace v Mexiku, vrcholící americkým obsazením Veracruzu při pobřeží Mexického zálivu, namířeným proti diktátorovi Josému Victorianovi Huertovi, který nakonec skončil v evropském exilu, byly a dodnes jsou hodnoceny jako „problematické“. Wilsonovi političtí rivalové byli silně kritičtí i k jeho politice vůči dalším latinskoamerickým zemím, například vůči Filipínám, Haiti či Kubě. Tyto nezdary, respektive limitované úspěchy, záleží na úhlu pohledu, však byly pouhou předehrou k osudové zkoušce, kterou Wilsonovi připravily události v Evropě.

Když v létě 1914 propukla na „starém kontinentu“ světová válka, zůstaly Spojené státy, jejichž ekonomika z nastalé situace výrazně profitovala, neutrální, třebaže emocionálně byla většina jejich obyvatel na straně tzv. Dohody, tj. Velké Británie, Francie, Ruska a od roku 1915 též Itálie. Potopení parníku Luisitania, v jehož důsledku zahynula více než stovka Američanů, další útoky německých ponorek na americká plavidla a diplomatické intriky Berlína (podle tzv. Zimmermannova telegramu z ledna 1917 Berlín nabízel mexické vládě možnost získat Texas a Nové Mexiko, připojí-li se k válce proti Washingtonu) ale nakonec Wilsona přiměly k tomu, že v dubnu 1917 vstoupily Spojené státy po dlouhém váhání, během něhož byl prezident obviňován ze zbabělosti, do války proti tzv. Ústředním mocnostem (tj. Německu, Rakousko-Uhersku) a jejich spojencům.

Stalo se tak i přesto, že v prezidentské kampani za znovuzvolení, ve které na podzim 1916 jen velmi těsně porazil republikánského vyzyvatele Charlese Evanse Hughese, Wilson sliboval svým spoluobčanům na prvním místě „mír a prosperitu“. Nakonec se ale, do značné míry donucen okolnostmi, rozhodl jinak, a posléze to byl právě vstup USA do války, který zásadním způsobem přispěl k vítězství Dohody. Nešlo „pouze“ o americké vojáky, všechny ty „Ernesty Hemingwaye“ a další příslušníky tzv. „ztracené generace“, kteří umírali na evropských bojištích, ale především o sílu amerického hospodářství, jež se stalo klíčovým faktorem v boji o konečné vítězství; vojenské porážce Německa a jeho spojencům totiž předcházel jejich faktický ekonomický kolaps.

Woodrow Wilson se výrazně zapsal rovněž do válečné a poválečné diplomacie. Již jeho „Čtrnáct bodů“ z ledna 1918, mezi které patřily, například, požadavek na otevřenou, nikoli zákulisní diplomacii, deklarace práva národů na sebeurčení, celosvětové odzbrojení a s tím související vznik organizace, jež by dbala na „globální mír“ (budoucí Společnost národů; Leauge of Nations) výrazně ovlivnilo zejména podobu poválečné Evropy, včetně vzniku tzv. nástupnických států po rozpadnuvší se habsburské monarchii, mimo jiné i prvorepublikového Československa. Také Wilsonův podíl na podobě mírové smlouvy s hlavním poraženým, tj. s císařským Německem, byl neopomenutelný.

Tím se dostáváme k závěrečné části Wilsonova prezidentství. Americký státník přijížděl na počátku roku 1919 do Evropy jako „mesiáš“, povolaný k tomu „napravit“ ji, „dát do pořádku“ válkou rozvrácený, národnostními spory a hluboce zakořeněnými nenávistmi rozervaný a ekonomicky zdevastovaný kontinent. Problém spočíval v tom, že Evropu chtěl napravovat idealistický snílek, který o ní takřka nic nevěděl a který své evropské partnery, například britského premiéra Davida Lloyda George či francouzského ministerského předsedu Georgese Clemenceaua, přiváděl svými neznalostmi, svojí nezkušeností a naivitou, s nadsázkou řečeno, k šílenství.

Nejen Wilsonovi odpůrci, ale i jeho někteří přátelé proto mluvili o ztrátě elementární soudnosti prezidenta, jenž ve finální fázi politické kariéry uvěřil ještě více než kdy dříve ve svou neomylnost a navíc se choval stále přezíravěji a arogantněji. Dokladem této skutečnosti byl, mimo jiné, fakt, že mezi muže, kteří jej doprovázeli na pařížskou mírovou konferenci, nepovolal žádného z významných zástupců Republikánské strany, třebaže byli ve věcech zahraniční politiky kompetentnější než on, a navíc ovládali obě komory Kongresu.

Připočteme-li k tomu fakt, že Wilsona uprostřed nakonec bezvýsledných jednání o ratifikaci Versailleské mírové smlouvy Kongresem postihla mrtvice, čímž jeho prezidentské úřadování prakticky skončilo, není se co divit, že je jeho politický odkaz hodnocen jako nejednoznačný či přímo problematický.

Wilsonova domácí i zahraniční politika byla zvláštní směsí politického idealismu, pokud jde o jeho cíle a představy, a často téměř cynického pragmatismu, s jehož pomocí chtěl svých cílů dosáhnout. Jakkoli v tomto ohledu nebyl mezi americkými prezidenty 20. a 21. století, jak ostatně v našem seriálu uvidíme, žádnou výjimkou, je právě tato skutečnost jednou ze „skvrn“ na tváři státníka, jenž chtěl změnit svoji zemi i svět k lepšímu a jenž se mohl stát opravdu „velkým“.

Čechům a Slovákům, kteří v meziválečném období odjížděli ze své metropole vlakem z již zmíněného „Wilsoňáku“ a stejně tak se na „Wilsoňák“ vraceli, na tom ale příliš nezáleželo; zesnulý americký prezident pro ně i po smrti zůstával jedním z těch světových politiků, kteří se zasloužili o jejich republiku. Alespoň v naší zemi tak zůstával Wilsonův politický odkaz dlouhou dobu čistý a neposkvrněný.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud