Z „architekta zlatých dvacátých let“ Herberta Hoovera se stal symbol krachu a úpadku USA | info.cz

Články odjinud

Z „architekta zlatých dvacátých let“ Herberta Hoovera se stal symbol krachu a úpadku USA

Z „architekta zlatých dvacátých let“ Herberta Hoovera se stal symbol krachu a úpadku USA
 

PŘÍBĚHY AMERICKÝCH PREZIDENTŮ | První americký prezident, narozený, jak upozorňuje většina jeho životopisců, západně od řeky Mississippi, Herbert Clark Hoover (1874–1964), jenž vládl v Bílém době coby 31. hlava státu v letech 1929–1933, měl ve svém životě dlouho štěstí. Jako typický selfmademan se z chudého sirotka vypracoval na milionáře, díky své profesi báňského inženýra poznal prakticky celý svět, což mu dalo na Američana své doby nevídaný rozhled, a nakonec udělal velkou kariéru v politice. Když se stal na sklonku „zlatých dvacátých letech“ (Golden či Roaring Twenties; 1923–1929), tj. v čase neobyčejné hospodářské prosperity, prezidentem země, měla většina současníků za to, že bude patřit mezi velikány moderních amerických dějin. Velká hospodářská krize (Great Depression) však tyto představy zcela rozmetala a do té doby úspěšný muž se stal symbolem krachu, úpadku a beznaděje.

Životní začátky kovářského synka z iowaského West Branche přitom nebyly nijak snadné. Již jako malý chlapec osiřel a byl vychováván v rodinách strýčků a tetiček. Právě jeden z jeho strýců, venkovský lékař Henry Minthorn, laskavý, ale přísný kvaker, jej výrazně ovlivnil a hlavně mu umožnil vystudoval Stanfordovu univerzitu, na níž Herbert získal prvotřídní, především „praktické“ vzdělání, jak později často zdůrazňoval. V následujících letech působil v Evropě, v Asii i v Africe a všude si získal jako odborník velké jméno a již zmíněný rozhled; díky úspěšnému podnikání se mu navíc podařilo zbohatnout. Proto nebylo nijak překvapivé, že se začal zajímat také o politiku, na rozdíl od většiny Američanů však nejen o tu domácí, nýbrž i tu světovou.

Krátce po propuknutí první světové války, která jej zastihla v Londýně, byl Hoover vzhledem ke svému renomé, organizačním schopnostem a známostem s vlivnými lidmi jmenován předsedou výboru, jenž měl pomáhat Američanům žijícím na „starém kontinentě“ včetně jejich návratu do vlasti. Nedlouho poté stanul v čele Komise na pomoc Belgii (Commission for Relief in Belgium; CRB), které se zejména díky němu dařilo získávat vysoké částky (v nejlepších časech více než deset milionů dolarů měsíčně), a významně tak usnadnit život obyvatel okupované země. Pověst zdatného manažera přivedla Herberta Hoovera i do služeb prezidenta Woodrowa Wilsona, jenž ho jmenoval předsedou Úřadu pro americkou potravinovou pomoc (U. S. Food Administration). Jeho úkolem bylo zajistit dostatek potravin pro dohodové spojence (na prvním místě pro Británii a Francii) i pro samotné Spojené státy; v téže a další podobné činnosti pak Hoover pokračoval i po skončení války, tentokrát jako šéf Amerického úřadu pro pomoc (American Relief Administration; ARA).

Odtud byl již jen krok ke skutečnému politickému angažmá. S ohledem na „kaňku“, kterou pro pravověrné republikány představovalo jeho angažmá ve Wilsonově demokratické administrativě, sice Hoover neměl šanci prosadit se při hledání kandidáta strany na prezidenta, Warren Harding, který se republikánským nominantem a posléze i prezidentem stal, mu nicméně nabídl funkci ministra obchodu. Hoover post přijal, třebaže se nejednalo o tak významný úřad, jaký si podle sebe samotného zasloužil; po několika tvrdé práce letech jej ale důležitým učinil. Již samotná skutečnost, že funkci zastával od roku 1921 až do roku 1929, kdy byl sám zvolen prezidentem, svědčí o tom, že se v ní osvědčil – mnoho Američanů pokládalo vedle prezidenta Calvina Coolidge (v úřadu 1932–1929) právě Herberta Hoovera za „architekta“ neobyčejné prosperity „jazzového věku“ (Jazz Age).

Hooverova víra v kapitalismus, v nezlomnost lidského ducha a v sílu soukromého podnikání, v „americký sen“, stejně jako jeho přesvědčení, že tvrdá práce se nakonec vždycky vyplatí a že stát je tu především od toho, aby občanům nebránil v jejich aktivitách a nepletl se jim do života víc, než je nezbytně nutné (což přesvědčivě vyjádřil ve své knize „Americký individualismus“ [American Individualism; 1922]) – to vše bylo pro lidi nesmírně přitažlivé a doslova „nakažlivé“, navíc podpořené důkazem v podobě bezprecedentního hospodářského růstu a zvyšování životní úrovně. Zatímco prezident Coolidge byl pokládán za důležitého, nicméně spíše pasivního „garanta“ této prosperity, Hoovera lidé vnímali jako jejího opravdového tvůrce. Nebyla to tak docela pravda, Coolidgeova role byla ve skutečnosti větší, než se na první pohled zdálo; zásluhy „velkého inženýra“, jak zněla Hooverova přezdívka, však byly nezpochybnitelné.

Když Calvin Coolidge v létě 1927 překvapeným Američanům oznámil, že se o další termín v Bílém domě již nebude ucházet, vytušil Hoover šanci, a třebaže se nemohl spolehnout na podporu úřadující hlavy státu (jakkoli se oba muži v zásadě shodovali v pohledu na kapitalismus, ekonomiku a roli státu ve společnosti, byli si mentálně velmi vzdálení a nikdy se z nich ani v náznaku nestali přátelé), už ji nepustil; jeho potenciálním stranickým protikandidátům – ministru financí Andrewu Mellonovi, bývalému ministrovi zahraničí Charlesi Evansi Hughesovi či viceprezidentovi Charlesi Gatesu Dawesovi – totiž chybělo to nejpodstatnější, a sice dostatečná podpora veřejnosti. Hoover proto získal poměrně snadno republikánskou nominaci a v listopadu 1928 drtivě porazil demokrata Alfreda „Ala“ Emanuela Smithe (1873–1944), mimochodem vůbec prvního katolíka, jenž se o prezidentský úřad ucházel (444 proti 87 volitelům). Vše nasvědčovalo tomu, že Amerika bude i v dalších letech v těch nejlepších rukou.

Seriál Příběhy amerických prezidentů

Krach na newyorské burze na konci října 1929 (tzv. Černý čtvrtek a Černý pátek 24. a 25. října), následný strmý pád ekonomiky (ve finále poklesla v USA výroba o téměř o 45 %; některá hospodářská odvětví se takřka úplně zastavila: například ve stavebnictví byl v letech 1929–1933 zaznamenán pokles o 80 %; zkrachovalo více než 5 000 bank; o zemědělské farmy přišel milion Američanů atd.) a prudký vzrůst nezaměstnanosti (13 milionů lidí, nemluvě o 34 milionech lidí, kteří žili v rodinách bez pravidelného příjmu) způsobily krizi, s níž neměl moderní svět včetně Spojených států naprosto žádné zkušenosti a podle toho vypadala i jeho reakce.

Herbert Hoover se zpočátku chtěl – v souladu se svou životní filozofií a politickým přesvědčením – vyhnout velkým státním zásahům, protože věřil, že si ekonomika nejlépe poradí sama a že vybudování sociálního státu, na němž by byli občané závislí, je z dlouhodobého hlediska katastrofa. Neutěšená situace, jež se v letech 1930 a 1931 nezlepšovala, a rostoucí počet nezaměstnaných, stejně jako porážka republikánů ve volbách do Kongresu v roce 1930, jej nicméně nakonec přinutily jednat. Tváří v tvář politickým útokům, které nezřídka hraničily s nactiutrháním (například celá „města“ chatrčí a tábořiště, v nichž žili lidé bez práce, byly označovány jako Hoovervilles (k největším a nejnechvalněji proslulým patřily Ancostia v District of Columbia, v newyorském Central Parku a River Side Parku, stejně jako ty v Seattlu či v St. Louis) se ale i on v roce 1932 rozhodl pro federální pomoc. Výsledkem byl, abych uvedl alespoň jeden konkrétní příklad, zákon, na jehož základě byla ustavena velká Finanční korporace/společnost pro obnovu (Reconstruction Finance Corporation; RFC), která měla zemi z krize pomoci.

Hooverovo rozhodnutí však přišlo – nejen z ekonomického, ale i z politického hlediska – příliš pozdě. Prozíravější muži, mezi něž patřil například jeho demokratický vyzyvatel z roku 1932 a budoucí prezident Franklin Delano Roosevelt (1882–1945; v úřadu v letech 1933–1945) by s podobnou aktivitou vystoupili mnohem dříve, dokázali by ji lépe „prodat“ veřejnosti a nedopustili by se takových chyb jako Hoover, jenž nechat na jaře 1932 rozehnat protestující, kteří obsadili budovy federální vlády ve Washingtonu (včetně válečných veteránů, dožadujících se jednorázového vyplacení přislíbených mimořádných odměn za válečnou službu), s pomocí armády, po jejímž zásahu zůstali na ulici dva mrtví.

Great Depression a její důsledky zkrátka ukázaly, že pronikavý intelekt, mimořádná píle a víra v ty správné principy a oddanost těm správným hodnotám ještě zdaleka nezaručují politický úspěch. Že řídit stát v době pohody a prosperity je něco jiného než vést ho v čase tak složitém, jakým nepochybně byl přelom dvacátých a třicátých let. Že teprve takové časy mimo jakoukoli pochybnost prokáží, zda je politik schopen proměnit se ve velkého státníka a zda disponuje schopností označovanou jako Art of Leadership, tj. schopnost vést ostatní neboli, jednoduše řečeno, politické vůdcovství. Zatímco již zmíněný Franklin D. Roosevelt, jehož celkové hodnocení si nechejme na příští text, tuto schopnost nepochybně měl, Herbert Clark Hoover ji, stejně jako „základní politické instinkty“, zoufale postrádal. Právě proto se stal pro většinu Američanů symbolem Velké hospodářské krize, krachu, úpadku a beznaděje. Na tomto konstatování nemůže nic změnit ani fakt, že příčiny, průběh a dopady Great Depression patří, v současné době zvlášť, k tématům, jež nejsou z vědeckého pohledu ani zdaleka uzavřená.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud